Daně z ubrané hodnoty

[ad#clanek-respo]

Z hlediska zdravého rozumu se jedná o užitečné blbosti. Užitečné pro státní kasu s tím, že lidé si na to zvyknou a nebudou o tom přemýšlet.

• Příklad 1 – Pojistné v superhrubé mzdě

Je docela zajímavé, jak za Kalouska byl snadno přijat koncept superhrubé mzdy, který pod heslem otevřít lidem oči, aby viděli, kolik peněz se odvádí státu, snížili daně tak, aby se toto snížení netýkalo osob živících se prací. Podařilo se snížit daně na “jednotných” 15%, skrytě však zvýšili přímé sazby daně z příjmu zaměstnanců a OSVČ.

Připomenu, jak to bylo před rokem 2008. V roce 2007 existovala daňová pásma se sazbou 12, 19, 25 a 32%. Nejnižší sazba byla pro zaměstnance s příjmem cca do poloviny průměrné mzdy, částka nad průměrnou mzdu již spadala do pásma 25%. Lidé s 1.5 násobkem průměru již byli považováni za tak bohaté, že si zasloužili maximální zdanění 32%. Kdo měl hrubý plat 20.000, daňový základ činil 17.500, protože 12.5% bylo pojistné, které se odpočetlo. Velká většina lidí platila daň v průměru 15%.

Od roku 2008 se však povinné pojistné ubrané z platu již ze základu pro daň neodečítalo, ale naopak se přičetlo i 35%, které platil zaměstnavatel. Kdyby byla nulová daň z příjmu, dostal by zaměstnanec na ruku 17.500 stejně jako předtím. Sazba byla sice formálně upravena na jednotných 15%, ale zdaňovala se i ubraná hodnota ve výši pojistného 35% a 12.5%. Z nově upraveného základu daně 27.000 byla daň 4.050 Kč, což je 23.14% z příjmu (17.500) před zdaněním. Fiškusové to vymysleli tak, že díky slevě na dani se to na výplatních páskách prakticky neprojevilo, poněkud ztratili bezdětní, ale těm to přece patří ne? Účelem totiž bylo snížit daně jen těm, co jsou za vodou, pracovat nemusí a příjmy mají z jiných zdrojů.

• Příklad 2 – Spotřební a jiné daně v DPH

Je snad daň přidanou hodnotou? Já to vidím opačně. Spotřební daně musí výrobci (pohonných hmot, alkoholu, tabáku) přidat do základu DPH, jakoby to byli oni, kdo k výrobku tu hodnotu přidali. Ve skutečnosti se jedná opět o hodnotu ubranou, která bývá dokonce vyšší, než hodnota přidaná samotným výrobcem. Například spotřební daň u benzínu je necelých 14 Kč na litr. Vlastní přidaná hodnota celého řetězce od těžby, výroby, až po konečného prodejce je třeba 10 Kč. Ve světě bez DPH bychom tedy zaplatili 24 Kč, ze kterých prodejci těch 14 korun stát ubere. Bohužel však DPH zdaňuje i tuto ubranou hodnotu, takže výsledná účtovaná cena je 29 Kč místo 26.

Tento nesmysl přináší velký problém prodejcům tabákových výrobků, u kterých to komplikuje dvojsložková sazba zahrnující koncovou cenu pro spotřebitele, kterou však odvádí prvovýrobce. Ten totiž musí stanovit koncovou cenu a nikdo si nesmí nic dalšího přirazit. Toto je opravdu hrůza, která brání vlivu tržních sil na koncovou cenu.

Mezi jiné daně, které se přičítají k DPH, patří například množství různých daní v ceně elektřiny. Koukněte se na své vyúčtování.

• Příklad 3 – Osobní daňové náklady v DPH

Všechny daně a pojistné uvedené v příkladu 1 jsou zahrnuté v základu DPH, který musí odvést zaměstnavatel. Daně a pojistné ve výši cca 14.000 Kč jsou pro zaměstnavatele nákladem, který musí promítnout do ceny výrobku a zaplatit z něj ještě DPH. Problém je v tom, že se vůbec nepočítá s přidanou hodnotu práce zaměstnanců na vstupu, která v sobě obsahuje významné částky již předtím 2x zdaněné. To opět zdražuje cenu práce, jak jsem psal v jiném článku.

• Závěr:

Zvedne-li se třeba důchodové nebo zdravotní pojištění, zvýší se automaticky i výnos z daní fyzických osob i výnos z DPH. Důchodové pojištění ve skutečnosti pojištěním není, neboť důchodu se podle plánu již téměř nikdo nedožije a plnění se nedočkáte. Státní rozpočet si však na to vícenásobné zdanění už zvykl, takže případné snahy o snížení příliš vysokých odvodů musí narazit na tuhý odpor.

[ad#clanek-respo]