Jasnější než slunce

O takových přelomech se říkává, že pak už nic nebylo jako předtím. To je samozřejmě nadnesené. Nakonec první jaderný reaktor, v němž probíhala štěpná reakce, postavil již v roce 1942 Enrico Fermi na fotbalovém stadionu v Chicagu. Úspěšný test jaderné zbraně však předznamenal revoluci ve válečnictví. Na té je nejparadoxnější, že krom dvou atomových bomb svržených vzápětí na Japonsko se nikdy nepraktikovala a představovala toliko odstrašující moment. Alespoň tedy zatím. Na druhé straně se však od té doby nad lidstvem vznáší možnost jeho totální a rychlé zkázy. Konec planety a ani života jako takového by to neznamenalo, životní formy a druhy by se transformovaly a vše by pokračovalo, jen bez člověka. Zda by to pro planetu nebyl v konečném důsledku přínos, lze jen spekulovat…

A Spojené státy také vyvinuly úplně novou zbraň, jadernou. Opět z nuly. 2. srpna 1939 napsal Albert Einstein slavný dopis presidentu Rooseveltovi (tomu byl doručen až v říjnu), kde ho upozorňuje na německé výzkumy, jež mohou vést k vývoji jaderné zbraně a na možné důsledky toho. Doporučoval zaměřit se na podobný výzkum i v Americe. Iniciátorem dopisu byl Leo Szilard. Svou roli sehrály i informace britských tajných služeb i Winston Churchill osobně. Rozjel se projekt Manhattan, do něhož bylo zapojeno několik set tisíc lidí včetně řady špičkových fyziků. Projektu šéfoval generál Groves a řídil jej právě Robert Oppenheimer. Tento špičkový obrovský tým pohnul historií a během pár let vyrobil atomovou bombu.

V širší souvislosti je třeba věnovat pozornost dalšímu, zdánlivě nesouvisejícímu jevu. Již v předválečných letech se v intelektuálních kruzích počali intenzivně množit komunisté a jejich sympatizanti. Viděli jsme to ostatně i u nás. Existovalo tu pochopitelně i jejich hluboké napojení na Moskvu a sovětské tajné služby. Řada těchto jedinců vystupovala ovšem jen skrytě. A jak to bývá, příslušníci takovéto minority, spíše však sekty se vzájemně podporovali, zprostředkovávali si důležité pozice, prostě subversivně kooperovali. Činnost těchto nezřídka agentů či jejich pomahačů byla logicky v hledáčku tajných služeb či FBI. To vedlo nakonec k poválečnému pádu Roberta Oppenheimera. Upřímně, není se čemu divit. Jeho žena byla fanatická komunistka, jeho bratr též, o spoustě přátel nemluvě. Takový člověk prostě musí být bezpečnostním rizikem. To mu ale nebere jeho nesporné a obrovské zásluhy.

Stalinovi nakonec jeho špionské sítě umožnily získat atomovou zbraň daleko dříve, než by se k ní dostal vlastním výzkumem. Rozhodující roli v tom sehrál Klaus Fuchs, manželé Rosenbergovi a řada dalších. Rosenbergovi byli po zásluze popraveni, Fuchs bohužel jen uvězněn a po propuštění jej čekal hvězdné finále na Východě, v NDR. Vzpomenout v této souvislosti musíme na jednu rozporně vnímanou postavu, senátora Joe McCarthyho. Ten proslul tzv. honem na čarodějnice. Upozornil třeba na sítě komunistů na ministerstvu zahraničí i na jiných místech. Jistě, byl to neurvalý opilec a šlápl občas vedle. Posléze se ale velká část jeho informací potvrdila, a tak i díky němu Amerika nesklouzla tam, kam Británie. Zde měli rudí agenti příslovečný klid na práci a vyústilo to třeba do známé cambridgeské pětky, jíž vévodil smutně proslulý Kim Philby. Nejkritičtější období studené války tak Amerika prožila na rozdíl od mnoha spojenců relativně v bezpečí.

Jaderná zbraň byla – zatím – použita dvakrát. Nejprve v podobě uranové bomby (Little Boy) na Hirošimu a následně plutoniové (Fat Man, stejný typ jako v Alamogordo) na Nagasaki. Jaká byla tehdy situace? Japonsko bylo prakticky poraženo, jakékoli naděje na zvrat byly fantasmagorií. Jenže Japonci se chystali na zoufalý boj o každý dům, doslova do posledního muže, ale i ženy. Výstrahou byl odpor při předchozí invazi na Okinawu. Dobývání hlavních japonských ostrovů, a to by bylo nezbytné, by znamenalo nepředstavitelné ztráty na životech spojeneckých vojáků, ale i japonských civilistů. Atomové bomby však zapůsobily jako jakýsi civilizační šok. Japonce, jejichž bestiální způsob předchozího válčení je notoricky známý, doslova šokovaly a přiměly k promptní bezpodmínečné kapitulaci. Jaderné bombardování, přes všechnu svou drastičnost, zachránilo neuvěřitelné množství životů. Hlavně pak těch japonských. Alternativní pravdy revizionistických historiků jsou než lživou propagandou ve stylu Goebbelse (či našich Kopeckého a Nejedlého). Vše to dotvrzuje rozšířený tón dnešních levicových médií. Malým příkladem byla svého času třeba stupidní otázečka jisté hloupoučké (jemně řečeno) české veřejnoprávní novinářky, zda se president Obama (mimochodem sám silně problematický), jenž se tenkrát účastnil vzpomínky v Hirošimě, omluví. Zač proboha?

Jaderné zbraně získal po Americe svým oblíbeným způsobem Sovětský svaz, pak i Anglie (jež plně spolupracovala na projektu Manhattan) a Francie. Právě tyto zbraně se staly zárukou dlouholetého míru, kdy se konflikty hlavních mocností odehrávaly po orwellovsku ve třetím světě, bez toho, že by měly globální dosah. Paradoxem dneška tak je, že se nejstrašnější zbraně, jež lidstvo vyvinulo, staly pevnou zárukou dlouhodobého míru. Mezitím jaderný klub rozšířila Čína, po ní pak Indie, Pákistán a technologická supervelmoc Izrael. Pro něj jsou jaderné zbraně zárukou přežití. To vše onu mírovou garanci nikterak nenarušuje. V poslední době ovšem hrozí, že na tyto prostředky dosáhnou i vyslovení extrémisté, jakými jsou třeba iránští teokraté. (Tam tomu napomohla i katastrofální politika katastrofálního presidenta Obamy, v níž do jisté míry pokračuje i jeho bývalý vicepresident. Kdeže Trumpovy časy jsou…) V rukou podobných šílenců se lze nadít i totálně bezohledného použití jaderných zbraní pro potřeby jejich šílených revolucí. Zastavit je tak je tedy třeba všemi prostředky.

V poslední době zaznívají stále častěji obavy, zda v důsledku svých neúspěchů v ukrajinské válce nepoužije jadernou zbraň, byť jen taktickou, Rusko. Dědic zkrachovalého sovětského impéria. Je to velice nepravděpodobné. Je ovšem otázkou, zda současný ruský vožď je ve své podstatě blíže blahobytné sovětské věrchušce (bránící občas nepříčetné ruské generalitě v záměrech zničit svět a tedy i Rusko) nebo šíleným teheránským ajatolláhům. Je tedy odporný nebo ještě odpornější? Uvidíme.