Brněnský dýchánek landsmanšaftu? Politické paradoxy a moralistní sebeukájení

Prý jde o (u)smíření. O zakopání příkopů. O tlustou čáru za minulostí. Argument je to hezký. Dokonce tak hezký, že by proti němu přece neměl nikdo nic namítat. Nutně s tím ale vyvstává otázka – kdy už tedy budeme dostatečně smířeni? Kdy už budou příkopy uspokojivě zasypány natolik, aby se nám téma dýchánků Sudetoněmeckého landsmannschaftu pravidelně nevracelo do české politické debaty jako bumerang? Co se ještě bude muset stát, jaké další gesto bude muset být učiněno, aby to už konečně jednou provždy stačilo? Otázky bez odpovědí.

V tomto ahistorickém přístupu, který sice tvrdí, že nemůžeme na Němce uplatňovat kolektivní vinu za válečná zvěrstva, zato na Čechy můžeme bez problémů vztáhnout kolektivní vinu za poválečné excesy, navíc zcela absentuje několik zásadních faktů. Například že odsun se principiálně týkal těch Němců, kteří přijali říšské občanství a přihlásili se tak k politice nacistického Německa, zatímco ti, kteří si ponechali protektorátní občanství, mohli zůstat.

Stejně tak se nikde nezmiňuje, že Sudetoněmecká strana, vedená Konradem Henleinem, získala ve volbách roku 1935 více než 1,2 milionu hlasů. Takže je poměrně jasné, že politika Hitlerovy říše, jejíž byl Henlein prodlouženou rukou, měla mezi českými Němci masivní podporu.

S tím souvisí další aspekt, kolem něhož se rozhostilo doslova ohlušující ticho – byli to ti takzvaní „sudetští Němci“, kdo rozbil demokratické Československo, ostrůvek demokracie mezi autoritářskými vládami dvacátých a třicátých let. Když nám tedy aktivista Matěj Hollan tvrdí, s jakým zájmem a pozorností hledí odsunutí Němci a jejich potomci ke své staré vlasti, je třeba férově dodat, že jde o vlast, jejíž demokratické struktury tito lidé rozbili, o stát, s jehož existencí se vlastně nikdy nesmířili a po celou dobu mu házeli klacky pod nohy.

O to více je s podivem, že dýchánek landsmanšaftu tak obhajují politici, kteří mají jinak demokracie a demokratických hodnot plná ústa, ale být na jedné lodi s potomky těch, kteří demokratické Československo rozmetali na prach a umetli mu cestu k dekády trvající diktatuře, jim paradoxně vůbec nevadí. Upachtěná potřeba zastávat za každou cenu jiné pozice, než jaké zastává vláda, je silnější, než cokoli jiného.

Šéf TOP 09 a jeho fotky s Posseltem

Tímto ale s absurdním divadlem zdaleka nekončíme. Třeba taková TOP 09 o sobě sice ráda prohlašuje, že je „vyhroceně proevropskou stranou“, což ovšem překvapivě nebrání jejímu předsedovi Matěji Ondřeji Havlovi, aby se se zjihlým výrazem ve tváři dojemně fotil s Berndem Posseltem – tím samým Posseltem, který ještě coby poslanec Evropského parlamentu hlasoval PROTI přijetí České republiky do EU. Být tedy na dobrovůli Posselta, jeho CSU (a rovněž významné části CDU), Česko by dnes členem unie, kterou má pan Havel tak rád, nebylo. Důvodem, proč Posselt v dubnu roku 2003 hlasoval proti Česku, přitom nebylo nic jiného než nesouhlas s Benešovými dekrety (správně historicky řečeno Dekrety prezidenta republiky) – o které ale, jak dodnes neustále slýcháme, tady přece vůbec nejde.

Se svou troškou do mlýna politických absurdit následně přispěchal i prezident Petr Pavel. Ten opět nevynechal příležitost formulovat zcela opačné pozice, než jaké zastává vláda, a to hned dvakrát. Poprvé, když opětovně přijal záštitu nad festivalem Meeting Brno, v jehož rámci se setkání landsmannschaftu uskuteční – a to i přes jasný nesouhlas většiny vládních poslanců v Poslanecké sněmovně. Podruhé tím, že na Pražském hradě hodlá přijmout bavorského předsedu vlády Marcuse Södera, který je jedním z hlavních oponentů stávajícího německého kancléře Friedricha Merze. Hrad si zkrátka nadále dělá svou vlastní zahraniční politiku v mylné představě, že přímá volba prezidenta = prezidentský systém.

Skutečný důvod je jiný – ti, kteří se k neustálému vytahování minulých křivd hlásí, vědí, že tím u nemalé části veřejnosti vyvolávají ostrý a oprávněný nesouhlas. A přesně o to jde. O další kulturní válku, další téma, jež se bude vášnivě probírat na sociálních sítích, budou kolem něho zuřit emoce na obou stranách a rozdá se pár tolik oblíbených nálepek. Cílem není se smířit, nýbrž provokovat ty, kterým akce landsmannschaftu dlouhodobě vadí a vidí v nich snahu o přepisování a relativizaci historie – nikoliv neoprávněně. Jde o oblíbenou hru na dělení lidí podle názorů na ty lepší a horší. Je to takové módní pseudotéma takzvaně „lepších lidí“, kteří v pozérském zakopávání dávno zakopaných příkopů vidí parádní příležitost, jak se odlišit od lidí takzvaně „horších“. Tedy od těch, kteří se domnívají, že historie nezačala rokem 1945 a že vytrhávání věcí z kontextu, když se to zrovna (ne)hodí, není optimální cesta, jak se popasovat s minulostí. S minulostí, která by už dávno nebyla tak živá, kdyby ji zarputile neoživovali ti, kteří si z nekonečného usmiřování udělali prostředek svého okázalého moralistního sebeukájení…