22.5.2018
Redakce
0
Kategorie: Historie

Edvard Beneš a socialismus

Sdílejte článek:

HYNEK RK

I když druhý československý president Edvard Beneš nikdy na rozdíl od T. G. Masaryka moc neměl a nemá pověst (klasického) liberála, občas tak bývá dnes označován.

Častěji je však vykreslován jako člověk středu. Je to však omyl, Beneš byl od začátku své kariéry velmi levicově orientován. Dokonce lze říci, že na rozdíl od Masaryka, který byl ve své době poměrně velkým stoupencem státního intervencionismu, [1] se Beneš pohyboval již v době před druhou světovou válkou spíše na hranici mezi intervencionismem a socialismem. Dokládá to řada citací z jeho děl. Některé z citací uvádím v této stati.

[ad#textova1]

Již v mládí Edvard Beneš psal z Paříže, kde studoval, články do „Práva lidu“, kterému šéfoval Bohumír Šmeral, sociální demokrat a později komunista. Podle Jiřího Gruši už tehdy psal obvyklou ságu o zlém kapitalismu a správné sociální kultuře. A snad na něj působil známý německý ekonom a socialista Werner Sombart (později národní socialista). Zaujal ho také fabianismus — učení o sociálních změnách bez třídních brutalit.[2] Beneš v té době psal i do takových levicových novin jako byla brněnská Rovnost. Vydal také překlad studie fabiánského socialisty Bernarda Shawa „Angličtí Fabiovci a sociální demokracie německá“. V Paříži navázal také styky se socialistickými revuemi, v nichž uveřejnil obsáhloustudii o socialistickém hnutí v Českých zemích. [3]

Demokracie jako cesta k socialismu

Beneš byl výrazně demokraticky založen. V brožuře „Nesnáze demokracie“ z roku 1924 Beneš píše: „Socialismus sám předpokládá důsledně provedenou demokracii politickou, neboť ta sama by už znamenala praktické uskutečnění veliké části socialistického programu.“ [4] Třídní boj považoval Beneš za zásadu, která pokud je důsledně promyšlená a vedená do posledních konsekvencí je nedemokratická a je to idea protichůdná ideji humanity.

Ale jinak socialismus celkem oceňoval, třeba zde: „Přesto však socialismus ohromně přispěl k vítězství demokracie: kryje se s ní do značné míry, své vlastní vítězství dával k disposici ideám demokracie a zase naopak. Čím více tedy společnost podléhá praktickému vlivu socialismu a dělnických stran, tím více demokracie vnikala automaticky v problémy života hospodářského. Nehledě na rozsáhlý obor sociálního zákonodárství a tak zv. státního socialismu, o němž se nebudu podrobně zmiňovat, je tento vývoj nejmarkantněji vidět v některých institucích hospodářských, které možno pokládat skutečně za krok k hospodářské socialisaci; obyčejně to neznamená vytváření socialistických institucí dle předem pojatých systémů socialistických, nýbrž směřování k těmto koncepcím tím, že do instituce v podstatě buršoasní vloží se v denních bojích politických pokud možno důsledně promyšlené principy demokracie.“ [5]

Jinde k tomu píše, že se v poslední době mluví o socialismu institucí, což není nic jiného než demokratismus vkládaný do hospodářských institucí a organismů. [6]

Jedním z těchto kroků byly závodní rady. Kapitál tak dle Beneše neměl udržet plně možnost vedení hospodářského podniku metodou svého vlastního rozhodování, své vlastní autority. Kapitál se dle Beneše musí a bude se muset v budoucnosti o tuto autoritu čím dále tím více dělit. [7]

A Beneš pokračuje velmi jasně: „Kapitalismus, podnikatel sám se dnes přetvořil, podlehl všeobecnému proudu po demokracii politické, která nemohla prostě zůstat omezena jen na politiku; stejně tak jako dělník kontroluje veřejný život politický, chce kontrolovat čím dále tím více zejména život hospodářský, t. j. svou továrnu a celý výrobní proces vůbec. Zarazit tento vývoj je nemožno. Na tomto poli pro budoucnost má demokracie ohromnou roli — socialismus se v budoucnosti bude pokoušet svůj program uskutečňovat také a především touto cestou. Být také demokratem hospodářským, být jím důsledně a jít v tom smyslu krok za krokem dále v duchu filosofie demokracie, znamená být vlastně nejradikálnějším socialistou, radikálnějším mnohdy nežli mnozí z těch, kdož se dnes octli až u bolševictví. V tom je budoucnost socialistické praktické politiky.“ [8]

Beneš se v této citaci přiklonil dokonce k radikálnímu socialismu. Je také patrné, žedemokracie v jeho pojetí měla vést stále k většímu socialismu . Nebo přesněji demokracie měla sloužit k zavedení socialismu. Je ovšem pravdou, že jeho socialismus byl spíše nemarxistické povahy, protože ač prý původně přívrženec nauky Marxovy, počal se brzo rozcházeti s marxistickým názorem o třídním boji, až konečně proti tomuto názoru vystoupil otevřeně. [9]

Individualismus

Za antidemokratický považoval Beneš postoj buržoasie ohledně majetku: „A tak hned v počátcích odpor k důsledné demokracii v moderní buržoasii je diktován obavami, aby široké vrstvy, nemající majetku a jsoucí ve většině, nerozhodovaly samy o majetkových zájmech bohatších.“ [10]

Z pohledu dalšího rozvoje školy veřejné volby a rakouské ekonomické školy je takový postoj udržitelný dnes jen částečně. Dnes víme, že voliči jsou schopni kontrolovat politicky typicky jen určitou a poměrně malou část ekonomických aktivit, jsou racionálně ignorantní (neinformovaní), racionálně iracionální či mají typicky jen částečnou znalost o dopadech politických rozhodnutí a dějů. Trpí defektem krátkozrakosti. V politickém boji hrají také významnou roli parciální zájmy a zájmové skupiny. A tak dále. [11]

Nicméně uvedené citace dobře ilustrují Benešovy postoje. K individualismu píše, že: „Proti ideji lidství a bratrství staví dále filosofie ta princip opačný: lidský egoismus a z něho plynoucí princip boje o život, politický a hospodářský individualismus. Neúprosný boj o život, o majetek, jinými slovy o moc ve společnosti, je východiskem celé její praktické politiky.“ [12]

Jak chápal individualismus čelní představitel klasického liberalismu a Benešův současník Ludwig von Mises? Chápal ji jako něco, co znamená být izolovaný (být sám) a prakticky nespolupracovat s jinými? Měl to být boj na život a na smrt? Odpověď je nikoliv. Plyne to jasně z některých míst v Misesově knize „Liberalismus“: „Toto je rozhodující námitka ekonomů proti možnosti socialistického společenského řádu: že se totiž musí vzdát veškeré dělby duševní práce, jež spočívá ve spolupráci všech podnikatelů, kapitalistů, pozemkových vlastníků a dělníků jakožto výrobců a spotřebitelů při tvorbě tržních cen. Bez nich však nelze pomyslet na racionalitu čili kalkulabilitu ekonomiky.“

Nebo zde: „ Společnost potřebuje soukromé vlastnictví, aby mohla existovat, a jelikož lidé potřebují společnost, musí se přidržovat soukromého vlastnictví, aby nepoškodili své zájmy, zájmy všech. Neboť společnost může existovat jen na základě soukromého vlastnictví. Kdo se zastává soukromého vlastnictví, zastává se zachování společenské sounáležitosti lidstva, zachování lidské kultury a civilizace.“ [13]

Mises zde mluví — při předkládání ekonomických argumentů — o spolupráci. Jeho individualismus tedy spíše stojí na tom, že si individuum vybere (někdy samozřejmě nevybere) dobrovolně kooperaci s jinými individui či jejich skupinami. Mises tedy chápe individualismus jako něco, co není vůbec v rozporu s dobrovolnou spoluprací (chtělo by se říci dobrovolným kolektivismem), a jako něco, co umožňuje vznik dělby práce mezi lidmi. Možnost vybrat si, zde znamená, že rozhodnutí individua je v této otázce nadřazeno nad dobrovolnou spolupráci, avšak s touto spoluprací není nutně v rozporu. A dobrovolná spolupráce tedy nevylučuje tuto „Misesovu“ formu individualismu, naopak je její významnou částí.

Zpět ovšem k Benešovi. Jinde Beneš tvrdil, že: „Duchový základ naší demokracie je pak položen na jeden filozofický a mravní princip: Subjektem politického života u nás je člověk, individuum v jeho lidství, v jeho člověčství, ne strana, ne třída, také nikoli jenom národ, to jest žádné kolektivum. Je to pro nás sociologická pravda, odpovídající našemu vědeckému názoru a podstatě společnosti. Stál jsem vždycky proti oné, v podstatě materialistické teorii sociologické, jež dělala z různých sociálních kolektivit samostatné sociální organismy, nadřízené a prioritní před individuem. Proto i dnes jsem proti všemu tak zvanému totalismu v sociálním dění, hospodaření nebo v politice.“ [14]

To může znít jako protimluv k výše uvedenému, ale ve skutečnosti pokud uvažujeme, že Beneš byl před druhou světovou válkou velkým demokratem, tak jde v tomto případě spíše o vymezení se vůči dosahování cílů pomocí totalitních praktik. To lze doplnit ještě následující citací: „V hledání vzájemného vlivu individua na společnost a společnosti na individuum jsem vždy hleděl docíliti vyrovnání a synthese: lidská společnost sociologicky trvá a žije jako kolektivní těleso zároveň a současně s lidským jedincem. Ovlivňují se a vytvářejí se rovnoměrně a současně navzájem. Ale ze stanoviska metafyzického a morálního pokládám lidské individuum za nejvyšší hodnotu v lidské společnosti a jsem jako spiritualista individualistou. Pro praktickou politiku mi to nevadí přijímati sociální a hospodářská opatření velmi kolektivistická — v zájmu blaha a nejvyššího, ve společnosti moderní možného stupně svobody individua.“ [15]

Je jasné, že takováto citace implicitně předpokládá, že její autor porovnává mezní užitky jednotlivých lidí ve společnosti. Dá se zřejmě tvrdit, že Benešův názor byl tento: pomocí hospodářských opatření i velmi kolektivistické povahy se mělo dosahovat největšího prospěchu pro individuum, respektive zřejmě pro co nejvyšší počet individuí.

Jistý kompromis mezi kolektivismem a individualismem v Benešově tehdejším myšlení dokládá i tato citace: „Necháme se i nadále inspirovat vírou a upřimnou oddaností našemu ideálu demokracie a humanismu, tomu ideálu, který vytvořila Francouzská revoluce a který zůstává a zůstane základem harmonické rovnováhy mezi svobodou jednotlivce a jeho povinnostmi vůči státu, národu a sociálnímu společenství, ideálu, který nevyústí v přehnaný individualismus, jak jsme to viděli v dobách jeho klasického rozvoje, ideálu, který rovněž nepřehání tyranii státu, tu kolektivní tyranii vůči jednotlivci, jíž jsme často svědky v současné Evropě.“ [16] 

Hospodářská politika

Když 19. srpna 1936 navštívil Beneš tehdy převážně německý Liberec, tak se v projevu, který zde držel, zmínil o tom, že s hospodářskou krizí v kraji je nutno bojovat pomocí státu: „Mluvil jste dále, pane starosto, o hospodářské krisi a zdůrazňoval jste nutnost státní pomoci vašemu kraji. Myslím, že v tom je u nás v celku jednota.“ [1]

Taktéž zde uvedl, že Československo je pevný, nerozborný maják demokracie a klidného, pokrokového vývoje k stále většímu stupni sociální, hospodářské a národnostní spravedlnosti ve střední Evropě. Země měla neústupně zachovávat střední vývojovou linii mezi krajní levicí a krajní pravicí. [2]

V tentýž den vystoupil Beneš i v nedalekém městě Železný Brod, kde prohlásil mimo jiné k tématu hospodářské krize toto: „Když je zle, nesmíme spoléhat jen na pomoc s hůry, musí se každý z nás sám přičiňovat společnou prací s vládou a se státem, abychom se z krise dostali. V dnešních převratných dobách a v dnešním stádiu vývoje sociálního a hospodářského se ovšem hospodaření hodně kolektivisuje, stát a úřad má na hospodaření veliký vliv, politika je a musí být sociálnější nežli dříve. Náš stát je si toho plně vědom a dělá to plánovitě, uvědoměle, snaže se zachovávat správnou linii vývoje: kombinovat s akcí kolektivní, státní, s úsilím a spoluprací jednotlivce…“ [3] Význam a moc státu měla dle Beneše tedy růst, nicméně pořád v tehdejším Benešově myšlení zůstával prostor pro nějakou byť omezenější soukromou aktivitu.

V Železném Brodě se Beneš vyjádřil i na téma cestovního ruchu, který by se mohl v okolí města více rozvíjet. Je pro Beneše typické, když tvrdil, že by se snad mohl vytvořit velký, jednotně vedený, celostátní orgán pro turistiku a cizinecký ruch. [4] Ve svém projevu na Vánoce roku 1936 mluvil i o tom, že se záměrně a důsledně řeší problém vyrovnání západu a východu republiky. [5] Tím byly zřejmě myšleny tehdejší státní dotace na rozvoj Slovenska (a Podkarpatské Rusi) ze státního rozpočtu přesněji z peněž českých, moravských a slezských daňových poplatníků. Když jsme u hospodářských otázek tak, je zajímavé, že Beneš v roce 1937 odmítal autarkii. Považoval ji za něco, co povede spíše k všeobecnému zbídačení, udržování mezinárodního napětí a neustálému nebezpečí války. [6]

Benešovy poměrně dost etatistické postoje v oblasti hospodářství však měly v době před Mnichovem určité limity. V projevu k zástupcům čs. obchodních organizací ze dne 15. dubna 1936 uvedl, že obchodníci si musí i jinak pomáhat než jen politicky. K tomu dodal, že: „Náš stát je v onom vývojovém stádiu, kde soukromé podnikání a osobní iniciativu podporovat musí a může a kdy tzv. řízenému hospodářství ukládá také meze.“ Zprávu o tomto Benešově projevu otiskl i list Živnostenské strany, kde se píše, že president Beneš pohlíží na požadavek sociálního pojištění obchodnictva a živnostnictva sympaticky a přál by si, aby celý národ byl sociálně zabezpečen. Ovšem připouští se zde, že původní propočty pojistné nepočítaly s tehdejším nepoměrně vyšším průměrem lidského věku . [7]

Jisté limity v tomto směru dokládá i projev v důležitém železářském podniku ve Vítkovickém horním a hutním těžířstvu ze srpna 1937, který byl pronesen i za přítomnosti zástupce majitelů E. Rotschilda: „Z toho, že mluvíte o volném projevu tvořivé síly duševní a o potřebách soukromého podnikání, vyciťuji starost, aby nebyly u nás ohroženy základy, na nichž byl vybudován v posledních dvou stech letech náš a vůbec ohromný světový průmysl. Jsem si velmi dobře vědom, co znamená svoboda jedince pro uplatnění se v průmyslu. Vždyť jest to jen jeden výsek ze svobody přesvědčení a myšlení a svobody projevu, na které stavíme u nás svou politiku. Nemůžeme ovšem strkat hlavu do písku před tím, že doba přinesla nové problémy, že situace dnešní jest jiná, než byla před válkou, a že se s ní musíme vypořádat.“ [8]

Školství, sociální otázka atd.

Podle Beneše demokracie bezpodmínečně žádá školu povinnou, všeobecnou a bezplatnou . Důvodem je to, že demokracie dává občanu práva a povinnosti, které nedovede vykonávat bez vzdělání. Proto mu musí dáti školu, aby umožnila vzdělání. [9]Dne 15. ledna 1938 na přednášce v Akademickém domě k československému studentstvu Beneš uvedl, že chápe požadavky studentstva na sjednocování studentských nadací a na občanskou kontrolu sociálního a zdravotního stavu studentstva . [10]Není asi náhodou, že spisovatel Karel Čapek adresoval dne 10. března 1935 doktoru Benešovi dopis s žádostí o to, zda by nebylo možno zapůsobit na ministra pošt Frankeho, aby byly korespondenční lístky zdraženy o nějakých 10 haléřů a vybrané peníze se odváděly korporacím, které pečovaly o děti, ročně mělo jít o 4 až 5 milionů korun. Čapek se ptal, zda má levice zůstat pozadu nebo netečně stranou, když třeba agrární strana pomocí akce „Venkov dětem“ měla vybrat asi 2 miliony korun ročně. [11]Ovšem akce venkov dětem byla nejspíše dobrovolnou sbírkou.

V projevu k delegaci německých sociálně demokratických odborářů president Beneš 21. dubna 1936 tvrdil, že československý stát usiluje o společnost sociální a národní spravedlnosti, a že tato politika je i Benešovou politikou a vždy jeho politikou zůstane. [12]31. května 1936 v dopise předsednictvu Čs. straně národně socialistické uvedl, že ve vnitřní politice musíme vykonat vše k tomu cíli, abychom svůj národ a republiku zajistili jako platnou složku v pokroku všeho civilizovaného lidstva, šli s duchem času a potřebami evropského vývoje na cestě za rovností a sociální spravedlností mezi národy i v národech. [13]

Tzv. sociální spravedlnost byla pro Beneše téma, o kterém hovořil a psal dosti často. Byl i velkým rovnostářem. Například sociální pojištění (zákon z roku 1924) pokládal za veliké dílo nejen pro dělnictvo, nýbrž pro celý národ a pro celý stát. [14] Dle něj vše, co se v sociální a ekonomické oblasti odehrává v některých evropských státech formou vytváření nových režimů, jako byl fašismus, nacionální socialismus anebo komunismus, toho Československo dosáhlo cestou vývoje v prvních poválečných letech. Šlo mimo jiné o finanční reformu, ale také o tzv. pokrokovou sociální legislativu, značnou egalizacivlastnictví mezi jednotlivými třídami a podobně. [15] Z toho by se dalo opět dedukovat, že pro Beneše bylo právě důležité to, jak se takovýchto cílů mělo dosahovat — tj. ne přímo autoritativním rozhodováním nějakého vůdce a jeho skupiny, ale demokratickým rozhodováním většiny.

O sociální péči o mládež Beneš v květnu 1936 prohlásil, že: „…jako sociolog se zajímal vždy o péči o mládež a sleduje stále její vývoj. Je si vědom, jak poválečnými poměry potřeba této péče vzrostla a úkol ji obstarat se stal složitější. Uznává tuto činnost za jednu z podstatných úkolů státních a slíbil veškerou podporu snahám o zákonnou její úpravu na podkladě těsné součinnosti mezi orgány veřejnými a soukromou dobročinností.“[16]

Soukromá dobročinnost tedy neměla být zcela zavržena, ale stát se měl silně angažovat. Zmínka o tom, že Beneš je sociolog má podstatný význam, protože Beneš si zakládal na tom, že jeho pohled na společnost je vědecký a v jeho projevech se poukaz na vědeckost vyskytuje poměrně hojně. Pro příklad: „Ze sociologie přenesl jsem se za války [1. světové války, pozn. autora] na sociologii praktickou, to jest na politiku. Dělal jsem vždy politiku vědecky a docílil-li jsem za války a po válce nějakých úspěchů, bylo to především také proto, že jsem svou filosofii a svou metodu vědeckou důsledně a všude soustavně aplikoval na problémy politické.“ [17]

Ze zpětného pohledu je jasné, že Beneš měl mnohokrát pravdu a mnohokrát se i mýlil. A je tedy otázka, zda vědecké údaje spíš neposkytují jen měkká orientační data. To by ovšem bylo na delší disputaci, které se zde nemůžeme věnovat.

Návštěva Brna

V červnu 1936 navštívil president Brno, tehdy druhé největší město Československa a hlavní město země Moravskoslezské, a měl zde sérii projevů, které jsou z hlediska jeho vztahu k socialismu, klasickému liberalismu, kolektivu a jedinci poměrně dost důležité a dobře ilustrují Benešovy tehdejší názory. V projevu na Masarykově univerzitě uvedl ke kulturní oblasti, že: „Nechápe se často, že stát je jemný stroj, že v němž každé kolečko má své dobře určené místo a svou důležitou funkci a že my všichni musíme dbát o to, aby každá z těchto funkcí řádně byla konána. Jinak se stroj porouchá, jeho chod jde nerovnoměrně a nakonec se zastaví. Jedním z těchto nejdůležitějších koleček státního a národního stroje je celá oblast kulturní.“ [18]

Takovéto srovnání společnosti se strojem je ve spisech socialisticky orientovaných autorů dost časté a klasičtí liberálové je také často ostře odmítají. Zajímavé, že v tomto projevu Beneš poukázal i na to, že kolem ČSR se vytvořily autoritativní režimy, kde byla vědecká pravda a svoboda bádání podřízena určitým tendencím a přáním jednotlivých koncepcí politických. Tu a tam to podle něho někde přineslo určité klady, které si cenil. Ale vcelku dělo se to zejména metodami a pokračuje se v nich tak, že kulturní člověk dvacátého století musí se stavět proti tomu. [19]

Z toho by se dalo soudit — jak již bylo zmíněno výše — že k žádoucím výsledkům se mělo dojít dle Beneše ne cestou autoritativní, ale pomocí demokratických metod. Ne autoritativní vláda a skupiny, které ji podporují, ale vítězná většina v demokratických volbách by měla dávat příkazy. Plyne z toho také to, že Beneš požadoval svobodu bádání. Dále ovšem tvrdil, že dnes stát zasahuje a bude čím dále tím více zasahovat do života jedincova, do takové míry, že každému je třeba mnoho politického vzdělání, opravdového politického smyslu, mnoho politického cítění a myšlení, rozvahy a realismu. Připomněl také, že v novém státě se podařilo sociální péči o studentstvo dostat na důstojnější úroveň, nežli tomu bylo dříve a hlavně se z ní stala povinnost. [20]

Z hlediska klasického liberalismu, který klade také důraz i na decentralizaci státu, je zajímavé tvrzení pronesené na brněnské radnici o tom, že Beneš není přítelem přehnané centralizace veřejného života. Ovšem autonomismus, na rozdíl od T. G. Masaryka odmítal, spíše si představoval decentralizaci jako regionalismus. [21]

Závěr

Dá se soudit, že president dr. Edvard Beneš byl od začátku své kariéry a během doby první republiky silně levicově orientován. Jeho názory tehdy byly silně intervencionistické až socialistické. Intervencionismu a socialismu chtěl ovšem primárně dosahovat pomocí demokratických metod. Demokracie dle něj měla vést k socialismu. Určitý individualismus u něj zcela ještě nevymizel, ale nehrál významnou roli. Určitě se nedá tedy říci, že druhá světová válka byla v Benešově myšlení zásadním přelomem, pravděpodobně jen jeho názory o něco více zradikalizovala.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Autor: Hynek RK, Bawerk.eu

[1] Beneš, Ed. Problémy Československa. Praha: Svaz národního osvobození 1936, str. 17.

[2] Tamtéž, str. 21.

[3] Tamtéž, str. 26.

[4] Tamtéž, str. 25.

[5] Šmeral, B. President Dr. Edvard Beneš: Nástin života a díla. Brno: Vydavatelský odbor ÚSJU 1937, str. 83.

[6] Beneš, Ed. Projevy, články, rozhovory 1935–1938. Praha: Masarykův ústav – Archiv AV ČR 2006, str. 405.

[7] Beneš, Ed. Projevy, články, rozhovory 1935–1938. Praha: Masarykův ústav – Archiv AV ČR 2006, str. 82 a 83.

[8] Tamtéž, str. 494.

[9] Beneš, Ed. Nesnáze demokracie. Praha: Svaz národního osvobození 1924, str. 16. Jak však mohli občané o této skutečnosti demokraticky rozhodnout, když ještě neměli náležitého vzdělání?

[10] Beneš, Ed. Přednášky na Univerzitě Karlově 1913–1948. Praha: Společnost Edvarda Beneše 1998, str. 79.

[11] Čapek, K. O Edvardu Benešovi. Praha: Společnost Edvarda Beneše 2000, ISBN 80-86107-13-2, str. 94–95.

[12] Beneš, Ed. Projevy, články, rozhovory 1935–1938. Praha: Masarykův ústav – Archiv AV ČR 2006, str. 84.

[13] Tamtéž, str. 112.

[14] Tamtéž, str. 173.

[15] Tamtéž, str. 541.

[16] Tamtéž, str. 108.

[17] Šmeral, B. President Dr. Edvard Beneš: Nástin života a díla. Brno: Vydavatelský odbor ÚSJU 1937, str. 21.

[18] Beneš, Ed. Projevy, články, rozhovory 1935–1938. Praha: Masarykův ústav – Archiv AV ČR 2006, str. 144.

[19] Tamtéž, str. 144.

[20] Tamtéž, str. 145 a 146.

[21] Tamtéž, s. 147.

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (9 votes, average: 4,44 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky