
Prezidentské mudrování o Putinovi: Arogance v mundúru, nebo kouřová clona?
MILENA DOUŠKOVÁ
Uvidíme, jak s touto „generálskou diplomacií“ pan prezident narazí. Jedno je ale jisté – respekt na mezinárodní scéně se neurážením potenciálních spojenců rozhodně nebuduje.
Žijeme v době, kdy se z diplomatických fór stávají spíše arény pro osobní výlevy než místa pro chladnou, racionální politiku. Poslední prohlášení prezidenta Petra Pavla na adresu Donalda Trumpa – kterého v podstatě označil za odpudivou bytost, jíž by nepodal ruku, a za postavu škodlivější než Vladimir Putin – je toho zářným příkladem. Člověk se musí až štípnout do ruky, jestli dobře slyší. Tohle opravdu vypustila z úst hlava našeho státu, která se ráda zaštiťuje diplomatickým taktem a vojenským klidem?
Na Pavlově místě bych se po takových slovech na nadcházející summit NATO zrovna dvakrát necpala. Představa, jak tam náš pan prezident postává v koutě a ostatní lídři ho ze strachu z budoucího amerického prezidenta přehlížejí jako nudnou krajinku, není vůbec nereálná. Trump má totiž dlouhou paměť a jeho evropští spojenci to moc dobře vědí. Hrdinství před domácími mikrofony se tak může v kuloárech mezinárodní politiky velmi rychle proměnit v docela trapnou izolaci.
Nabízí se však otázka: Proč to Petr Pavel vlastně dělá? Je to jen projev jeho pověstné sebestřednosti, nebo je za tím něco víc?
Jako blogerka se samozřejmě musím ptát, zda nejde o klasickou kouřovou clonu. Vířením takto absurdních a mezinárodně třaskavých výroků se totiž dá skvěle překrýt nějaká úplně jiná skutečnost. Skutečnost, o které bychom jako veřejnost možná neměli vědět, nebo která by vládnoucí garnituře zlomila vaz. Je to jen konspirace? Možná. V politice se ale náhody nedějí a odvést pozornost k lacinému antitrumpismu je ta nejjednodušší karta, jakou lze z rukávu vytáhnout.
Pokud ale zůstaneme nohama na zemi, nejpravděpodobnější vysvětlení bývá často to nejjednodušší. Petr Pavel zkrátka nezapřel muže v mundúru. Svým chováním stále častěji dává najevo aroganci a pocit, že my všichni jsme jen jeho vojáci nastoupení na buzerplace, které může dirigovat podle svého vlastního uvážení. Jenže občané České republiky nejsou armádní divize a Hrad není generální štáb, kde se poslouchá na slovo a bez přemýšlení.
Uvidíme, jak s touto „generálskou diplomacií“ pan prezident narazí. Jedno je ale jisté – respekt na mezinárodní scéně se neurážením potenciálních spojenců rozhodně nebuduje.
POLITIKARINA.CZ

