14.4.2021
Redakce
0
Kategorie: Historie

Fata morgána sociální spravedlnosti

Sdílejte článek:

D. TOLAR

Touha po sociální spravedlnosti je skryta v každé lidské bytosti. F. Hayek ve svém pozdním díle upozorňuje, že ďábel je skryt jako vždy v detailu. Jak obtížná, ne-li nemožná, je její definice. A že použití slova sociální nedává tomu, kdo jej při diskuzi první použije, žádnou morální výhodu.

Lidé instinktivně dávají přednost modelu společnosti spadající do jakési definice sociální spravedlnosti, protože vychází z modelů chování malé skupiny lidí. Podle některých teorií je tato jednoznačná preference dána historickou zkušeností. V rámci širší rodiny představují ideje, které lze volně definovat jako rovnostářské až socialistické, v podstatě fungující model.

[ad#article_et21]

Malá skupina, jejíž přežití je závislé na ochotě každého člena plnit svoji roli, může fungovat na základě obecně sdíleného porozumění, jak se bude společný úlovek dělit. Je téměř vyloučené, aby se někdo „vezl”, všichni dělají, co je v jejich silách, a mamut se dělí ‘socialisticky’.

Ovšem tyto principy chování se ukázaly jako zcela nefunkční v širším společenství lidí, ke kterým se za tisíce let vývoje lidstvo dopracovalo. Ve velké skupině lidí, kteří se osobně neznají, rodinný model chování opakovaně a zcela selhal.

Dva zcela protichůdné modely

To ovšem vyžaduje, aby byl člověk schopen při uvažování o tom, jak by co mělo fungovat, „přepínat” mezi dvěma společenskými modely. Zjednodušeně řečeno tyto dva modely vyžadují, aby se lidé řídili podle hesla „socialismus doma, kapitalismus venku”. A to je těžké, protože pouze jeden z modelů naplňuje vnitřní touhu po tom, co lidé vnímají jako spravedlivé.

V kapitalismu má prostě někdo více a někdo méně. A mnohdy je to více pouze otázka štěstí. Nebo v opačném případě často přijde nezměrné úsilí vniveč. To je zcela v rozporu s rodinným modelem chápání světa, kde všichni konali dle svých možností a dostali stejný kousek mamuta. Proto nastupuje nezkrotitelná snaha nastolit nějakou spravedlnost, přestože definovat, co by kdo měl spravedlivě dostat, je v zásadě nemožné.

Je odměna pro fotbalisty spravedlivá?

V diskuzi, jak by to tedy mělo být, se často zapomíná, že kapitalismus určuje komu více a komu méně podle prinicipu, který má daleko k zavrženíhodnosti. V kapitalismu je přínos každého jedince určen, bohužel nebo bohudík, tím, co jsou ostatní ochotni zaplatit za jeho služby. Je odměna Lionela Messiho spravedlivá? Podle rodinného modelu chování ani náhodou, neboť představa, že lze vydělat miliardy kopáním do balonu, je absurdní.

Ovšem peníze pro Lionela určuje pouze to, že desetitisíce lidí jsou ochotni dát přes tisíc korun za nejlevnější vstupenku na jeden zápas a další miliony si pustí televizi. Ostatní profese, nepochybně obecně více záslužné, mají prostě smůlu, že přímý televizní přenos například totální endoprotézy miliony diváků k televizní obrazovce nepřiláká.

A pak je diskuze o tom, proč by měla být ochota ostatních lidí za něco dobrovolně platit znakem nespravedlnosti, nahrazena použitím přídavného jména sociální.

Sociální inflace

Slovo sociální se stalo neodmyslitelnou součástí moderního slovníku, protože pouhé jeho vyslovení dává jeho nositeli nádech správnosti. Existují tisíce slov, před něž lze přidat přídavné jméno sociální. Boj, demokracie, smír, spravedlnost, právo. „Termínu sociální lze použít k označení téměř jakéhokoli jednání jako veřejně žádoucího. Též tento termín způsobil, že všechna slova, která jsou s ním ve spojení, ztratila svůj jasný význam.”1

Univerzálně argumentovat s pomocí slova sociální však narušuje základní předpoklad pro dlohoudobé úspěšné fungování svobodné společnosti. A to, že každý zdravý jedinec, kterého nezasáhla nějaká rána osudu, je primárně zodpovědný za blahobyt svůj a své rodiny. Výraz sociální spravedlnost mezi řádky naznačuje, že je automaticky asociální mít více, ať už výsledkem prolití hektolitrů potu nebo ochotou riskovat, a že je automaticky sociální chtít, aby někdo druhý kompenzoval, když má někdo méně.

Postupem času se slovo sociální stalo mocnou diskuzní zbraní. „Ale slovní spojení sociální spravedlnost není nutně nevinným výrazem dobré vůle vůči těm méně šťastným. Velmi časo se může stát velice účinným nástrojem lidí hájících svůj zvláštní zájem, kteří pro tento svůj požadavek nemohou uvést žádný pořádný důvod. Může být nečestnou narážkou, že bychom měli souhlasit s takovým požadavkem. “2

„Jestliže se má politická diskuze stát čestnou, je nutné, aby si lidé uvědomili, že tento výraz nedává jeho nositeli jakoukoli morální výhodu ani intelektuální vážnost.”3

[ad#ad_inarticle21]

Sociální versus svobodný

Slovo sociální v širokém pojetí, ve kterém se používá dnes, je proto do určité míry protikladem slova svobodný. Jakmile je někomu dána pravomoc rozhodovat, co je sociálně spravedlivé a co by měl zdravý jedinec dostat, získává velkou moc na úkor svobody rozhodování každého jednotlivce.

Role státu není určovat, co by měli zdraví jedinci dělat a co za to mají dostat. “Stát ve svobodné společnosti záležitosti lidí neadministruje. Administruje spravedlnost mezi lidmi, kteří se starají o své záležitosti.”4

 

 
  • D. Tolar (převzato z webu syrzdarma.cz)

 

Zdroje:
(1) – (3) F. Hayek: Fata morgána sociální spravedlnosti

(4) W. Lippman: An Inquiry into the Principles of a Good Society

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (13 votes, average: 4,23 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky