Donald by Lewinskou přiznal aneb raději děvkař než lhář… řekl volič

[ad#textova1]

Někdo dnes napsal, že Hollywood se musí odstěhovat do Kanady, protože vesměs podporoval Hillary. Ale kdež – Donald pozve hollywoodské celebrity do Bílého domu, udělá pro ně párty, patrně poplácá nějakou hostesku po zadku, a ráno budou všichni odcházet s tím, že ten Donald je úžasný chlapík, protože, představte si!, pařil s námi až do rána. Taková je Amerika. Takový je normální život.

Ano, Donald je prostě ten “chlapík” – který je schopen “pařit” do rána, servítky si nebere, mluví sem tam jako dlaždič, a kašle na pseudokorektnost, která dusí nejen Evropu, ale celý svět. A proč píšu pseudokorektnost?

Politikové se odnaučili pod pláštíkem pseudokorektnosti říkat pravdu, tedy naučili se lhát, a k tomu se začali téměř považovat za “Bohy” bez jakéhokoli hříchu – a do této role se stavěli. Jenže každý člověk je nádoba hříšná, takže to “božství” byla a je vždy pouze naučená přetvářka. Politikové byli do dnešního dne přesvědčeni, že stačí mluvit fráze, usmívat se, neříkat žádné špatné zprávy, používat nic neříkající věty, dělat gesta, vyhlášení, prohlášení, objímat celý svět, mít mediální poradce (nebo přímo média), možná sem tam si koupit nějaká ta procenta preferencí (šušká se to už mnoho let), zkrátka pod pláštíkem korektnosti, humanismu a proklamované vševědoucnosti vytvořit plán, jak se dostat k moci, a když už se to povede, dělat vše proto, aby se tam udrželi navždy.

Zkrátka politikové se tvářili jako vždy věrní manželé, vždy slušně mluvící, nikdy nechybující, rétoricky dokonalí… a proto jsme tam, kde jsme. Když někdo vybočil, a promluvil otevřeně třeba o cikánech, že se jim prostě nechce dělat (Liana Janáčková, Jiří Čunek), byl nazván rasistou. Když někdo řekl, že imigranty sem nesmíme pouštět, protože náš ohrožují, byl extrémistou. Když někdo zkritizoval USA, že rozbombardovaly severní Afriku, a proto jsou viníky dnešní imigrační krize, byl hned Putinovec.

Dusíme se zkrátka onou tzv. korektností, která je jen jiným výrazem pro to, že si budeme lhát do vlastní kapsy. Došlo to tak daleko, že se lidé bojí mluvit pravdu, protože by mohli být za tu pravdu popotahováni. Kolegyně Klára Samková by mohla vyprávět.

A v době, kdy se ukázalo, že to USA v severní Africe přehnaly, kdy Evropa krvácí pod přílivem nezvladatelných hord, které si ji přišly ukrást pro sebe, a kdy EU řeší tisíce zbytečných věcí, namísto aby se tvrdě postavila čelem k tomuto ohrožení sebe sama, a opakuje fráze o východu a západu, se v USA zjevil kandidát Donald Trump. Děvkař, sprosťák, tvrdý podnikatel, který má daleko do líbivých frází a gest. Udělal tisíce chyb, protože není kariérní politik, takže ho nikdo nenaučil té pseudokorektnosti, tož občas pozurážel dokonce všechny.

Jenže… Má to jedno velké jenže. Lidé už nechtějí panáky, kteří jsou jeden jako druhý, a které učí mediální poradci lhát. Nechtějí slyšet korektní výmluvy desítkami uhlazených vět, ale chtějí slyšet větu “Je to prostě průser”. Nechtějí desítky summitů o ničem. Nechtějí vyhrožování válkou mezi kýmkoli, nejméně mezi Ruskem a USA, která by byla zničující. Chtějí žít v klidu ve svých zemích. A ten je už dlouhou dobu ohrožován bezmocností těch panáků. Ti se sice krásně a často vedle sebe usmívají do kamer, nikdy do nich neřeknou sprosté slovo, ale také jsou impotentní cokoli vyřešit a udělat – bojí se být sami sebou, a kladou si otázky “Je to pro mne dobře?” “Je to pro mne špatně?” “Uškodí to mé politické kariéře?” Takže říkají to, co jim má přinést “body”, ne to, co je skutečně jejich názor, a co by přineslo jakékoli řešení. Zkrátka “podělali by se strachy” postavit pro cikány kontejnery nebo koupit letenky. Jaké kontejnery, jaké letenky?

Liana Janáčková, starostka z Ostravy – Mariánských Hor, svého času koupila Romům letenky do Británie. Chtějí tam? Ať letí. Lidé ji tehdy poslali do Senátu. Jiří Čunek přestěhoval cikány do kontejnerů za městem. Média ho málem popravila. Dnes je hejtmanem. Nemohu vynechat Miloše Zemana – frázemi obklopený tehdy premiér Jan Fischer (vzpomíná si na něj dnes ještě někdo ?), tzv. muž bez poskvrny, který si myslel, že to má jisté, neprošel ani do druhého kola. Karel Schwarzenberg s dýmkou filozofující v pražské kavárně sice nejde také pro jadrné slovo daleko, a nic lidského a mladého mu taky není cizí, ale jeho číro (ani názory) nemohl normální český člověk pochopit. A Miloš Zeman je dnes prezident. A takové ty řeči, že podobné lidi volí hlupáci z venkova, by si Praha už dávno měla nechat od cesty. Venkov už nechce prostě fráze a lži a naučené úsměvy do kamer.

Pořád to nestačilo. Média si dál vedla svou intelektuální pražskou notu, za jediné nebezpečí označovala Rusko a vážné problémy Evropy bagatelizovala. Vlády se sestavovaly účelově, “obchodně”, a její členové se vzájemně “žerou”. Do médií putují naučené úsměvy, a tváříme se pořád strašně pseudokorektně.Dokonce i vůči lidem, kteří to slovo vůbec neznají, a kteří přicházejí ze středověku.

A občané jsou zoufalí. Nechodí k volbám, protože nemají koho volit. Nechtějí už poslouchat lži, nechtějí se bát nazvat cikána cikánem, a pakáž, co nám okupuje Evopu, pakáží, co nám okupuje Evropu.

Pravda se přestala hodit, a lež se nazvala korektností. 

V USA to nebylo jiné. Reprezentantkou pseudokorektnosti, naučených úsměvů a stálého rozdělování světa na USA a Rusko byla Hillary. Jedna z nich – těch panáků. S naučenými frázemi i gesty i mimikou. Donald se neučil nic. Byl sám sebou. Nu, někdy to bylo výživné. Ale…

Lidé už nechtějí pseudokorektnost, naučené úsměvy ani jakoukoli válku. Jako rajská hudba jim tedy musí znít Trumpův slovník, občasný lidský vztek a jiné emoce a to, že by se mohl obejmout s Putinem, jim musí znít jako rajská hudba na druhou – že už by to hraní se na dva pupky světa konečně skončilo? Že bychom se mohli přestat bát?

V rámci pseudomorálky kdysi lhal Bill Clinton o Monice Lewinské. Více trapný příběh, kdy se dospělý muž musel zpovídat za banální selhání, jako školák přistižený v pubertě na WC se spolužačkou, jsem nezažila. Protože, představte si, on lhal. Který muž nelže, když je nevěrný? Jen proto, že je prezident, nemá být prostě lidsky normální? USA se zkrátka staly pokryteckou zemí, která se pasovala do role světového policajta všeho včetně morálky. Až se tam lidé začali dusit tak, jako dnes začínáme dusit v Evropě. 

Takže zjevil se kandidát Trump. Trump, který by nějakou Moniku Lewinskou klidně přiznal. Řekl by něco v tom smyslu – ano, užili jsme si to oba, bylo to hezké, své ženě se omlouvám, asi jsem to neměl dělat, ale jsem prostě chlap. A bylo by.

Obdobně řekl – NATO je přežitek, a imigrace je průser. I v ostatním si servítky nebral, a na pseudokorektnost se vykašlal úplně. Zkrátka mluvil, považte, co si skutečně myslí. Proč jsou z toho všichni tak vedle? Že není Bůh? Bůh se nevolí, Bůh je. Voliči prostě rozhodli, že v Bílém domě chtějí raději děvkaře, který ale mluví na rovinu to, co si opravdu myslí, než tzv. dokonalou Hillary, které tu dokonalost nevěří, jako jí nevěří to, co říká. Možná i proto, že dokonalá ani pravdomluvná opravdu není.

Zkrátka od dnešního dne bude politika jiná. Politikové to ví, proto jsou velmi neklidní.

Od dnešního dne je totiž konec pseudokorektnosti.
Nevím jak vy, ale já cítím úlevu. 
Nechci žít v zemi, kde budeme sami sobě lhát, a budeme se bát nazývat věci pravými jmény.
Nechci žít v Evropě, kde se budeme bát říkat pravdu.

A Donald s nevymáchanou pusou nám ukázal, že to jde i proti vůli médií i průzkumových agentur. Proto jsem ráda, že vyhrál. Aby nám ukázal cestu.
Tato léčba šokem byla potřeba jako sůl.

Nechci tím říct, že je Donald Trump dokonalý. Ani náhodou. Ale politiky na celém světě těžce probudil. A to je rok i před našimi volbami skvělá zpráva. I Česko čeká na své Donaldy Trumpy. Nemusí mluvit až tak sprostě. Nemusí být ani takoví děvkaři. Ale jinak – měli by mít co na srdci, to na jazyku. A je-li něco černé, ať to nazvou černým. A klidně ať projeví emoce. Chceme do politiky normální lidi.

Protože korektnost neznamená lhát ani přivírat oči před pravdou. To by nás měla volba Donalda Trumpa naučit. Zavčas. Než se korektně „užvaníme a uusmíváme do těch kamer“ k smrti.