23.10.2017
Kategorie: Společnost

Hospůdka s pokouřeníčkem aneb z paralelních světů …

Sdílejte článek:

J. FRANĚK

Bydlím zas někde u Sušice. Dobrý, příroda krásná.. – ale aspoň párkrát do roka by se jednomu přece jen chtělo někam sednout na pivko, dát cigárko, pokecat.. Tak jako za normálních časů blahé paměti. Zde podobnou hospůdku už bohužel nenajdu, vydám se tedy do Velkoměsta, tam přece nějaká musí být!

[ad#clanek-respo]

Jak řekl, tak učinil. Vypadnu z vlaku, je hnusnej, uchcanej, sychravej den, no nevadí. Do knajpy neprší, nebo snad jo? Kupředu, šmudlo, však se nerozmočíš.

Město je jakési divné. Křivolaké uličky s oprýskanými, nijak moc udržovanými domy svou poněkud temnou atmosférou navozují už dávno nepoznaný pocit tajemna, ale vstoupíš-li do některého z průjezdů, vždy je tam jen nějaká ta obvyklá hnusná, sterilní nálevna pro idioty. Tfuj. Tudy ne, jdeme dál. A pořád dál, hodiny se vlečou stejně jako starej, utahanej říční remorkér s nákladním člunem ve vleku, tak jako já. Když se z jedné nadějné hospůdky nakonec vyklube odpornej Mácdonald, nemám daleko k rezignaci. Co naděláš? Ten hezký, bývalý svět už není.

Poslední pokus. Tenhle podnik vypadá nadějně! Ale jakmile projdu dveřmi, je po všem. Nagelovaní imbecilové v kravatách s nezbytnými telefonky v rukou srkají brčky svá ovocná „piva“, srovnávají kdo má větší hodinky, zlatými kartami si na naleštěných stolcích rovnají koksové lajny. No nic, končíme. Beztak už je pozdě.

Vypadnu ven. Když vtom si všimnu takový zvláštní holky, postává lehce vopršená, bosá, vedle toho tak módního umělýho kluziště a kouká. Na mě?

-Čau, kulíšku..?

-No, nazdar, opáčí otráveně. Cobys, dědku?

Dědku? Nojo, co už s tim nadělám, vždyť má pravdu. Eh…

-To jako myslíš, že tu čekám na tebe?

-Ale kdepak, uchechtnu se, ježíšku, o co jde? Ušlíbnu se a mávnu: -Měj se, krásná holko!

-Krásná holko? Udiveně zvedne obočí.

Tedy, když na ni pohlédnu pořádně, má trochu pravdu. Hezká? No proč ne, ale spíš je taková zvláštní. Nakrátko, ty tmavý vlasy jakoby orvaný nějakou zdivočelou ovcí, žádný moc kozy, žádná moc prdel. Hadry jak uklízečka v práci, žádný smradlavý šminky ani přiblble blýskavý cetky, na druhou stranu zas určitě ne taková ta „mocně alternativní“ multikulti okorálkovaná „antifa“ kráva s kilem trávy v každý kapse. Prostě taková..? Nojo, no. Necháme to potěšení mladším, viď, dědku. Padej na nádraží, ať ti to neujede!

-Počkej!

-No, ohlédnu se, -…?

Nenuceně seskočí z obrubníku do blátivý louže, -doprdele, sakra.., zavrčí, a pak prskne: -Ale co, možná tu na tebe přece jen čekám.

-Na dědka, checht?

-Hmm, líp než na debila co se na mě vysral, žejo.

-Nojo, kulíšku, jseš na dědečka hodná, ale obávám se že trošínku marně. Jedu domu. Takže…

-Kam domu?

-Daleko.

-Ach jo. Tak proč.. -cos tady dělal?

-Hledal hospůdku, kde bych si dal pohodový pivko s cigárkem. A nenašel, tak jedu.

A kulíšek se rozsvítí jak neon.

-Knajpu? Hulící knajpu? Fakt?!!

-No, a?

-Ty vole, ty se mi zdáš. Pojď, a vleče mě kamsi do uličky jakýsi šílený. A pak zahne doprava do dalšího z průjezdů, a tam je konečně to, co celej den marně hledal: KLUB TABÁČNÍKŮ.

Nádhera. Přítmím se tichounce válí kouř, jemně zahnědlé zdi neřvou tupě ostrými barvami a všudypřítomnými reklamami tak jako jinde. Ve velkých kamnech v rohu popraskává oheň. Tlumený hovor rozličných prapodivných existencí a potichu puštěná muzika, dobrá muzika.

-Čau, kejvne pingl a raz-dva prd a prd, dvě pivka, dva rumy. Očividně se s onou holkou dobře znají.

-Tak čau, řekne, a chrst ho tam.

-No, na tvoje, a chrst ho tam i já. –Teda tohle, už jsem nevěřil. Že ještě kdy…

-Asi jsem ti byla souzená, viď?

-No.. – a díky Bohu za to. Ještě dvakrát, jo?

Chvíli tak povídáme, vypadne z ní že snad i závidí nám, dědkům, že nezažila ty krásný časy po devadesátym, co s těma rádobynóbl sračkama teď a tak podobně, a pak přijdou nějací její kámoši, ..-tak se měj!.. – a po chvíli, ..-máš tu volno? přisedne docela dobrej týpek, stará mánička, jen tak žvaníme, prej že maluje či co, hmm… Ale o co vlastě jde, je to tichý, krásný, příjemný.. – a pak je konec, zavíráme.

Platim, rozhlížím se kam se asi poděla ta moje dobrá víla, no, kdoví? Už tu dávno není. Nevadí. Lehce připitej se ranní mlhou šourám k nádraží, usmívám se na celičkej svět. Tak se nakonec povedlo, no ne?

Dědku…

Jsem zpátky v Súše. Jdu přes náměstí k autobusu domů, když vtom ztrnu. Protože na tom rohovym baráku u ulice, jak vede k Rybičkám, je nápis: OBECNÍ GALERIE, KLUBOVNA,. NÁLEVNA A KUŘÁRNA.

Teda… Mě snad TREFÍ!!!!!! 

[ad#pp-clanek-ctverec]

franek

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (14 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...