Demokratické chřadnutí podle Babiše

Andrej Babiš dosáhl dlouho touženého cíle; Miloš Zeman jej jmenoval předsedou vlády. Do týdne budeme mít u moci jednobarevnou vládu složenou z nominantů hnutí ANO a bez ohledu na to, zda tato vláda získá důvěru Sněmovny, znamená její nástup zásadní zprávu pro český politický systém.

O tom, je-li u nás ohrožena liberální demokracie, nelze usuzovat podle napsaných či vyřčených slov, ale pouze podle činů. Není nutné brát smrtelně vážně Babišem předložené úvahy o změně volebního zákona či dokonce ústavy, neboť k tomu nemá ANO ani v jedné komoře parlamentu dost hlasů. Nelze ale brát vážně ani jeho opakované ujišťování, jak respektuje stávající instituce i pravidla. Jediné, co o jeho úmyslech vypovídá, jsou zjistitelná fakta. Babišovou přirozeností je koncentrovat moc, čemuž liberální demokracie vždy klade překážky. Lze proto najisto počítat s tím, že se ji Babiš pokusí nějakou formou překonat.

Babišova jedinečnost

Babiš rozhodně není prvním českým politikem, jenž má autoritativní sklony a minimální zábrany. Není rozhodně výjimečný ani v potřebě zbohatnout či si získat a držet moc. V minulosti jsme zažili různé postavy s těmito tendencemi, všichni ale byli nějakým způsobem omezováni v rozletu – ať už svou stranou, nebo prostředky, které měli k dispozici.

Babiš je však prvním hyperpragmatickým lídrem, jenž ovládá vlastní stranu na povel a který má nevyčerpatelné zdroje na kampaně, inzerci a poradce. Nevážou ho ideologické bariéry, neohlíží se na sliby ani na zájmy svých spojenců. To vše ho staví do pozice, kterou jsme v české politice doposud nezažili. Jediné, co ho může brzdit, jsou jeho voliči. Bohužel, díky osobitému charismatu, velmi kvalitnímu PR a podpoře vlastních i spřátelených médií (zejména komerčních televizí) se mu daří ohýbat politický diskurz ve svůj prospěch.

Tématem na samostatný článek by bylo, proč jsou čeští voliči natolik apatičtí. Výsledkem voleb je každopádně stav, kdy Poslaneckou sněmovnu ovládají strany, které liberální demokracii buď přímo nechtějí, nebo jim alespoň v něčem vadí. Vše zastřešuje prezident Zeman, který s Babišem uzavřel mocenský pakt a bude jej podporovat všude tam, kam jeho pravomoci dosáhnou.

Kde zakleknout nejdříve?

Velkým tématem jistě zůstane Babišovo stíhání v kauze Čapí hnízdo, na obzoru jsou ale i další skandály a jejich možné trestněprávní důsledky. Instituce, jež toto řeší (policie, státní zastupitelství, výhledově i soudy), se ocitnou pod tlakem jako první. Babiš po léta budoval svou „bezpečnostní divizi“. Lidmi z ní může rychle obsadit jak ministerstvo vnitra, tak tajné služby. Důsledky si lze jen domýšlet. Dá se očekávat, že hnutí ANO provede výrazné čistky ve státní správě, jakkoliv by tomu měl bránit služební zákon. Vyloučit rozhodně nelze ani tlak na Českou televizi a Český rozhlas, k němuž se nejspíš přidají KSČM a SPD.

Mimo Babišův či Zemanův dosah stojí Senát a Ústavní soud. Hnutí ANO opakovaně selhávalo ve volbách do horní komory a lze doufat, že se situace nezmění. Prezident sice složení Ústavního soudu obměnil, ale Zemanovi nominanti se rozhodně nechovají jako jeho loutky. Senátoři i ústavní soudci mohou četné pokusy o rozvrat tradičních institucí i pravidel zastavit.

Hlavní riziko ovšem představuje slibovaný zákon o obecném referendu. Ten, bude-li napsán šikovně, může napáchat na dalším vývoji České republiky fatální škody. Rozhodně neplatí premisa, že více přímé demokracie znamená i více demokracie jako takové. Je-li voličstvo apatické a rezignuje-li na zájem o veřejné dění, může se referendum stát nástrojem k likvidaci naší západní orientace i svobody samotné. Proto budou už příští senátní volby daleko důležitější, než se nyní zdá. Bez příslušné většiny v Senátu totiž není možné ústavu měnit.

Strany to samy nezachrání

Každopádně lze počítat s tím, že se ANO, KSČM a SPD pokusí alespoň o částečnou demontáž liberální demokracie. Krátkodobě tomu mohou bránit existující instituce, dlouhodobě to ale nepůjde. Demokracie bez demokratů nepřežije. Doposud se útoky proti parlamentní „žvanírně“ populistům všeho druhu vyplácely. O klesající počet uvědomělých voličů se navíc pere příliš mnoho subjektů.

Pokud nechtějí boj o voliče definitivně prohrát, musí u takzvaných tradičních stran nutně nastat nějaká změna. ODS se zbavuje stínů minulosti, nesmí ale sklouznout k nahnědlému populismu mladoklausovského střihu. TOP 09 a STAN by měly znovu zvážit hlubší spolupráci, neboť na lidovce spoleh nebývá. A Piráti snad brzy pochopí, že nemohou balancovat mezi Babišem a demokraty, ale že si v klíčových otázkách musejí vybrat tu správnou stranu.

Mimořádná odpovědnost ale nyní spočívá zejména na ČSSD. Zadlužená strana je po volebním neúspěchu v troskách a do jejího vedení se momentálně moc lidí nehrne. Stále koketuje s Babišem a bojí se napevno říci, zda bude v opozici, nebo se chce na vládě podílet. I přes slabý výsledek v říjnových volbách jde pořád o početnou a významnou stranu, která má v české politice klíčovou roli. Právě jí Babiš přebral mnoho voličů, z čehož by se měla v zájmu všech demokratických sil poučit. Další vývoj u sociálních demokratů více než co jiného napoví, mají-li tradiční strany v Česku ještě šanci.

Poslední a největší úkol mají sami voliči, a sice rozhodnout se, zda se smíří s hrozící demontáží svých práv a svobod. Liberální demokracii netvoří jen volby a parlament, spočívá především v nezávislosti různých institucí, ochraně názorových i jiných menšin a především pak na svobodě slova. To vše je nyní ohroženo.

Jak již bylo řečeno, velké části z nich je stav demokracie u nás lhostejný: někteří to otevřeně říkají, další se tak bez řečí chovají. Nalézt řešení takové situace není jednoduché a jeho realizace bude jistě ještě složitější; lidé obvykle prozřou až ve chvíli, kdy bývá pozdě. Snad ale nebudeme muset do takového stavu dojít. I když spoléhat se na optimistické scénáře se u nás příliš nevyplácí.