Důkaz státní neefektivity

Častý argument zastánců státních zásahů a financování je věda, výzkum a vývoj – stát je prý efektivní ve výzkumu, protože je schopný získat peníze na něco, co by soukromý sektor neufinancoval, neinvestoval by do něj kvůli délce případné návratnosti těchto investic; současné soukromé firmy zabývající se lety do vesmíru by pak dle obhájců této teorie bez státu nikdy nevznikly, protože to byl právě stát, díky kterému pak celé odvětví vzniklo.

Jakkoliv zní tato argumentace logicky, není pravdivá. Zaměřuje se na to, co je vidět a opomíjí to, co vidět není. Co když díky tomu, že státy pomohli stvořit „vesmírné odvětví“, jsme ve skutečnosti všichni chudší?

Co je efektivní?

Stát má velkou výhodu oproti soukromému sektoru – může si zdroje na financování všemožných aktivit vynutit násilím. Má tedy možnost násilně vybrat velké množství peněz a zdrojů, například pracovní síly, a direktivně určit, kde budou dané zdroje použity.

Ve vynucování pomocí násilí tak stát může být efektivnější, než soukromý sektor. Má to svá ale.

Příklad:

Takto byl v Československu vytěžen například uran pomocí zneužití politických vězňů. To, co bychom na první pohled nazvali náklady na danou těžbu, to bylo vskutku nízké, na první pohled levné. Lehce se pak dělá „levná těžba“, pokud mám jakožto stát možnost poslat rubat uran do dolů za otřesných podmínek skupinu lidí nedobrovolně. Nemusím dbát na bezpečnost či odpovídající tržní mzdy, pokud nechci. Byla to ale „efektivní těžba“?

Efektivní je to, kde – zjednodušeně – za svůj vklad získám co nejvyšší výnos.Čím je nepoměr mezi vklady a výnosy větší, tím jsme efektivnější. Stát skutečně za málo vkladů získal velký výnos – malým vklad bylo násilí provedené na skupině obyvatel, výnos byla jejich práce.

Všimněme si ale, že v efektivitě nebylo řečeno nic o uranu. Stát – pokud je efektivní – je efektivní pouze ve vynucování. To, na co je dané vynucení použito, už je vedlejší. Ať už jde o uran, nebo o vesmírný výzkum; efektivní tak nebyla těžba uranu, ale vynucení dané práce!

Nikoliv. A velmi podobně jsme na tom i u vesmírného výzkumu – není rozdíl mezi „efektivitou“ u těžby uranu v Československu pomocí otrocké práce a „efektivitou“ vesmírného výzkumu na základě válečného výzkumu.

„No jo,“ namítne obhájce státního financování, „ale díky vesmírnému výzkumu se nám skutečně žije lépe, všude kolem sebe máme věci, které zvyšují naši životní úroveň, které byly  vyvinuty díky vesmírnému výzkumu, například teflon!“

Válečný klam

Tento argument je však aplikací něčeho, čemu sám říkám „válečný klam„: pokud během války odvedeme celou produktivní populaci do armády, velmi snadno vykážeme 100% zaměstnanost. Neznamená to však žádný blahobyt, když kvůli státem řízené válečné výrobě lidé nemají co jíst, omezuje se výroba spotřebních statků a lidé reálně chudnou, protože ona zaměstnanost – tedy lidská práce, lidský kapitál – je utracena na zabíjení, likvidaci měst a továren a výrobu tanků.

Pokud z pozice moci během války donutím všechny pracovat na vývoji tanků a jiných zbraní – například raket – je samozřejmé, že při tak masivní násilné alokaci zdrojů získám jako vedlejší produkt nové vědecké poznatky a technický vývoj.

Jsou však zničená hospodářství, miliony mrtvých, zlikvidovaná živobytí, továrny, zničená infrastruktura a léta strádání skutečně cena, kterou za technický vývoj, díky kterému získáme např. teflon, chceme zaplatit?

To je bod, který obhájci státního financování zapomínají: za jakou cenu získáváme výdobytky ze státem řízeného vývoje? Jak na tom – teoreticky – dnes mohla např. Evropa hospodářsky být, kdybychom z vývoje 20. století vymazaly škody a likvidaci způsobenou 2. světovou válkou? Jak efektivní je výnos z raketového inženýrství, jsou-li vkladem desítky milionů mrtvých?

Náklady, které nejsou vidět

Pojďme v této úvaze ale pokračovat:

Druhá světová válka zlikvidovala velké množství kapitálu, který se musel znovu budovat. Část poválečného období jsme tak ve vývoji „životní úrovně“ a tvorbě bohatství ztratili znovubudováním něčeho, co zde již bylo. Stavěly se znovu domy, které již stály, opravovaly se továrny, které již jednou opravené byly a fungovaly.

To vše kvůli obrovskému rozvoji raketového inženýrství, na kterém lety do vesmíru dodnes stojí. Stálo to za to, když vidíme, že soukromé firmy za soukromé zdroje zvládají plánovat cestu lidí na Mars a dělat podobný vývoj za mnohonásobně nižší náklady, jako je tomu například v případě SpaceX?

A do toho pokračoval vesmírný výzkum hnaný masivním donuceným financováním během studené války – což z hospodářství, z kapes lidí, sálo další peníze.

Kdyby nedošlo k takovýmto obrovským škodám a stát by si raketové inženýrství nezpomonopolizoval kvůli válkam, co kdyby SpaceX se soukromým financováním a rychlejším vývojem vzniklo už o 50 let dříve, protože by na to byl na trhu prostor a zdroje? Úvahy, že „to by se určitě nestalo“, patří do stejné kategorie, jako výroky z 80. let, že pošta se „určitě nedá digitalizovat“. A hle – máme (nejen) email.

Kdyby nedošlo ke ztrátám, které druhá světová válka způsobila, tak do 50. let by Evropa vstupovala bohatší – a s ní i zbytek světa; v USA by se nemusel průmysl přeorientovávat z válečné výroby zpět na výrobu tržní. Ano, nedošlo by k nucenému investování obrovského množství prostředků do technologií, které díky vývoji za druhé světové války vznikly, za to bychom měli více prostředků k tomu, abychom mohli dojít ke stejným výsledkům.

A to bez všech ztrát a hrůz, které s tím byly spojeny.