Co všechno jsme nevěděli v roce 1968

V srpnu 1968 nás stát okupovala vojska Varšavská smlouvy pod vedení SSSR (okupace byla řízena z Kremlu). A jako okupantské vojsko zde zůstalo vojsko SSSR. To jsou jasná fakta celé události.

(PUTIN SE CHOVÁ JAKO NAKLONOVANÝ KŘÍŽENEC HITLERA A STALINA.)

19.8.2023 19:58:24
Nebo mu ji pán Bůh VEZME K SOBĚ, že si ji neváží. A měl raději fotky bejvalích ( nedej bože ještě nahaté). Každý je po rochodu ničí, maže, prostě konec a ani ho ve skutečnosti nemilovaly a teď ztratí svou krásnou osudovou lásku, hezkou něžnou holku. Jestliže ty fotky má, tak si ji vůbec nezaslouží! Jen ji trápí, asi mu to dělá dobře. Je to psychopat. Milující člověk by dal přednost nynější holce, pokud by ji doopravdy miloval, než těm fotkám z předchozího vztahu!!!!!!!!

Pro retardy a nevzdělance, co neustále jako pominutí útočí na Rusy. Za 2.WW byl podíl Rusů na úspěchu ve válce dominantní! Přes 58% Rusů zabezpečovalo vytvoření RA a bylo složeno z Rusů a např. druzí Ukrajinci tvořili je 16,5%! Viz např. https://www.fronta.cz/dotaz/narodnostni-slozeni-rude-armady-1941-45
A uvědomme si, že kdyby Sověti nezastavili velmi silný nacistický Wehrmacht, ve své době nejlepší armádu na světě, Německo by obsadilo území SSSR a veškeré zdroje. Češi jako národ by skončili a možná jen část by existovala, jen jako pracovní síla někde za Uralem. Vše to jasně nastolil přední Hitlerův člověk Reinhard Heydrich ve svém známém projevu na začátku války. Není problém si ho nalézt. To, že Čechy Němci nelikvidovali za války bylo jen proto, že Němci je využívali ve válečném průmyslu a tudíž tehdy byli nenahraditelní. Po vítězné válce by Čechy, Moravany a Slezany zcela jistě zlikvidovali.
Samozřejmě velkou váhu ve vítězné válce měli i spojenci GB a USA, kteří zejména bombardováním zabránili Němcům vyrobit silné rakety, proudová letadla a jadernou bombu. Rovněž masivní dodávky materiálu a zbraní pro SSSR Sovětům ze začátku války velmi pomohlo.
Takže vzkaz těm všem debilním lidem u nás v Česku, co nenávidí Rusy…..bez nich a jejich ohromných válečných obětí byste blbečkové neexistovali. Trochu si to v těch hloupých palicích srovnejte. A platí to i pro většinu lidí z vlády a poslanců v pětikoalici, vás, všechny co jste měli židovské předky by nacisté vyhladili jako první! Je mi z vás na zvracení vy holoto uplacená a zkorumpovaná a bez minima morálky!

PŘEDPLATNÉ
ZPRÁVY DO E-MAILU
menu
Logo D

Svět
SSSR
Touha dobýt svět. Dějiny Sovětského svazu jsou protkány násilím proti ostatním
★

25.2.2022
FacebookTwitter
Mail

Lehké tanky T-26 sovětské 7. armády během sovětské invaze do Finska, 2. prosince 1939
Lehké tanky T-26 sovětské 7. armády během sovětské invaze do Finska, 2. prosince 1939 | Foto: Wikimedia Commons, CAFM – Pansar i Vinterkriget, Maxim Kolomyjec, volné dílo

Galerie Dalších 15 fotografií v galerii >
Snaha o co největší vojenskou expanzi byla jedním z charakteristických rysů bolševického hnutí, které v roce 1917 ovládlo Rusko, a byla i jedním ze stavebních kamenů, na nichž byl vybudován Sovětský svaz. V následujícím textu si připomeneme některé její hlavní kapitoly.

Po tzv. říjnové revoluci v roce 1917 podepsal nový vůdce Ruska Vladimír Iljič Lenin dne 28. ledna 1918 dekret, jímž byla založena Rudá armáda. Ta v první fázi oficiálně sloučila 20 tisíc příslušníků rudých gard, 60 tisíc lotyšských rudých střelců, 200 tisíc námořníků Baltské flotily a hrstku vojáků Petrohradské posádky sympatizujících s bolševickou revolucí. Prvním vrchním velitelem Rudé armády, tzv. válečným komisařem, se stal Lev Trockij.

Agent Igor Gouzenko vystoupil v roce 1968 se zakrytou hlavou v interview s reportérem televize CBC
Příběh muže s kápí. Gouzenkova aféra spustila před 75 lety studenou válku
Do roku 1922 bojovala tato nově utvořená armáda zejména proti různým vnitřním oponentům bolševické revoluce v ruské občanské válce. Do roku 1921 porazila čtyři bílé armády a zadržela pět ozbrojených zahraničních kontingentů, které se snažily rozšířit svůj vliv směrem na východ.

Souběžně však začala bolševická expanze opačným směrem. „Šlo o vyhlášení takzvané permanentní revoluce, jež měla přeměnit celou Evropu v komunistickou. Prvním cílem této revoluce mělo být dobytí Varšavy,“ napsal před časem historik Jiří Fidler. Snaha o mocenskou i územní expanzi neustala po celou historii Sovětského svazu. V následujících odstavcích si zkusíme jednotlivé války popsat a uvést jejich příčiny, průběh a důsledky.

Polsko-sovětská válka, únor 1919 – březen 1921
Příčiny: Šlo o střet mezi sovětským Ruskem a po první světové válce obnoveným Polskem. Je poctivé říci, že na jeho počátku stála snaha polského vůdce Józefa Pilsudského vytvořit tzv. mezimořskou federaci rozkládající se od Baltu k Černému moři, jinými slovy obnovit vojenskou expanzí hranice Polsko-Litevské unie z roku 1721 – na úkor běloruského, ukrajinského a ruského obyvatelstva.

Průběh: V roce 1918 zahájilo Polsko válku proti Západoukrajinské lidové republice, jež byla odštěpkem od Ukrajinské lidové republiky (ULR), obsadilo ji a uzavřelo spojenectví s ULR. Za účelem boje proti bolševikům vtáhla polská armáda do Kyjeva a v únoru 1919 napadla sovětskou Ukrajinu, Litvu a Bělorusko. V červnu 1920 držela celé Bělorusko a většinu východní Ukrajiny.

Následovalo přeskupení bolševických sil, jež získaly posily ze Sibiře a z Kavkazu. Koncem června 1920 dosáhly Kyjeva, odkud se stáhla většina polské a ukrajinské lidové armády směrem na západ.

V létě 1920 zahájila Rudá armáda protiofenzivu, při níž se 12. srpna dostala na pouhých 19 kilometrů od Varšavy. Útok na Varšavu však skončil debaklem, protože na její nechráněný týl zaútočily Piłsudského jednotky, odřízly většinu ruského vojska a způsobily mu zdrcující porážku. Další ještě drtivější prohru utrpěla Rudá armáda v září v bitvě na řece Němen. Západní mocnosti začaly naléhat na ukončení bojů. Dne 12. října 1920 bylo v Rize podepsáno příměří, mírová dohoda akceptovala většinu polských požadavků.

Výsledek: Polsko-sovětská válka skončila sovětskou porážkou, v důsledku čehož Polsko získalo města Vilno, Lidu, Baranoviči, Rovno a Pinsk, navíc Sověti museli uznat nezávislost Ukrajiny a Běloruska. Tento bod však nebyl respektován a do měsíce byly obě tyto země znovu zcela pod kontrolou Rudé armády. Boje ustaly až v březnu 1921.

Estonská osvobozenecká válka, listopad 1918 – únor 1920
Příčiny: Estonsko, které bylo od roku 1721 součástí Ruského impéria, prošlo podobně jako řada jiných zemí zhruba od poloviny 19. století procesem národního obrození, směřujícího k požadování nezávislého státu. Po říjnové revoluci v roce 1917 rozhodla nová bolševická vláda Ruska v listopadu 1917, že rozpustí estonský zemský sněm. Ten se v reakci na tento krok prohlásil dne 28. listopadu 1917 za nejvyšší a suverénní zákonodárný orgán na estonském území až do zvolení nového zákonodárného shromáždění. Bolševici proto rozehnali sněm násilím a přislíbili nové volby. Když v nich ale začátkem roku 1918 jednoznačně zvítězili zastánci estonské samostatnosti, bolševická vláda je anulovala. Členové rozehnaného sněmu proto ustavili v únoru 1918 „Záchranný výbor“, který měl vyhlášení estonské nezávislosti dotáhnout do konce.

Ruská vojska opustila Tallinn 24. února 1918, protože ustupovala před německou ofenzivou. Záchranný výbor vzápětí sestavil prozatímní vládu a vydal deklaraci o vzniku nezávislé Estonské republiky. O den později však vstoupila do Tallinnu německá armáda, jež prohlásila tyto aktivity za nezákonné. Mírová smlouva mezi sovětským Ruskem a ústředními mocnostmi (Německem a Rakouskem-Uherskem) z 3. března 1918 (tzv. Brestlitevský mír) uznala vítězství ústředních mocností na východní frontě s tím, že mají právo na nově získaná území, včetně Estonska. V květnu 1918 však Británie, Francie a Itálie uznaly na mezinárodní úrovni nezávislou Estonskou republiku.

Když Německo připustilo 11. listopadu 1918 v Compiègne svou porážku, začaly se německé jednotky z Pobaltí stahovat. Sovětská vláda v tom uviděla možnost převzít nad Pobaltím opět kontrolu a 13. listopadu 1918 zahájila rozsáhlou invazi.

Pochod demonstrantů od Kremlu k Bílému domu, 19. srpna 1991
Vánoční zázrak. Před 30 lety se rozpadl Sovětský svaz, v závěru navíc bez násilí
Průběh: Hned v prvních týdnech války (prosinec 1918) dobyli Sověti celé východní a jihovýchodní Estonsko. Počátkem ledna 1919 byla frontová linie vzdálena pouhých 34 kilometrů od Tallinnu. Dne 4. ledna se však novému estonskému vrchnímu veliteli Johanu Laidonerovi podařilo bolševický postup zastavit a o dva dny později zahájit protiofenzivu. Do 24. února vytlačil sovětské jednotky z estonského území. Sovětské velení na to reagovalo zastavením vojenských operací v Lotyšsku, Litvě a Bělorusku a převelením 80 tisíc vojáků do Estonska.

Díky oslabení sovětské vojenské přítomnosti v Litvě a Lotyšsku osvobodila litevská osvobozenecká armáda 23. dubna 1919 Vilno a německá Baltská zeměbrana obsadila 22. května lotyšskou Rigu. Estonské ozbrojené síly mezitím dokončily mobilizaci, díky níž posílily na 74,5 tisíce mužů, a 25. května 1919 obsadily Pskov. Na přelomu září a října útočila estonská Severozápadní armáda, vyčleněná z bělogvardějců, přímo na Petrohrad, který ale nedobyla.

Následoval další sovětský protiútok na Estonsko. Ve dnech 18. až 30. listopadu 1919 došlo v oblasti Narvy k nejtvrdším bojům celé války. Estonci v nich udrželi předpolí, díky čemuž mohly 5. prosince začít v Tartu mírové rozhovory. O poslední průlom se Rudá armáda pokusila ještě 30. prosince, ale po jeho naprostém neúspěchu přistoupilo sovětské velení 3. ledna 1920 na příměří.

Výsledek: Rusko v mírové smlouvě s Estonskem uznalo „bezpodmínečnou nezávislost a samostatnost estonského státu“. Dále se zavázalo k zaplacení válečných reparací ve výši 15 milionů zlatých rublů a k volitelné repatriaci Estonců pobývajících na území Ruska. Uznalo hranici mezi oběma zeměmi přibližně odpovídající linii příměří z 3. ledna 1920. Estonsko tak získalo strategické Narevské předpolí a další část Pečorska. Šlo o mezinárodní uznání samostatného Estonska de iure, které však Sovětský svaz na sklonku 30. let 20. století opět porušil.

Lotyšská osvobozenecká válka, prosinec 1918 – srpen 1920
Příčiny: Před první světovou válkou bylo celé území dnešního Lotyšska součástí Ruského impéria. Rusové se pokoušeli místní lotyšskou populaci rusifikovat a Lotyši neměli na vlastním území žádný vliv. Při německé ofenzivě v roce 1917 Němci dobyli Rigu a v únoru 1918 už celé Lotyšsko ovládali.

Bolševické Rusko využilo lotyšského odporu k carskému režimu a prezentovalo německé císařství jako stejné zlo. Díky tomu vytvořilo lotyšskou armádu, která po boku bolševiků bojovala proti Němcům.

Po uzavření Brestlitevského míru, který uznával převahu Německa a Rakouska-Uherska na východní frontě, odstoupilo sovětské Rusko Německu Estonsko, Lotyšsko a velkou část Ukrajiny. V Pobaltí vznikl německý loutkový stát Spojené baltské vévodství, v němž držela moc místní německá šlechta. Jeho hlavním městem se stala Riga.

S koncem 1. světové války 11. listopadu 1918 byl Brestlitevský mír anulován, německá armáda se začala stahovat a Spojené baltské vévodství se zhroutilo. Místní Němci vytvořili spolu se zbývajícími jednotkami německého císařství Zeměbranu, která začala bojovat proti nově vzniklému státu. Nestabilní situace využili bolševici, kteří chtěli celé Pobaltí opět připojit k Rusku.

Sovětská bojová vozidla pěchoty v ulicích Baku v lednu 1990
Pogrom na Armény v Baku: Muže házeli do zapálených domů, ženy týrali
Průběh: Nově zformovaný lotyšský stát neměl vybudovanou silnou armádu, takže od začátku války s bolševiky šel od porážky k porážce. Lotyši se proto spojili s dříve nepřátelskou německou Zeměbranou. V březnu 1919 přešli do protiútoku a postoupili až k městu Saldus. Rudá armáda začala mít výrazné problémy se svou lotyšskou částí, jež měla najednou bojovat i proti vlastním lidem.

Postupu spojených lotyšsko-německých vojsk využila německá šlechta, vyvolala puč a převzala moc v prozatímní vládě. Nezískala ale podporu žádného evropského státu ani místního obyvatelstva. Spojenectví Lotyšů s Němci tím definitivně skončilo. Německá Zeměbrana v květnu 1919 obsadila Rigu.

Lotyšsko požádalo v krizové situaci o pomoc Estonsko, jež mu poskytlo jednu divizi. Němci mezitím dorazili k městu Cēsis na severu Lotyšska, kde je spojenecké oddíly Lotyšska a Estonska v zásadní bitvě porazily. Debakl u Cēsis donutil Němce předat Rigu do lotyšských rukou.

Zbytky Zeměbrany se začlenily do bělogvardějské Západoruské dobrovolnické armády, která zahájila v říjnu 1919 neúspěšný útok na Rigu. Po něm následoval protiútok spojené armády Lotyšska a Estonska, při němž v listopadu Lotyši Rigu osvobodili. Zbylí němečtí dobrovolníci se evakuovali do Německa.

Po zahnání Němců následovala ofenziva Lotyšů proti bolševikům, kteří ovládali východ země. Lotyši je s polskou podporou porazili v bitvě u Daugavpilsu, po níž se Rusové stáhli z lotyšského území.

Výsledek: V dubnu 1920 se v Lotyšsku konaly první svobodné volby a lotyšský parlament se poprvé sešel 1. května 1920. V červnu byl podepsán mír s Německem a 11. srpna 1920 oficiálně skončila Rižským mírem válka s Ruskem. Smlouva měla zaručovat vzájemný mír, deklarovala nezávislost Lotyšska, určovala vymezení státních hranic mezi Ruskem a Lotyšskem a Rusko se v ní zavazovalo platit reparace lotyšskému státu. I tato smlouva byla koncem 30. let porušena.

Litevská osvobozenecká válka, prosinec 1918 – listopad 1920
Příčiny: Litva byla do roku 1795 součástí Polsko-litevské unie a po jejím rozpadu připadla z většiny carskému Rusku. Zbylá jižní část se stala součástí německého císařství. Rusové zakázali vyučovat litevštinu a zahájili silnou rusifikaci obyvatelstva. Začátkem 19. století proběhlo litevské národní obrození směřující k větší samostatnosti. Za první světové války ovládli Litvu Němci, kteří z ní chtěli vytvořit svůj satelit, po porážce ve válce však ztratili na Litvu vliv. Ústavodárné shromáždění následně rozhodlo o zformování Litevské republiky. Oficiální konec války však anuloval také separátní Brestlitevský mír, uzavřený mezi Německem a Ruskem. Sovětské Rusko následně zaútočilo na všechny nově vzniklé pobaltské státy včetně Litvy.

Průběh: Rudá armáda zaútočila na Litvu v prosinci 1918 od východu a začátkem ledna 1919 stála před Vilniusem, z něhož se koncem prosince stáhla německá vojska, vracející se zpět do Německa. Litevští představitelé z města uprchli a bolševikům čelily pouze polské jednotky. Po pětidenním boji ovládla Rudá armáda Vilnius a postupovala dále na západ. Ve třetím největším litevském městě Šiauliai propukla v půli ledna vzpoura místních komunistů proti litevské vládě, která skončila jejich uchopením moci a vpuštěním Rudé armády.

Pohyb bolševických vojsk poblíž Východního Pruska ale znervózňovalo Německo, jež vyslalo do Litvy dobrovolníky bojující po boku Litevců. Spojené jednotky litevských partyzánů a německých dobrovolníků porazily ozbrojené síly komunistů z Šiauliai, na což bolševici zareagovali vytvořením Litevsko-běloruské socialistické sovětské republiky a začleněním komunistů do Rudé armády. Posílená německá armáda ale pokračovala v postupu a během března 1919 postupně obsadila města Kuršėnai, Šiauliai a Radviliškis. Německé jednotky byly v Litvě aktivní do 31. března 1919.

Pochod demonstrantů od Kremlu k Bílému domu, 19. srpna 1991
Místo masakru slavný čin. Před 30 lety vylezl Jelcin na tank a zmařil plány KGB
Sovětská armáda začala propadat chaosu a šířily se případy dezerce. Litevská armáda toho chtěla využít a dobýt zpět Vilnius. Rozkladu sovětské armády ale využili i Poláci a Vilnius obsadili první. Litevci mezitím reorganizovali své síly a 17. března 1919 zahájili konečný útok na sovětské pozice. Dostali se až k městu Daugavpils v dnešním Lotyšsku a dosáhli rozpuštění Litevsko-běloruské socialistické sovětské republiky. Dne 12. července 1919 byl mezi Litvou a sovětským Ruskem podepsán mír, který však neuznalo Polsko, takže v červnu 1920 vypukla další válka s ním.

Výsledek: Mírová smlouva se sovětským Ruskem přiřkla Litvě Vilensko za to, že Litevci umožní Rudé armádě průchod přes své území při útoku na Polsko. Polský generál Lucjan Żeligowski (vilenský rodák) však litevská vojska z Vilenska vytlačil a vyhlásil samostatný stát Střední Litva. Po nátlaku vítězných mocností a plebiscitu v roce 1922 se Střední Litva stala oficiální součástí Polska a Vilnius byl uznán za polské město, současně však byl v litevské ústavě nadále uváděn i jako hlavní město Litvy. Spor o Vilnius poznamenal polsko-litevské vztahy po celé meziválečné období. K Litvě byl přičleněn až v roce 1939, kdy ale Litva už nevystupovala jako samostatný stát, ale jako Litevská SSR.

Zimní válka, listopad 1939 – březen 1940
Příčiny: Šlo o vojenské střetnutí mezi Finskem a Sovětským svazem, které začalo sovětskou ofenzivou bez vyhlášení války 30. listopadu 1939 a skončilo Moskevským mírem 13. března 1940. Sovětský svaz byl za toto ilegální napadení vyloučen 14. prosince 1939 ze Společnosti národů. SSSR se snažil získat zejména hustě zalidněné území Karelské šíje a námořní základnu u ústí Finského zálivu, což zdůvodňoval bezpečnostními důvody, především ochranou Leningradu ležícího nedaleko hranic. Tajný dodatek k německo-sovětskému paktu Molotov-Ribbentrop o vzájemném neútočení, uzavřenému v srpnu 1939, totiž řadil Finsko spolu s pobaltskými státy do sovětské sféry vlivu.

Průběh: Koncem července 1939 se začalo na sovětsko-finské hranici střílet. Dělostřelecká palba zasáhla sovětské vojáky ve vesnici Mainila, šlo ale o Sověty řízenou provokaci, sloužící jako záminka pro vpád. Dne 30. listopadu 1939 začalo sovětské letectvo bombardovat Helsinky a přes finskou hranici se převalila okupační armáda. Proti milionovému sovětskému vojsku stálo na finské straně ve zbrani jen 350 tisíc mužů. Sovětský plán počítal s přepůlením Finska mobilním útokem ze severovýchodní finské obce Suomussalmi až do největšího města severního Finska Oulu, ležícího na pobřeží Botnického zálivu Baltského moře. Finové však dokázali mnohem lépe využívat terénu, který v této oblasti tvořily zejména neprostupné bažiny a jezírka. Jedinými schůdnými komunikacemi byly štěrkem zpevněné široké lesní cesty, bráněné finskými jednotkami.

Josif Vissarionovič Stalin při volbách v roce 1937, uprostřed velké čistky
Poprava na konci labyrintu. Před 85 lety spustil Stalin velkou krvavou čistku
Sověti sice dokázali 7. prosince vyklizené městečko Suomussalmi obsadit, pak se k nim však začalo válečné štěstí obracet zády. Sovětské vojáky začali decimovat (a také demoralizovat) vysoce efektivní finští ostřelovači ukrývající se v terénu, včetně legendárního „rekordmana“ jménem Simo Häyhä, přezdívaného Bílá smrt. Finové také začali napadat zásobovací oddíly a polní kuchyně nepřítele, což zásadním způsobem ovlivňovalo jeho bojové schopnosti. Dne 1. ledna 1940 vypukla hlavní bitva o klíčovou spojovací silnici Raate, v níž se Finům do 7. ledna podařilo zničit většinu sovětské 44. divize. Do historie vstoupila i finská obrana na řece Kollaa severně od Ladožského jezera.

Drtivá převaha Rusů se však musela nakonec projevit. V polovině února 1940 Sověti prolomili hlavní linii na Karelské šíji a po postupu k druhému největšímu finskému městu Viipuri začali s Finy vyjednávat o míru. Tzv. Moskevský mír byl podepsán 13. března 1940.

Výsledek: Finsko muselo nakonec postoupit Sovětskému svazu 11 procent svého předválečného území (Rybářský poloostrov, Ladožskou Karélii a Karelskou šíji), jež vytvářelo 30 procent finské hospodářské produkce. Udrželo si ale svoji svrchovanost a způsobilo Rudé armádě těžké ztráty (odhady se pohybují v rozmezí 127 tisíc až 270 tisíc mrtvých a 200 tisíc až 300 tisíc raněných). Špatný výkon Rudé armády v této válce přesvědčil německého vůdce Adolfa Hitlera, že Sovětský svaz snadno porazí, a ovlivnil jeho plán napadení SSSR.

Násilná sovětizace Pobaltí, červen 1940
Příčiny: V noci z 23. na 24. srpna 1939 podepsali ministr zahraničních věcí Německa Joachim von Ribbentrop a lidový komisař zahraničí Sovětského svazu Vjačeslav Molotov známý pakt Molotov-Ribbentrop, v jehož tajném dodatku bylo dojednáno, že v Pobaltí připadne Sovětskému svazu Lotyšsko, Estonsko a Finsko a že hranici v Polsku budou tvořit řeky Narev, Visla a San. Sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin si pojistil také vliv na Besarábii, která dnes leží na území Moldavska a Ukrajiny, zatímco Německu měl připadnout zbytek Polska a Litva (tu však nakonec získal SSSR). Svým způsobem šlo o revanš za výsledek první světové války a následných osvobozeneckých válek. Ani Německo, ani Sovětský svaz se nechtěly vzdát vlivu, který dříve na Pobaltí a Polsko měly.

Průběh: Čtrnáctého a 16. června 1940 předala sovětská vláda vládám tří pobaltských republik nóty, v nichž je obviňovala z porušování smluv o vzájemné pomoci. Následoval vpád Rudé armády. Sovětské velení vyčlenilo pro okupaci Pobaltí mohutné uskupení tří armád, jemuž tamější slabé ozbrojené síly neměly sebemenší šanci čelit. Do 21. června 1940 sovětská vojska okupaci Pobaltí v podstatě ukončila, aniž by narazila na organizovaný ozbrojený odpor.

Výsledek: Po sesazení nezávislých vlád proběhly ve všech pobaltských republikách zmanipulované volby, které vedly k tomu, že 21. července 1940 vznikly Estonská, Litevská a Lotyšská sovětská socialistická republika, žádající o přijetí do „bratrského“ svazku SSSR. Litva byla anektována 3. srpna, Lotyšsko 5. a Estonsko 6. srpna. Následoval teror, zestátňování, zabavování soukromého majetku a odvlékání místních obyvatel do gulagů. Tato situace vedla k tomu, že nacisté po útoku na Sovětský svaz v červnu 1941 byli v Pobaltí často vnímáni místním obyvatelstvem jako osvoboditelé. Přinesli však další teror, jenž se tentokrát obrátil zejména proti židovské populaci.

Sovětská invaze do Maďarska, říjen – listopad 1956
Příčiny: Ve druhé světové válce se Rudá armáda stala hlavní vojenskou silou při porážce nacistického Německa, což vyneslo Sovětskému svazu mezinárodní respekt a zásadní vliv na poválečné uspořádání Evropy. Brzy však vzniklo nové napětí. Ve státech střední a východní Evropy, osvobozených na konci války sovětskou Rudou armádou (včetně tehdejšího Československa) se začaly rychle prosazovat nedemokratické formy vlád a docházelo k potlačování nejen opozice, ale i základních lidských práv a svobod občanů. Přes mezinárodní protesty vedla tato situace do konce 40. let k nastolení stalinistické diktatury v daných zemích a k následnému krvavému potlačení jakéhokoli odporu. Určitá šance na změnu nastala až po Stalinově smrti v roce 1953. Od roku 1955 se ve východním bloku začaly objevovat známky uvolnění, které ovšem vedly obyvatele těchto států k touze vydobýt si zpět plnou svobodu. Ještě v roce 1953 proběhlo východněmecké povstání a v červnu 1956 povstání dělníků v polské Poznani. Dne 23. října 1956 pak vypuklo celonárodní povstání v Maďarsku.

Průběh: Dne 23. října se v Budapešti konala asi 200 tisícová demonstrace na podporu změn, ke kterým tehdy docházelo v Polsku. Manifestace přerostla ve spontánní výbuch odporu obyvatelstva proti komunistickému (stalinskému) režimu. Část studentů se pokusila dostat do maďarského rozhlasu, ale zajala je maďarská tajná policie (tzv. Státní ochranný úřad). Když zástupy demonstrantů začaly požadovat propuštění zadržovaných, zahájili příslušníci tajné policie do davu palbu a vypukl otevřený boj mezi demonstranty a tajnou policií. Demonstranti se zmocnili některých zbraní policistů a ti přestali mít situaci pod kontrolou. Protesty se vzápětí rozšířily z Budapešti na celé Maďarsko.

Předseda vládnoucí komunistické strany Ernő Gerő požádal v noci Sovětský svaz o vojenský zásah. Na rozkaz sovětského ministra obrany vstoupila 24. října 1956 od druhé hodiny ranní sovětská vojska do ulic Budapešti. Došlo k prvním bojům mezi maďarskými povstalci a sovětskými okupanty, podporovanými tajnou policií. Nejúčinnější zbraní proti sovětským tankům se staly Molotovovy koktejly.

Vyjet z ukrajinského Kyjeva trvá dlouhé hodiny, téměř šest hodin. Po krajnici chodí lidé s plnými taškami, někteří za sebou vezou i kufry.
Exkluzivní svědectví z místa bojů. Kdo může, rychle mizí pryč, říká Ukrajinka
Dne 25. října došlo v Budapešti před budovou parlamentu k obrovské demonstraci, do níž začali příslušníci tajné policie ukrytí na střechách střílet. Při tomto masakru zahynulo přes 200 lidí. Následoval obrovský odvetný hon na tajné policisty, kteří byli přímo na ulicích mučeni, lynčováni a doslova věšeni na lucerny. Jednotky maďarské lidové armády přecházely na stranu povstalců a komunistický režim se začal hroutit. Maďarský premiér Imre Nagy se musel rozhodnout, zda povstání potlačit sovětskými tanky, nebo se přidat na stranu revoluce. Rozhodl se pro druhou alternativu a 27. října představil novou vládu, v níž figurovali i někteří bývalí vůdci pravicové FKgP. O den později prohlásil povstání za „národně demokratické hnutí“.

Sovětské vedení nejdříve stáhlo jednotky z Budapešti, ale 31. října rozhodlo o potlačení povstání všemi prostředky. Imre Nagy sice vyhlásil 1. listopadu 1956 neutralitu a oznámil vystoupení Maďarska z vojenského paktu Varšavská smlouva, ale tím další sovětské invazi nezabránil. Dne 4. listopadu začala obrovská sovětská ofenziva proti maďarskému hlavnímu městu. Pro jeho dobytí nasadil Sovětský svaz nejenom tanky, ale i stíhačky. V nerovném boji bylo zabito přes 5,5 tisíce Maďarů, dalších více než 16 tisíc bylo zraněno. Dne 7. listopadu ovládla sovětská vojska Budapešť a instalovala v ní promoskevskou dělnickou-rolnickou vládu v čele s Jánosem Kadárem.

Výsledek: Potlačení maďarské revoluce vedlo k obrovské emigrační vlně, při níž odešlo na Západ 200 tisíc až 300 tisíc Maďarů. Do ledna 1957 pak potlačila promoskevská Kádárova vláda poslední zbytky svobody a začaly čistky. Byly zavedeny mimořádné soudy, které vynesly 22 tisíc trestů odnětí svobody, a 229 rozsudků smrti. Ve skutečnosti však bylo popraveno dokonce více než 350 osob, včetně premiéra Imreho Nagyho, popraveného spolu s poradcem Miklósem Gimesem a ministrem obrany Pálem Maléterem 16. června 1958. Asi 13 tisíc lidí bylo posláno do internačních táborů.

Invaze armád pěti států Varšavské smlouvy do Československa, srpen 1968
Příčiny: V lednu 1968 byl do čela Komunistické strany Československa (KSČ) zvolen Alexandr Dubček a v březnu rezignoval na svou funkci dosavadní prezident Antonín Novotný, jehož začátkem dubna nahradil Ludvík Svoboda. KSČ vyhlásila 5. dubna 1968 nový akční program, který počítal s částečnou liberalizací ekonomiky i společenského a politického života. Československá veřejnost toto uvolnění uvítala a začala žádat zásadní reformu poměrů – vypuklo tzv. Pražské jaro. Dne 27. června 1968 byl zveřejněn manifest Dva tisíce slov, zformulovaný spisovatelem a novinářem Ludvíkem Vaculíkem, kritizující brždění reforem ze strany konzervativního křídla KSČ a požadující aktivní prosazení reformního programu. Vedení Sovětského svazu prohlásilo reformní hnutí za kontrarevoluční a začalo připravovat sovětskou vojenskou intervenci. Definitivně se k ní rozhodlo krátce po bilaterálních rozhovorech s představiteli KSČ v Čierné nad Tisou, k nimž došlo koncem července 1968.

Ukrajinec Andrii Bolbat z Doněcké oblasti skončil v nemocnici poté, co ho zasáhly šrapnely
Strach v Doněcku. Nechceme už další mrtvé, prosí lidé po nových hrůzách
Průběh: Armády pěti států Varšavské smlouvy (SSSR, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky, Německé demokratické republiky a Bulharské lidové republiky) překročily československé hranice v noci z 20. na 21. srpna 1968 kolem 23. hodiny. První útočná vlna obsadila letiště, kam začala přistávat transportní letadla s vojenskými jednotkami. Představitelé Ústředního výboru KSČ byli zajati sovětskými vojáky a odvezeni do Moskvy, kde pak od 23. srpna do 26. srpna jednali se sovětským vedením v čele s Leonidem Iljičem Brežněvem. Okupantům se postavili spontánně na odpor občané, v důsledku čehož došlo na řadě míst k otevřeným bojům (zejména v Praze před Československým rozhlasem). Ode 20. srpna do 31. prosince 1968 zemřelo při střetech cizích vojáků s civilisty a při okupanty zaviněných dopravních nehodách celkem 108 občanů Československa. Okupace přinesla obrovskou vlnu emigrace.

Výsledek: Dne 27. srpna 1968 byl v Moskvě podepsán tzv. moskevský protokol, který z československé delegace odmítl jako jediný podepsat předseda Národní fronty František Kriegel. Protokol ideově popřel Pražské jaro, vpád vojsk označil za bratrskou pomoc a otevřel cestu k budoucí normalizaci, která trvala až do sametové revoluce. V druhé půli října byla také přijata a ratifikována smlouva o tzv. dočasném pobytu sovětských vojsk, která zapříčinila přítomnost okupačních jednotek na československém území až do 26. června 1991.

Před 30 lety se rozpadl Sovětský svaz, v závěru navíc bez násilí
Pogrom na Armény v Baku: Muže házeli do zapálených domů, ženy týrali

★
★

K zítřejšímu výročí můžete Putinovi poslat 1968 Kč , ať má dědek radost :

https://www.zbraneproukrajinu.cz/