Co dělí ČR od trumpovské revoluce (2)

Někdy v roce 2017, když jsem dopisoval první vydání Prolomení hradeb, předpovídal jsem následující vývoj:

• Kolektivní imbecilismus nové aristokracie se bude stále zhoršovat,
• Spolu s tím se bude snižovat i její schopnost rozvracet opozici,
• Zcela přirozeně vyroste inteligentní, vzdělaná a cílevědomá opozice, která ji smete.

Po pár letech bylo jasné, že to byla špatná prognóza. Kolektivní imbecilismus nové aristokracie se sice zhoršuje (a dokonce rychleji, než jsem si uměl představit), její schopnosti klesají, jenže inteligentní, vzdělaná a cílevědomá opozice nevyrůstá. Naopak se zdá, že velká část opozice kopíruje se zpožděním všechny chyby a patologie nové aristokracie. A obecně platí, že čím radikálnější je opozice ve stanoviscích, tím víc se vládnoucí oligarchii podobá svými vzorci myšlení a jednání.

Tenhle poznatek je podstatný pro zodpovězení otázky, jak v českém prostředí dosáhnout něčeho na způsob orbánovské, ficovské nebo trumpovské revoluce.

Jinými slovy, proč se v některých zemích podařilo poskládat vítěznou koalici společenských vrstev a skupin a jinde ne. A co nás může přiblížit tomu, aby se to podařilo i u nás.

V první řadě je důležité, že každá země a každý národ si musí vybojovat svou vlastní změnu režimu. Západní svět je propojen, ale není propojen zcela.

Ano, základní ekonomické trendy jsou stejné v celém západním světě. Ano, existují čilé kontakty a vztahy mezi vládnoucími skupinami v různých zemích (velmi často to jsou vztahy nadřízenosti a podřízenosti). Ano, stejné sociální sítě ovlivňují politické prostředí ve všech zemích západního civilizačního okruhu. Ano, všude působí sorosovské skupiny. Ano, držitelé ekonomické moci ve všech zemích jsou vzájemně provázáni. Ano, ve všech zemích jsou stejné supermarkety a na jejich pultech produkty stejné korporace. Nicméně přesto je vládnoucí skupina v každé té zemi trochu jiná.

Kupříkladu vztah k Izraeli. To, co předvádí česká vláda a okruh jejích obdivovatelů, je v západním světě unikátní. Vedení Evropské unie je tvrdě protiizraelské, francouzská a britská vláda dokonce vyhlásily proti Izraeli sankce, americká Demokratická strana to vidí stejně (byť ne tak razantně). Stanovisko blízké české vládě zastávají Trump, Wilders a Orbán, tedy osobnosti opačného tábora.

Nebo svoboda projevu. Ve Spojených státech i jako příslušník vládnoucí elity můžete bez problémů prohlásit, že válka na Ukrajině je blbost a že by se mělo Putinovi v něčem ustoupit. Budete v menšině, ale nebudete pokládán za vyvrhele. To stanovisko je pokládáno za legitimní. Zato se tam nemůžete podříct, že menstruují jen ženy nebo že pohlaví jsou dvě. Do minuty jste mrtvý člověk.

V prostředí české nové aristokracie je tomu naopak. Sebemenší naznačení, že jaderná válka snad není úžasná, vás vyřadí ze společnosti. Ale bez větších problémů můžete kritizovat LGBTxy nebo prohlásit, že tzv. „změna pohlaví“ je docela obyčejné mrzačení.

Zkrátka, každá země má svůj ráz vládnoucí elity a také svůj ráz opozice.

To je důvodem, proč se české opozici nedaří přebírat zkušenosti z ciziny. Bojuje v jiném prostředí a sama je jiná.

A pak je tu druhá záležitost. Změny režimu a změnu civilizačního směřování od úpadku k novému rozmachu musíme rozdělit do dvou fází.

Za prvé. Vytvoření takového prostředí, aby změna vůbec byla myslitelná.

Za druhé. Dosažení té změny, včetně převzetí moci.

Problém je v tom, že v českém prostředí se VŠECHNY (!) opoziční skupiny věnují výhradně tomu druhému. Ať už politické strany nebo skupiny připravené stát se ve správný čas základnami politických stran (Svatopluk, Sdružení pro obranu svobody projevu, Institut Václava Klause, DOST apod.). Na tom není nic špatného, je to jejich práce.

Jenže s podivem je, že opoziční politická scéna (parlamentní, mimoparlamentní i lidová) nejspíš vůbec netuší, že je zapotřebí připravit prostředí. Samozřejmě mnohdy vidí, že jim současné prostředí nehrává, ale jen málokdy vidíme jinou reakci než moralizování nebo výrony deprese. A pokud se už s nějakou aktivitou mířící správným směrem setkají, pokouší se ji začlenit do nejbližší kampaně. K tomu samozřejmě a logicky patří neustálé vzájemné pozorování, kdo je čí konkurent nebo naopak vítaný spojenec. Nemůžeme jim to zazlívat, to k politickému životu patří.

Vede to k jedinému závěru. Budou to muset odpracovat úplně jiní lidé. Opoziční politici budou schopni se porvat o křesla, budou schopni prosadit nějaké drobné změny správným směrem, ale odpracovat to budou muset jiné skupiny. A nejspíš skupiny bez velkých politických ambicí (nebo ideálně s žádnými).