28.5.2014
Redakce
0
Kategorie: Humor

Deset nejčastějších vět moderního fotra

Sdílejte článek:

OD: NETIPA 28|05|2014

Čím déle jsem s Čeňkem doma, tím víc si připadám jako intelektuální mrzák. Jak se veškerá má existence zautomatizovala na zajeté denní pravidelné úkony, můj mozek se rozmělňuje, až mi jedné krásné noci vyteče uchem a bude vymalováno. Jinak to patrně ani dopadnout nemůže. Za tu dobu, co jsem na mateřské se mé IQ pomalu blíží úrovni středně pokročilého paviána a není vyloučeno, že za pár měsíců tuto hranici překonám a bude mě čekat intelekt nemocné gorily. Smutné bude, až opustím i ty lidoopy a svou inteligencí navštívím svět vačnatců.

 

 

[ad#hornisiroka]

 

Známky upadajícího myšlení jsou den ode dne čím dál tím víc patrné. Onehdá jsem si k vaření večeře musel přibrat kalkulačku, abych zjistil, kolik dvoudecilitrových skleniček je potřeba k dosažení litru vody. Nakonec jsem to beztak spočítal špatně a palačinky jsme museli povečeřet z hrníčků, jelikož jsem se s vodou až příliš rozvášnil a po nalití “těsta” na pánev se toto místo smažení začalo vařit. Po kvalitní večeři jsem se dozvěděl, že do palačinek se nedává voda, nýbrž mléko, takže množství vody nebylo relevantní.
Ono se v podstatě není čemu divit. Starání se o dítě není nic, co by stimulovalo inteligenci. Stačí být o pár bodů iq před ním, abyste byli o fous chytřejší, a tedy dokázali vyhodnotit různé situace o něco lépe. Když vidím Čeňka, jak olizuje zeď a přitom se mlátí pěstičkou do hlavy, musím uznat, že být o pár bodů iq před ním napřed, není zas takový problém, ale není nasnadě usnout na vavřínech. Podle očividné stagnace budu zeď olizovat někdy na podzim a v zimě už mě bude muset Nataša přebalovat.
Nejen spánkový deficit a stejné triviální pravidelné denní úkony můžou za můj stav. Taktéž nedostatek sociálního začlenění a hlavně komunikačních podnětů mají svůj díl viny. Veškerá moje komunikace se scvrkla na deset vět, které používám a které mi k životu stačí. Je to možná smutné, ale následující věty jsou vše, co za den vyslovím:
1. “Čeňku, ne, nesmíš”
– A začnu hned s tím nejtěžším kalibrem. Tuto větu používám s přehledem nejčastěji a již v naší domácnosti zlidověla. Až umřu, tak si jí nechám napsat na náhrobek. Kadence používání této věty je příkladná, avšak smutné na tom je, že její efekt pokulhává. Pokud totiž Čeněk například mlátí mobilem do televize a já mu řeknu, že to nesmí, začne se smát, řekne “tytyty”, jakože to, co dělá je špatné a on je s tím spraven, a dál tříská mobilem do televize. Pakliže zvýším tón hlasu, abych mu předvedl, že já tomu tady velím, udělá znova “tytyty” a mobil po mně hodí. Pak si vezme dětský kladívko a tříská s ním opět do televize. Pokud ho vezmu do náruče, tříská mi kladívkem do hlavy. Zabavím-li mu kladívko, řve. Vrátím-li mu posléze kladívko, nejen, že pořád řve, protože jsem narušil jeho suverenitu, ale pokračuje v mlácení do předmětů. Jediným přijatelným řešením je nechat ho roztřískat televizi, ať je kluk šťastnej. Nataša koupí novou. Výchova to sice není optimální, ale zase na druhou stranu se tím eliminuje možnost, že mi jednou rupne v bedně a Čeňka tou televizí prohodím.
2. “Nech si piňďu”
– Takový klasický evergreen u přebalování. Fakt nevím, proč to dělá, ale pořád se tahá za penis. Člověk si řekne, že to je jenom takové nevinné dětské laškování sama se sebou, ale když on si ho vytahuje skoro až k bradě. To podle mě není v pořádku. Jednoho dne si ho utrhne a bude mít bebí.
3. “Udělej…..”
Těch pár teček za “udělej” je velmi velkorysých, ale nebudu si nic nalhávat. Čeněk umí udělat akorát paci paci, pá pá, a umí udělat mentála. S tím si vystačí a to mu do života zřejmě stačí. Je to malý šťastný člověk.
4. “Jak dělá…?”
– podobný jako u “udělej”. Sice se můžu Čeňka zeptat, jak dělá například pejsek, slepička nebo takový kulíšek nejmenší, ale je mi to k ničemu, protože Čeněk umí akorát “bůůů”. Jednou jsem se před Natašou zeptat Čeňka, jak dělá máma. Čeněk udělal “bůůů” a pak začal tleskat. Nataša si to vyložila tak, že jsem ho naučil, že máma je kráva a proto po mně vztekle hodila vidličkou.
5. “Dáš si bum bum”?
– Zde bych rád, aby nedošlo k omylu. Touto větou nevyzívám Čeňka k tomu, že mu dám přes hubu, ale ptám se ho, jestli si dá napít. Čeněk se posléze napije, vytrhne mi lahvičku s tekutinou, odšroubuje víčko a její obsah vyleje na zem. Pak v tý kaluži tancuje, vyválí se v ní a je spokojený. Bum bum pro mě znamená vytírání podlahy.
6. “Dáme hamu papu”
– Krmení Čeňka je jedna veliká honička. Pokaždé, když jdeme dávat hamu papu, Čeněk zdrhá, jelikož se mu nelíbí sezení v židličce. Ale protože má Čeněk malý nožičky a utíká asi tak rychle jako když já po dvou hodinách spánku plameně diskutuju s Natašou na libovolné téma (tedy pomalu, nejistě a často se zadrhává), je jeho odchycení a následné umístění do židličky dílem okamžiku.
7. “Čeňku hezky spinkej”
– Věta plná naděje a optimismu. Pokaždé, když ho dávám spát, je to napínavé.
8. “Tak už kurva chrápej”
– Tato věta následuje většinou dvě až tři hodiny po větě plné naděje a optimismu “Čeňku hezky spinkej” a to pokaždé, když Čeněk hezky nespinká a místo toho stojí v postýlce a vyřvává.
9. “Tak a teď už je to tvůj problém”
– Věta nabitá otcovskou láskou a porozumění pokaždé, když přijde Nataša z práce a já jí ve stavu polosmrti předávám Čeňka a odcházím vařit nebo žehlit.
10. “Takže dneska zase nic nebude?”
– Klasická večerní věta těsně před tím, než jdu na dvě, tři hoďky spát. Ze setrvačnosti se pokouším u Nataši loudit sex. Pokaždé, když jsem odmítnut, mi spadne velký kámen ze srdce, jelikož bych ten sex asi už nepřežil.
A bonusová věta: “Kristovo noho, ty jsi posranej až na zádech”
– Sundávat při přebalování Čeňkovu plínku je jako rozbalovat si dárek pod stromečkem. Je to napínavý a člověk nikdy neví, co vlastně dostane.
.
S těmito větami jsem se naučil žít a víc už k tomu životu nepotřebuju. Dokonce už pomalu toho ani víc říct neumím. Nedávno u nás byl elektrikář opravovat nefungující osvětlení v koupelně, za jehož nefunkčností dozajista může Čeněk. Když přišel, nabídl jsem mu, jestli si nedá bum bum. Při odchodu jsem mu ukázal, jak dělá pejsek a pak jsem mu ještě udělal pápá. Ve dveřích jsem mu zaplatil (určitě mě natáhl, ale neměl jsem dostatečné dovednosti na to spočítat, jestli jsem mu dal správnou bankovku). Když vypadnul, velmi jsem si oddechnul, že během oprav si nešáhl byť i omylem tam, kam neměl, jelikož potom bych mu musel říct: “nech si toho piňďu” a to by pak bylo divný.
.
[ad#velkadolni]
Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (9 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky