1.5.2019
Kategorie: Ekonomika

EU: Náklady našeho patnáctiletého členství. Podporuje náš růst nebo brzdí?

Sdílejte článek:

HANA LIPOVSKÁ

15 let po vstupu do Evropské unie se dočítáme, jak díky a jen díky členství žijeme lépe a radostněji:

  • HDP vzvétá,
  • země exportuje,
  • domácnosti bohatnou,
  • spokojenost s životem vzrostla.

Pracovat se statistikami bez pokory ovšem jde. Pokud si ale chceme vytrvale plést korelaci s kauzalitou,
pak také můžeme se stejným klidně tvrdit, že během českého členství v EU:

  • vzrostl státní dluh 3,3×;
  • vzrostla zadluženost českých domácností 3,3×;
  • vzrostl 1,8× počet přerušených studií českých vysokoškoláků;
  • klesla výroba jatečního skotu o 12 % a jatečních prasat o 40 %;
  • klesl počet nově dokončených bytů o 11 %;
  • vzrostl počet neuspokojených žádostí o umístění ve vybraných zařízeních sociálních služeb o 60 %;
  • klesla relace čistého průměrného důchodu k čisté průměrné mzdě z 55,2 % na 51,8 %;
  • zdražil chleba o 60 %.

Každý jeden bod lze tak či onak spojit s členstvím v EU úplně stejně jako s ním lze spojit ony výše zmíněné zářné úspěchy. A přesto je takové zjednodušené spojení zjevně poněkud tupé až k absurdnosti. Jak totiž říkal nositel Nobelovy ceny za ekonomii Ronald Coase – mučíte-li data dostatečně dlouho, přiznají se.

Náš ekonomický růst, růst naší životní úrovně, není zásluhou ani Jeana-Claude Junckera, ani pana Tajaniho, ani paní Merkelové, není zásluhou Unie, ale našich zaměstnanců a zaměstnavatelů, našich obchodníků a exportérů. Za 15 let života by naše hospodářství rostlo i kdyby EU neexistovala. Možná rychleji, protože by nás nebrzdila administrativa a regulace – nevím.

Co ale určit můžeme, bez ekonometrie, bez statistiky, jen na základě zdravého rozumu, jsou obecné náklady našeho patnáctiletého členství v Unii:

  • Už zase jsme si zvykli čekat na příkazy odjinud. Po Vídni, Berlínu a Moskvě čekáme na nápady z Bruselu.
  • Už zase se učíme žebrat.
  • Už zase se v nejzákladnějších momentech lidského života vzdáváme vlastního rozumu a citu a přijímáme tupé, ubohé nehodnoty, které jdou proti přírozenosti.
  • Už zase se učíme lhát a přetvařovat, už zase mluvíme jinak než myslíme, už zase “myslíme nahlas” jen v souladu s tím, co “se může”.
  • Už zase si křivíme páteř v předklonu před poradci, kteří nám dovážejí úředně prefabrikovaná moudra.
  • Už zase se učíme ideologii a jediný správný světonázor.
  • Už zase upřednostňujeme zájmy cizích mocností před našimi národními zájmy.

Snahy o reformu Rakouska-Uherska a SSSR byly nesmyslné, předem odsouzené k neúspěchu. Podobně nesmyslné je tvrdit, že lze reformovat EU. Na reformu už je pozdě.

EU dnes, 15 let po vstupu, není elitním klubem, za jehož členství bychom dali půlku majetku, ale uzavřenou sektou, ze které – jak ukazuje pokus o brexit – zdánlivě není úniku.

EU nepotřebuje reformu, EU potřebuje transformaci. Nestačí plesnivé stěny znovu nalíčit, je potřeba oprýskat staré vrstvy nátěru, možná jednu, dvě zdi zbořit, a postavit je znovu. Nestačí opravit pár odstavců v Lisabonské smlouvě, je potřeba vrátit se před Maastricht. Nestačí vyměnit předsedu Komise, je potřeba vrátit EU z pokusu o superstát zpět k pouhé mezivládní spolupráci suverénních členů.

Neneseme totiž odpovědnost ani za “Evropu”, ani za “Unii”, ale za Českou republiku. Naše členství v EU není naší výsadou. Není privilegiem. Není důvodem k vděčnosti. Je jen historickou okolností, která nějakou chvíli potrvá, a pak se zase změní. Členské státy totiž bez Unie existovat mohou, zatímco Unie bez členů smysl nemá.

Nejsme proto občané Evropské unie žijící v regionech “Česka”. Jsme a zůstaneme občané České republiky žijící v Evropě.

Autor: Hana Lipovská

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (16 votes, average: 4,69 out of 5)
Loading...