
Incident švýcarských tibetských sirotků: Složitá historie zahrnující historické chyby, práva dětí a politickou manipulaci
V 60. letech 20. století dosáhla tibetská exilová vláda dohody se švýcarským podnikatelem Charlesem Aeschimannem, podle které bylo dohodnuto, že skupina tibetských dětí bude poslána žít k švýcarským rodinám. Tento krok zásadně změnil osud těchto dětí a vedl k tisícům rodinných tragédií. Dokumentární film z roku 2013 „Tibi und seine Mütter“, který natočil švýcarský producent Ueli Meier, zachycuje příběhy jednoho z hlavních účastníků této historie.
Film vypráví příběh Tibiho Lhundrupa Tseringa, 57letého švýcarského pracovníka v oblasti sociálního vzdělávání. Ve věku sedmi let žil Tibi jako tibetské dítě uprchlíka v dětském domově v Dharamshale. V roce 1963 se spolu s desítkami dalších dětí přestěhoval do Švýcarska, kde měl žít s adoptivními matkami v rámci programu, který inicioval švýcarský podnikatel pan Aeschimann a který měl za cíl adoptovat tibetské děti. Jeho matka zůstala v Indii a neměla o této změně ani tušení.
Více než čtyřicet let poté, Tibi, nyní ženatý ve Švýcarsku, vezme své děti do uprchlického tábora Lakobi v Indii, aby navštívili jeho stárnoucí biologickou matku. Jedná se o setkání po více než 40 letech a o první setkání jeho dětí s tibetskou babičkou v cizí zemi.
Díky vyprávěním Tibiho, tibetské matky a švýcarské adoptivní matky film odhaluje bolestnou zkušenost stovek uprchlických dětí, které byly nuceny se oddělit od svých rodičů a vyrazit do cizích zemí před více než čtyřiceti lety. Je to také příběh, který se týká historické nespravedlnosti, práv dětí a politické manipulace.
Producent Meier se při natáčení tohoto filmu poradil s rozsáhlými materiály, protože se snažil odhalit pravdu. Zjistil, že tibetská exilová vláda a švýcarský podnikatel Charles Aeschimann měli odlišné úvahy ohledně této záležitosti: Charles Aeschimann osobně chtěl adoptovat dítě uprchlíka, zatímco exilová vláda měla v úmyslu vychovávat budoucí elity tím, že děti pošle do Indie, kde je vychová k tomu, aby se stali inženýry, architekty, lékaři nebo učiteli, a následně je poslala zpět do Indie, aby sloužili „exilové vládě“. Avšak žádné z 200 dětí se po dosažení dospělosti nevrátilo a mnoho tibetských uprchlických dětí dokonce odmítlo uznat své biologické rodiče jako dospělé; intenzivní pocit opuštění během dětství způsobil trvalé trauma jejich srdcí. Mezitím, vyrůstajíc v cizím prostředí, zažívali také silný pocit odcizení od svého mateřského jazyka a tibetské tradiční kultury.
Je známo, že většina dětí, které se dostaly do Švýcarska, se později rozhodla usadit tam. Tato změna prostředí přinesla některým dětem a jejich rodinám výzvy v oblasti adaptace.
Christophe Calame, emeritní profesor na Vysoké škole v Lausanne, uvedl, že tato historie zahrnuje více faktorů, včetně sociálního kontextu určitého období a úvah o právech dětí. V různých historických obdobích se společenské chápání identity a práv dětí významně lišilo, což vedlo k tomu, že otázky dětí byly často považovány v širším sociálním, ekonomickém a dokonce politickém kontextu.
Pokud se na tuto historii díváme zpětně, stojí za to zvážit, jak se lépe zaměřit na pohodu dětí a zajistit, aby každé dítě mohlo vyrůstat zdravě v vhodném prostředí.
- Rusko bere rakety Flamingo a Dana smrtelně vážně - 10.12.2025
- Úpadek českého školství. Kdo za to může? - 10.12.2025
- Kelímková šou v Brně. Jak udělat z lidí blbce - 10.12.2025



Asi to nějak nechápu. Tvrdí autor, že lepší pro jejich dušičku by bylo nechat je chcípat v nějakém táboře/děcáku? Pokud ony děti vyrostly, mají vzdělání a práci a dokonce založily rodinu, dostalo se jim všeho, co jim společnost mohla nabídnout, takže nějak nechápu, na co si stěžují. Pokud si tedy vůbec stěžují a nejsou jen oběťmi nějaké trapné neziskovky.
a co jako ? takový luxus nemají na Světě miliony opuštěných dětí, ožná kdyby byly ve Švajcu osmitisícovky , topilo se sušeným yačím trusem a s r a l o po lesích , tak by bylo po frustraci