Jak bych řešil Covid

Na jaře 2020 nebyly skoro žádné informace, a zdálo se, že přichází nemoc, která je schopna zabíjet na běžícím páse kde koho. Proto mnoho vlád přistoupilo k opravdu drastickým opatřením a lidé se ve strachu ochotně a často i dobrovolně podřizovali, a tato patření nejen že dodržovali, ale často i pomáhali ostatním zvládat nečekané komplikace.

Jak se informace ze světa upřesňovaly a zjišťovalo se, že existuje poměrně jasně definovatelná skupina opravdu ohrožených lidí, začalo být mnoha lidem zatěžko tato opatření dodržovat.

Přímo zločinem Babišovy vlády je mlžení, zatajování a překrucování informací, takže jim nikdo nevěří ani ty informace, které by opravdu mohly pomoct.

Ne že by jich od naší vlády bylo nějak mnoho, spíše by mi dalo práci najít cokoliv smysluplného, co vyplodila v posledním roce.

Jak tak kritizuji některé (dobrá skoro všechny) kroky vlády, často jsem v komentářích dotazován „A jak bys to řešil asi ty, ty chytráku“.

Projel jsem tedy své posty i většinu komentářů abych udělal rychlý přehled toho, jak bych to řešil já, případně jak bych i jistá omezení snesl od kterékoliv vlády.

Základní diagnostický nástroj je u nás PCR (a v poslední době antigenní) test na přítomnost RNA obsažené ve viru.

I přes mnohé výhrady od odborníků je to něco, od čeho se dá odpíchnout. Takže na systému testování i karantény pro pozitivně diagnostikované bych mnoho neměnil.

Určitě by šlo zrychlit a zefektivnit systém trasování, který dnes (a vím to i z vlastní zkušenosti) spočívá v podstatě jen v tom, že pozitivní osoba nadiktuje kontakty na lidi, se kterými se potkal a těm pak někdo do jednoho-dvou dnů zavolá — ne všem hygiena pravděpodobně počítá, že si „vytrasovaní“ lidé mezi sebou řeknou, co jim hygiena nařídila.

Třeba mě osobně nikdo nekontaktoval, ač člen společné domácnosti byl pozitivně testován. Naštěstí se doma bavíme, tak mi opatření hygieny bylo přetlumočeno a zůstal jsem v karanténě.

Ostatně v ní jsme dobrovolně byli od okamžiku, kdy jsme se o pozitivním testu dozvěděli, a ne až za 2 dny, kdy nás hygiena „vytrasovala“ a nařídila nám karanténu, ve které jsme již vlastně byli.

Tady vidím velký dluh vlády.

Na trasování mělo být od začátku vyčleněno mnohem více lidí, a i díky nouzovému stavu, ve kterém jsme v podstatě permanentně, měla zajistit všechna velká call centra, proškolit jejich operátory, kteří by mnohem rychleji kontaktovali lidi z okolí pozitivně testovaných.

Drtivou většinu informací, které nám telefonistka sdělila, by navíc zvládl hlasový automat, byly to dost generické údaje s jen málo proměnnými, takže technicky snadno zvládnutelný problém.

Opravdu netuším, proč toto nebylo uděláno již zkraje března maximálně dubna. Ale stalo se, veškeré programy trasování, chytrých karantén a podobně, vylétly vzduchem stejně jako důvěra lidí v ně.

S tím souvisí i další problém, že lidé zatajují své kontakty, protože karanténa je brána jako nemoc a lidé zůstávají „na neschopence“ a lidem v ní se citelně sníží příjem, který jim navíc platí zaměstnavatel a nese tak náklady, a má tedy motivaci lidi nutit zatajovat, klamat a raději jít do práce.

Zde by mohla být další pomoc od státu, že by refundoval zaměstnavatelům i zaměstnancům náklady na karanténu. Nebyla by tak velká motivace podvádět při trasování.

Další problém je už medicínský. Po pozitivním testu „odchycený“ pacient není nijak dál vyšetřen. Má zavolat svému praktickému lékaři, ten mu vstaví neschopenku pro karanténu A tím jeho role většinou končí.

Když to porovnáme s péčí, která se věnuje „obyčejné“ chřipce. Kde si často praktik pacienta poslechne a v případě podezření na nález ho odešle na RTG plic, aby vyloučil, nebo potvrdil počínající zápal plic. Je dnes prvním doktorem, kterého nemocný potká, až ten ve skafandru ze záchranné služby, když už je pacientovi tak zle, že musí být převezen do nemocnice s často rozsáhlým zápalem plic, nebo jinou už „rozjetou“ komplikací, která nemusela být tak vážná, kdyby byla podchycena dříve.

Tedy posílení praktických lékařů, opět s využitím nouzového stavu, kdy by k praktikům mohli nastoupit medici z lékařských fakult a pod jejich dohledem provádět vyšetření. Pochopitelně za odměnu, a to takovou, ze které by pak nemuseli medici už nic později vracet.

Tím by se zaprvé lépe předcházelo vážným stavům vzniklých ze zanedbání a za druhé by se i lépe podchytily kontakty a lépe se zařazovaly jednotlivé případy a mohlo se tak lépe mapovat, nebo chcete-li trasovat. Přece jen svému „obvoďákovi“ lidé řeknou více, než unavené telefonistce z hygieny.

Dále pak bych se zeptal svých německých kolegů, jak se jim povedlo zvýšit kapacitu akutních lůžek na téměř čtyřnásobek března 2020 [1] a o něco podobného bych se pokusil i u nás. I když výchozí stav u nás byl lepší než německý, a čtyřnásobek bychom asi nepotřebovali, jisté navýšení bych uvítal, požadoval a zaplatil.

S těmito daty, ke kterým jsme si museli projít přes 13 tisíc zemřelých, bychom pravděpodobně zjistili to, co již víme dnes mnohem dříve.

Tedy že kolem 80 % zemřelých a komplikovaných stavů mají skupiny nad 70 let speciálně v domech s péčí (domovy důchodců apod. budu je tak dále nazývat).

Tak tedy nyní by přišly na radu opatření pro ochranu nepozitivních občanů.

Plošně roušky v místech, kde se tráví více než 15 minut pohromadě s jinými, bych klidně ponechal. MHD, kina, divadla, čekárny obchody apod. (Ne, že bych nějak zvlášť věřil doma šité roušce nošené od března, případně jednorázové, kterou má dotyčný na obličeji déle než hodinu.

Spíše je beru asi jako přilby na stavbách, asi málokdo myslí, že mu zahrání život před padající cihlou, ale dává najevo, že člověk je v potenciálně nebezpečném prostředí a dává si větší pozor.

Mnohem větší pozornost bych ale soustředil na nemocnice, a již zmíněné domovy důchodců a na starší lidi celkem.

Stará známá poučka nám říká, že 20 % případů způsobuje 80 % problémů (má dokonce jméno je to Parretovo pravidlo) Takže bych se co nejvíce věnoval oněm 20 % rizikových skupin.

Tedy mnohem přísnější režimy pro zaměstnance, klienty a návštěvy v domovech důchodců, případně opětovné zavedení tirážových stanů v nemocnicích, podobně jako fungovaly na jaře.

Ostatní by mohli víceméně žít tak, jak byli zvykli doposud s občasnou karanténou případně s mnohem více sledovaným průběhem nemoci, tím by se postupně budovala „stádní“ imunita, kterou zkraje pandemie prosazoval i Prymula, než ho okolnosti přesvědčily, že se stane zachráncem veškerého života.

Osobně myslím, že v celkové ochraně vidí jen lepší kšeft než v tvrdé systematické práci. Ale to je můj čistě subjektivní pohled ovlivněný jeho působením v předchozí pandemii prasečí chřipky, a tak není tento názor nikterak zvlášť důležitý.

Důležité je, že ani on jako epidemiolog tuto variantu úplně nezavrhuje (nezavrhoval).

A v neposlední řadě je zde vakcína.

Ač jsem dost často označován jako její odpůrce, není tomu tak, jen v ní nevěřím jako na zázrak a tím méně věřím v povinný všelék. Ale rozhodně bych ohroženým skupinám očkování spíše doporučil.

Tedy seniorům, zdravotnickému personálu a poději všem, kteří by o ni projevili zájem. Sice některé čestnější vlády jasně deklarují, že nezabrání ani nakažení očkovaného, či jeho okolí, ale dost podstatným benefitem je už mírnější průběh nemoci. A tím se vracím se zpět k praktikům, kteří znají anamnézy svých pacientů a mohli by je posílat na očkování. Nemyslím, že při složitosti manipulace s vakcínami je rozumné a schůdné aby očkovali praktici. Věřím spíše v centra, nebo mobilní týmy třeba i armádních lékařů

Takže shrnuto; já bych půl bilionu (pravděpodobně mnohem méně) a nouzový stav využil asi následovně:

• Posílení hygieny a trasování s pomocí callcenter a praktických lékařů
• Vetší dohled nad pozitivně testovanými díky posíleným praktikům a včasné podchycení komplikací
• Zvýšená kapacita akutních lůžek
• Podpora zaměstnavatelům s karanténou zaměstnanců
• Tirážové stany v nemocnicích i domovech důchodců, zde by mohla pomoci armáda
• Očkování indikovaných případů

Být politik s mocí a pravomocemi, které by mi dával výjimečný stav, jistě bych měl k dispozici odborníky ze všech oborů a mé návrhy by jistě rozpracovali mnohem podrobněji, ale takto by znělo mé zadání jako politika odpovědného za zvládnutí situace.

• David Forbelský, forby.cz