Inkluze po „po valachovsku“ odzkoušena … neprošla! Jak z toho ven?

Společné vzdělávání nebo také tzv. inkluze už několik let trápí nejen samotné děti, ale i ředitele škol a učitele. Někdy v letech 2015 – 2017 se zrodila tato myšlenka v pomazaných hlavách osob na MŠMT. Tato nová ideologie hlásala a hlásá, že všem dětem je nejlépe, pokud se mohou vzdělávat společně. Autor této doktríny se jistě dokázal vcítit do dětí, které do klasických základních škol vpustil. Jistě byl jedničkářem a pravděpodobně nikdy nezažil permanentní dlouhodobý školní neúspěch. Děti přitom na základních školách zažívají doslova peklo!

Pojďme si říci, o kterých dětech je řeč. Mluvíme o dětech, které se pohybují v tzv. hraničním pásmu nebo mají přidělenou diagnózu lehké mentální retardace. Většinou jsou to žáci s nakombinovanými vadami např. těžké poruchy učení, těžké poruchy chování, děti s diagnózou ADHD a další. Koncentrace diagnóz v rámci jedné základní školy je mnohdy pestrá. Vezměme si např. školu s kapacitou 650 žáků, z čehož je 110 žáků s podpůrnými opatřeními 2. – 4. stupně. Jedná se o necelých 17% žáků, kteří se společně vzdělávají s dětmi intaktními. Samozřejmě ne každé z těchto dětí má vysoké nároky na individuální vzdělávání. Nicméně všem těmto dětem bylo vystaveno tzv. Doporučení školského poradenského zařízení a je potřeba se jím řídit. Učitel musí zvolit vhodné metody výuky, pomůcky, upravit organizaci výuky a vhodně žáka hodnotit za jeho činnost a dovednosti v daném předmětu. Při sníženém počtu dětí ve třídě a jednom takovém žáčkovi to pedagogovi nečinní velké komplikace. Realita je ovšem jiná. Třídu navštěvuje 5 i více dětí s různým stupněm podpůrných opatření, přitom celkový počet dětí ve třídě snížen není. Přidejme k tomu jednoho asistenta, který je sdílen pro 2 žáky ve třídě. Učitel má v tomto okamžiku dvě možnosti. První možností je, že se pedagog inkludovanému žákovi věnuje nadproporčně časově. Svůj čas se snaží rozprostřít mezi všech 5 žáků s přidělenými podpůrnými opatřeními. Jaký je důsledek této možnosti? Přichází oprávněné výtky rodičů ostatních žáků, protože učitel jejich ratolesti zanedbává. Druhou možností (mnohem častější) je, že nechá učitel inkludované žáky učit někde v rohu třídy potichounku asistentem. A tady jsme u jádra pudla. Asistent sám nemá žádné oprávnění žáka něco samostatně učit! Výsledkem je, že dítě nedosáhne takového rozvoje svého potenciálu, kterého by dosáhlo s pomocí speciálního pedagoga. Chci podotknout, že mluvíme o dětech, které nijak nenarušují výuku. Pokud bychom se zabývali dětmi s vyšším stupněm poruch chování, agresivních, s hyperaktivitou atd., tak v tomto případě máme pro učitele třetí možnost, kterou je izolace žáka a výuka asistentem mimo třídu nejčastěji v prostředí kabinetu. Myslíte si, že je pořád řeč o společném vzdělávání?

Co tedy nabízí stát inkludovaným dětem? Děti, které dosáhnou na péči speciálního pedagoga, dostávají od poraden jednu hodinu týdně tzv. předmětu speciálně pedagogické péče, nebo-li PSPP, což jsou bývalé hodiny reedukace. Pouze jedna hodina (45 min) týdně práce s odborníkem, který se snaží všemožně, avšak nemožně napravit vady, které u inkludovaného dítěte přetrvávají. Méně šťastné děti dosáhnou na tzv. pedagogické intervence, což je lidově řečeno doučování látky, které žák nerozumí. Ministerstvo zvolilo levnější variantu a do tříd přidělilo asistenty pedagoga, které mimochodem plánuje opět v roce 2021 redukovat. Nezvolilo vzor zahraničí (např. Finska), kde je součástí třídy školní speciální pedagog a tudíž práce s dětmi se specifickými vzdělávacími potížemi má rozhodně větší smysl.

Je zřejmé, že zařazení do klasické základní školy vede u těchto dětí k opakovanému školnímu neúspěchu. Následují časté absence a děti celkově neprospívají. Je to takový začarovaný kruh, z kterého děti nejsou schopny vystoupit. Většinou neabsolvují všech 9 ročníků a vychází základní školu v 7. nebo v lepším případě 8. třídě. Závisí to samozřejmě na tom, zda se najde nějaká “zlá” paní učitelka, která nechá dítko se štosem papírů z PPP nebo SPC propadnou nejen jedenkrát na 1. stupni, ale podruhé na stupni druhém. Proč tedy nezastávám inkluzi po česku? Společné vzdělávání není dobré jak pro děti, tak pro učitele. Na rozdíl od speciálních škol a základních škol praktických není klasická základní škola schopna dostatečně připravit tyto děti na budoucí profesní život a zařazení do společnosti. Děti se neustále snaží vědomostně dohnat své spolužáky, ale bez výsledku. Nerozvíjí činnosti a dovednosti, které by jim ulehčili život. Zrušme tuto “valachovštinu” a vraťme se zpět k vzdělávání budoucí generace, kde najde své uplatnění naprosto každý.