Švihlíková: Pavel nenávidí český národ. Vším, co říká

Jak vnímáte lobbing prezident Pavla s přijetím eura? Prohlásil, že vstupem do eurozóny bychom byli s ostatními za stolem a rozhodovali, zatímco teď sedíme za dveřmi.

Když jsem ty Pavlovy výroky viděla, řekla jsem si, že je škoda, že už nespecifikoval, o čem bychom jako rozhodovali. Je patrné, že vstoupí-li někdo do měnové unie, je tam jedna centrální banka a ta rozhoduje, Evropská centrální banka ve Frankfurtu. Má samozřejmě těžkou úlohu, protože by teoreticky měla klást na první místo politiku eurozóny, ale problém je, jaké. Mezi jejími členskými státy jsou obrovské rozdíly ze všech možných hledisek včetně inflace. Máme země, kde je inflace relativně nižší a potom je například Bulharsko, které má přes šest procent. Jak potom navrhnout politiku, která vyhovuje všem? To dost dobře nejde, rozdíly mezi státy eurozóny jsou obrovské. Nejenom v inflaci.

Zajímá mě, o čem bychom jako členové eurozóny rozhodovali. Opravdu mě nic nenapadá. Je zde jasný vliv Evropské centrální banky a představa, že tam přijde někdo z České republiky a začne něco vykládat, je úplně zcestná. Historicky víme, že zpočátku fungování eurozóny se kladl velký důraz na zájmy Německa. Bylo to patrné. Šlo o snížení úrokových sazeb na počátku 21. století, které nafouklo bublinu v řadě zemí, zejména ve Španělsku a Portugalsku, což se poté projevilo v dluhové krizi. Tlak byl poté zejména na to, aby se eurozóna udržela pohromadě a to jakýmikoli nástroji, včetně kvantitativního uvolňování za Maria Draghiho. Opravdu jsem si ale nevšimla, že by jakákoli země malé či střední velikosti do toho procesu mohla jakkoli mluvit. To je iluzorní.

Takže zkrátka není pravda, že bychom jako členové eurozóny mohli o něčem rozhodovat?

Byla bych ráda, aby pan prezident, nebo spíš ti, kteří mu ten nápad s eurem vnukli do hlavy, specifikovali, o čem bychom jako členové eurozóny spolurozhodovali, protože já to opravdu nevím. Naopak ve chvíli, kdy máme českou korunu, máme vlastní centrální banku, která by teoreticky měla brát v úvahu vývoj ekonomické situace v České republice a podle toho přesně na míru provozovat monetární politiku. Nějaké slovo máme s vlastní měnou, když jsme monetárně suverénní aspoň zčásti. Nikoli s eurem. Nevím, u jakého stolu bychom měli rozhodovat s eurem. To je jeden z typických výroků symbolického rázu bez věcného obsahu.

Zastánci eura často opakují, že koruna je nevýhodná pro řadu podnikatelů, kteří obchodují se státy eurozóny. Dokonce prý i některé firmy zaměstnancům vyplácí benefity v eurech. Tvrdí také, že přijetí eura je politicky neutrální věc. Co na to říci? 

Je pravda, že některé firmy používají euro, ale to není důvod ho přijímat. Ano, firmy k euru mají přístup stejně jako mohou mít přístup k jiným měnám. Pořád celkově převládají obrovské přínosy vlastní měny, kdy lze prostřednictvím České národní banky uplatňovat větší vliv. Naproti tomu třeba Slovensko má bohužel euro a když teď mají vyšší inflaci, nemají všechny nástroje, které by šly proti tomu využít a čekají na rozhodnutí odjinud a jak to na ně dopadne, aniž by cokoli mohli ovlivnit. Nemyslím si, že euro je výhodné.

Je tam samozřejmě řada makroekonomických rizik. Víme, že účast v eurozóně se může stát účastí na dluhové unii a příklady jsme viděli. Hlavní ovšem je, že členský stát eurozóny ztrácí vlastní monetární politiku a schopnost alespoň trochu ovlivňovat určité věci na území vlastního státu. Přijetím eura o to stát přijde a bude se muset podřídit politice, která nebude pasovat na jeho potřeby. Bude pasovat na potřeby buď nějakého prapodivného průměru nebo Německa. Rozhodně ne na to, co aktuálně ekonomika daného státu zažívá. Jsou tam i techničtější věci jako obrovské náklady spojené se vstupem do eurozóny. Je tam neskutečné riziko se správným nastavením převodního kurzu, aby z nás nebyli doživotní žebráci. Je tam celá řada velice těžkých problémů.

Politická dimenze tam je, ne že není. Vstup do eurozóny by měl být podporován občany, měla by vůči tomu být v dané zemi pozitivní nálada, a to u nás rozhodně splněno není. Vstup do eurozóny není rozhodnutí technokratické, ale výsostně politické. Nemluvě o tom, že víme, jak do eurozóny vstoupit, ale nevíme, jak vystoupit. Není tu žádný jasný mechanismus, který by řekl, že pokud ekonomika vstup do eurozóny neunesla, což se dlouhodobě týká Itálie, může se za daných podmínek vrátit k vlastní měně. Žádný takový mechanismus neexistuje a není ustanoven. Je to jako peklo. Co peklo jednou schvátí, nikdy více nenavrátí.

Petr Pavel také odmítl, že by bylo možné zabránit odlivu kapitálu do zahraničí. Víme, že stovky miliard ročně odtečou z České republiky pryč na dividendách apod.  Podle Pavla je to iluze a jediný způsob, jak ty peníze udržet doma, je krádež.

Vším, co prezident v posledních týdnech říká, dává najevo, že nenávidí český národ. Vším, co říká. Ať je to euro, podpora Sudeťáků a výroky o Spojených státech evropských a další prohlášení. Pavel se zastává zahraničních zájmů na našem území. Je potřeba to říct narovinu. Těžko budeme hledat zemi, která by měla takové odlivy jako my a jen tak se s tím smiřovala. Samozřejmě existuje celá větev ekonomických teorií a úvah, jak tyhle věci napravit. Existuje několik možností. Někdo preferuje jít přes zdanění, někdo přes vyšší mzdy, protože tlakem na růst mezd se odlivy sníží, zůstanou ve mzdách a nejdou pryč v ziscích. Někdo chce tlačit na reinvestice, což nepovažuji za dobrý nápad.

Pokud se na to budeme dívat jako Petr Pavel, tak budeme blahosklonně tolerovat, že jsme skutečně kolonie, závislá ekonomika a budeme tolerovat, že v nejnižší úrovni z této země odchází půl bilionu korun každý rok. Je to půl bilionu korun z toho, co zde vytvořili naši lidé. Ziskovost zahraničních firem působících na našem území je enormně vysoká, máme na to statistiky. Patří k nejvyšším v Evropě. Tyto firmy mají v naší zemi skutečné své Eldorado. Mně se to rozhodně nelíbí, stavím se za národně-suverenistickou politiku a chci to změnit. Například posílením českých podnikatelů, českého národního kapitálu.