Infiltrátoři

V minulých dílech věnovaných firemnímu zmrdismu jsme se soustředili spíše na okamžiky, kdy firma již infikovaná zmrdy je a infekce postupuje přes různá stádia až do stádia, kdy se zmrdi začnou požírat mezi sebou. Nyní se podíváme na opačný konec této časové osy, tam, kde to začíná.

Někdy na konci 80. let minulého století vznikla taková jedna bizarní teorie. Nějaký ne moc chytrý jedinec se díval na Stroj a všiml si jedné věci. Že je to v podstatě černá krabice, do které se jednou dírou strká Materiál a z druhé strany lezou Produkty, přičemž 99,99% populace je úplně buřt, co se děje mezi těmi dvěma dírami. K pochopení situace stačí, že ta bedna mezi oběma dírami realizuje nějaký Proces, který do něj Naprogramovali. A toho moc chytrého člověka napadlo, že s lidmi bude zacházet stejně. Že bude mít nějaké vstupy, bude produkovat nějaké výstupy a bude mu to předepisovat nějaký Proces. Aby to mohl vykonávat, bude muset mít program, tedy Mindset. Vypadalo to jako skvělý nápad. Lidé od té doby nebyli dobří ani špatní, nenahraditelní ani nepostradatelní, už nebyli zaměstnanci, ale lidské zdroje, které vykonávaly Procesy díky jejich Mindsetu. Spolupráce ani Komunikace už nebylo zapotřebí. Vydrželo se s tím žít doposud, i když je nutné tuto teorii neustále záplatovat a množství záplat je už takové, že prvotní teorie přestala být přes ně vidět.

Vzniklo něco, co ovládá svět korporací doposud. Jmenuje se to Procesní orientace. Drž hubu, drž krok, nad ničím nepřemýšlej, vykonávej proces. Jakkoli elegantní se tato myšlenka mohla jevit a jakkoli je za jistých okolností velmi užitečná, má za následek zhoršení až zánik Spolupráce a Komunikace. Ty totiž po čase nahradí rezignace, nezájem, alibismus, vohnoutí pasivní agresivita, ukazování prstem a takzvané přehazování věcí přes plot. Hlavně v českých podmínkách je tohle smrtící, protože hry „já mám hotovo, já mu to předal, teď je to jeho práce“ jsou na denním pořádku a nabývají zcela perverzních rozměrů. Díky procesní orientaci můžete slyšet takové perly jako „já věděl, že je ten stroj vadný, ale vyráběl jsem na něm dál, protože já jsem tady vod toho, abych bouchal kusy. Vod poruch je tady údržba a vod kvality taky někdo jinej“.

Momentálně se hodně řeší krize koncernu Volkswagen. To je hodně procesní firma, i ty jejich buřty mají VW číslo (199 398 500 A) a dají se objednat přes SAP. A nikdo se ani neptá, jak je možné, že VW potřebuje na vyrobení jednoho auta dvojnásobek lidí než Toyota, když je VW tak ukrutně procesní. To je tím, že se zmrdí management VW soustřeďuje jen na Procesy a nepodporuje Komunikaci a Spolupráci.

Pamatujme si pojmy Komunikace a Spolupráce. Jsou totiž to první, na co zmrdi útoči.

Pořád jsme ještě v definiční fázi, tak si popíšeme koloběh zmrdů v přírodě. Zmrdi na rozdíl od virů cirkulují. Poté, co zdevastují jednu firmu (nebo jiný sociální systém, třeba politickou stranu nebo nějakou zájmovou organizaci), následuje tzv. diviznový efekt. Známá květina divizna usychá vestoje a když je úplně suchá, vysypou se z ní semínka. Stejně tak to je s firmami, které napadli zmrdi. Firmy zůstanou stát, ale už nerostou, ani se nezelenají, ani nekvetou, jen usychají, až jsou úplně suché na sračku a už si na nich nikdo nic nevezme, jsou dobré tak leda na to, aby je někdo vytrhl a odnesl na kompost. A z nich se vysypou zmrdi na zlatých padácích, které si většinou stihnou vyplatit a hledají, kterou dosud zelenou diviznu by oplodnili.

Ten zmrd, který přijde první, je zmrd infiltrátor. Je to zmrd specialista, který se zaměřuje na pronikání do dosud nenakaženého nebo dokonce zmrdoresistantního prostředí. On otevře dveře a nastaví firemní kulturu, pro kterou slušní lidé odcházejí a zmrdi přicházejí.

Infiltrátor žije v cyklech. Většina z nich se po nějakou dobu nachází po nějakou dobu v kariérní hibernaci a podobně jako ježek nebo medvěd z zimě spotřebovávají zásoby, které si nadělali za lepších časů. Zatímco uvedení živočichové v této latentní fázi nic nedělají, zmrdi jsou poměrně čiperní. Čeká je totiž několik důležitých úkolů.

Zmrdi infiltrátoři jsou posedlí sebeprezentací. První je opečovávat profil na LinkedIn a napsat tam o sobě něco hezkého. Toto perverzní hobby má za následek vznik specifického názvosloví. Zde je několik hesel, které u toho nesmějí chybět.

operational excellence

transformational leader

agile manager

knowledge of the entire business landscape

efficient shop floor management

results-driven decision maker

influential leadership

strategic focus on the economic aspects of the enterprise

Čtete tam něco o podpoře komunikace a spolupráce? Ne, nečtete. Mimochodem, tohle jsou to sračky vytahané z reálných životopisů. Headhunteři by mohli povídat, v diskusi se nám možná nějaký přihlásí, na tento druh akční lyriky mají obzvlášť trénované ucho.

Dále je třeba updatovat životopis. To je inkrementální proces zahrnující mnoho malých úprav, které výsledný dokument s každou úpravou čím dál více vzdalují od původního významu slova životopis. Jeden headhunter mi před časem dal skvělý tip. Nemám to číst jako souhrn jejich dosavadní kariéry, ale souhrn toho, co by rádi byli, kdyby na to měli. Nemám to tedy číst jako popis života, tedy životo_pis, ale jako život_opis.

Právě CV je dobrým indikátorem toho, že máte před sebou infiltrátora. Infliltrátor byl všude dva až tři roky. Proč právě tolik? Představme si, že ve Firmě na poradě vrchlového vedení někdo vypustí jedovatý plyn a všichni přítomní zemřou. Pro někoho možná lákavá představa, ale proto o tom nepíšu. A tak tam zůstanou, potichu, zavření v zasedačce a docela mrtví. Ostatní zaměstnanci je nechtějí rušit, určitě projednávají něco důležitého, když jsou tam tak dlouho, a tak se po nich neshání a nezajímají se o ně. Jak dlouho bude firma ještě fungovat? Bude fungovat ještě dva až tři roky. Má setrvačnost. Čím vyšší funkce, tím více strategická rozhodnutí dělá, a tím déle trvá, než se rozhodnutí zhmotní. Když něco posere Mařka u pásu, projeví se to za pár desítek sekund, než výrobek dojede k dalšímu pracovišti, a když něco posere infiltrátorský CEO, projeví se to na stavu Firmy až někdy za rok dva. Ještě jinak, i kdyby nedělal vůbec nic kromě prezentací v Powerpointu, přijde se na to až za dva roky. Pak ho rok zkoušejí rozchodit a pak ho vyhodí, ale to už je infiltrátorovi zpravidla jedno. Žije pouze infiltrací, co je po ní, to už ho tolik nemotivuje.

Infiltrátoři vědí, že takové životopisy rozskákané na tříletky nevypadají věrohodně a proto dělají pravý opak toho, co dělá většina populace. Zatímco běží uchazeči o práci životo_pisy nafukují, infiltátorský zmrd má spíš tendenci z život_opisu něco vynechat, aby to nebylo tak nápadné, Tak v jejich kariéře vznikají různé díry, během kterých „se vzdělávali“ nebo „meditovali v Tibetu o operational excellence“, případně vymýšleli v temné místnosti nějaké úplně nové KPI, třeba „coefficient of love“.

Hlavně je ale třeba vymyslet nějakou zajímavou originální historku, proč museli opustit jejich poslední devastační angažmá a proč jim uschla divizna. Většinou to „bylo proto“, že hledají nové výzvy, protože v minulé uschlé divizně už všechno tak zoptimalizovali a procesně nastavili, že už tam nebylo co dále optimalizovat. Což je svým způsobem pravda. Opět nikoho nenapadne se zeptat, proč odtud tedy odcházeli, když to tam tak skvěle fungovalo, protože pořád se dá něco zlepšovat.

Také rádi tvrdí, že pracovali natolik usilovně, že vyhořeli. A opět nikoho nenapadne si položit otázku, zda se to nestane znovu a jaké výstupy lze očekávat od jedince, který je s to sám sebe zničit.

Někdy to vypadá, že subjekt infiltrace je zmrdem uhranutý jako králík hadem a nevidí argumenty, které se jeví zcela logické.

Současně s těmito přípravami na infiltraci vyhledávají objekt zájmu, tedy nějakou firemní diviznu, která ještě není suchá. Zde jim vzniká takový jeden malý problém. Renomé se totiž šíří podobně jako radioaktivita, tzn. Klesá exponenciálně se vzdáleností od epicentra. To znamená, že ve stejné lokalitě si už neškrtnou, protože je příliš mnoho lidí zná. Zmrd na to reaguje neustálým zvyšováním geografické vzdálenosti mezi napadenými firmami. Co jsem tak v praxi vypozoroval, tak zmrdí puch se v přírodě šíří dobře asi na vzdálenost 25 km. Pak to začíná být obtížnější a ve vzdálenosti nějakých 50 km od uschlé divizny si zmrd může být jistý, že ho nejspíš nikdo nepozná. To by musela být veliká náhoda. Nejspíš to souvisí s mobilitou pracovní síly.

Je opět s podivem, že si nikdo v napadených firmách neklade triviální otázku, proč se zmrd infiltrátor uchází zrovna o místo u nich, několik set kilometrů daleko, když je to tak skvělý agile manager a proč o jeho influential leadership nikdo nestojí v tom zasraným Prdelákově, odkud přišel. Ale jak si ukážeme, napadené subjekty mají těch problémů více.

Zmrdi musí překonat firewall, který si pro tento účel firmy vytvořily. Zmrd infiltrátor má jednu zvláštní schopnost, kterou používá k proniknutí do zájmového subjektu. Asi by asi nikoho nenapadlo podezírat zmrdy z empatie. Stejnou vlastnost mají různé ty „vědmy“, které předvídají budoucnost. Ve skutečnosti neznají budoucnost o nic lépe než kdokoli jiný, tedy vůbec. Zato mají extrémní empatii. Dovedou se vcítit do jiného člověka a z různých zcela nepatrných náznaků, různých střípků a útržků si sestavit jeho profil, aby mu následně řekli to, co chce slyšet. Ten je z toho samozřejmě úplně na větvi, něco takového nečekal, protože to všechno sedí a všechno je to pravda. A všechno to sedí a všechno je to pravda, protože to „vědmě“ on sám sdělil, verbálně nebo neverbálně, ona to jen dovedně seskládala a vylepšila o nějakou tu akční lyriku. A tak zmrdi infiltrátoři lezou po výběrových řízeních, víří prach svými fejkovými CV a říkají různě sofistikovaným výběrovým komisím to, co chtějí slyšet, za jejich vlastní pomoci a za pomoci dat z internetu, recenzí Google, Atmoskopu a dalších. Působí to dojmem, že zmrd infiltrátor je geniální analytik, že na první dobtou pochopil, kde firmu tlačí bota, nebo že se prostě vyzná, ale prd. On je jen sociálně dovedný.

Lidé si myslí, že výběrové řízení na vrcholové funkce musí být skutečně promyšlené a náročné. Prdel vody. Firmy budou raději šikanovat v nějakém perverzním assessment centru druhořadé úřednice. Tuhle mi jedna peronalistka vykládala, jak v jedné firmě vybírali managing directora na devět kol. Jak je tedy možné, že tím sítem projde zmrdí infiltrátor? Úplně snadno. Devět kol je výjimka a jen málokterý subjekt je takto důsledný. Nakonec všichni chtějí ušetřit a nikdo nechce dělat práci navíc, protože přece mají Proces a Proces nemá chybu. Mimochodem, tuhle větu si budeme pamatovat: Procesy jsou bezchybné. Firmy nechtějí služby headhuntera, protože by mu museli zaplatit tři až šest platů a to je v případě vrcholových funkci moc peněz. Nakonec skončí u inzerátů na LinkedInu a výběrové řízení odfláknou ještě hůř, než kdyby hledali údržbáře. Spousta firem otevírá zmrdím inflitrátorům dveře doširoka a nechá je donekonečna prezentovat ty jejich virtuální ečívmenty, místo aby trochu anti-GDPR uchopili telefon a zavolali do minulé divizny, aby se ji zeptali, proč je kurva tak suchá.

A tak se jednoho dne stane, že si fugující firma, s nenarušenou komunikací a spoluprací, nasere do vlastního hnízda a nainstaluje si zmrda infiltrátora.

Ale ještě není všechno ztraceno. Zmrd prošel firewallem, ale to se nakonec může stát. Ještě pořád ho mohou vyhodit ve zkušební době nebo s ním neobnovit smlouvu na dobu určitou, takže se sice nevyhnou prvním stupni zazmrdování, ale odvrátí všechny následující. A oni to neudělají a povíme si proč. V dalším dílu.

Infiltrace prakticky již brzy.