Ve hře o Filipa Turka jde o princip. Ústava má platit pořád a u všech stejně

Písemné zdůvodnění předsedovi vlády Andreji Babišovi od Petra Pavla, následné rozhodnutí Filipa Turka podat žalobu na Petra Pavla, trvání Motoristů sobě na svém kandidátovi na ministra, férová loajálnost předsedy vlády ve snaze Turka navrhnout jsou kulisy pro základní otázku principu.

Po schůzce poslance Turka na Pražském hradě jsme se dozvěděli, že výhrady trvají: „Intenzita a rozsah problematických výroků a činů Filipa Turka opakovaně vyvolávají pochybnosti o jeho loajalitě k hodnotovému řádu vymezeného Ústavou ČR. Není přitom rozhodující, zda mu byly jednotlivé výroky a činy zpochybňující ústavní hodnoty prokázány, ale to, zda na ně tímto způsobem nahlíží významná část veřejnosti.“

Jak významná část veřejnosti to je? Jak to na Pražském hradě ví? Budeme dělat o kandidátech na ministry referenda, nebo stačí volby a dostatečná podpora vlády v Poslanecké sněmovně, jak káže Ústava? V tomto ohledu je poměrně zajímavý průzkum agentury STEM pro CNN Prima News, podle nějž si Turka mimo politiku přeje třetina lidí, což vzniklo zprůměrováním respondentů, přičemž voliči bývalé vlády Turka neradi rozhodně více než vládní voliči . Argumentace Pražského hradu významnou částí veřejnosti vypadá jako scénka ze silvestrovského varieté.

Petr Pavel a jeho okolí argumentují, že Turek údajně vyjadřoval a vyjadřuje obdiv, či bagatelizaci nacismu coby zrůdné ideologie, nectil a prý nadále nectí řád a pravidla, jeho excesy podle Pražského hradu nemohou být omluveny mladickou nerozvážnosti z důvodu trvání.

To jako vážně? Jak tedy nahlížet potom na minulost Petra Pavla před rokem 1989, který byl již dospělý, když přísahal věrně sloužit a bránit totalitu tehdejší? Vzali by k rozvědce ČSSR člověka, který by státní ideologii nevěřil?

Není náhodou od prvního ledna platný zákon, stavící nacismus a komunismus na roveň? To Pražský hrad chce, aby se opět hlavy kroutily, kdo že to moralizuje? Pokud platí, co říkají obhájci Petra Pavla, že si své mládí odpracoval, protože dostal šanci i v novém režimu té části studené války, proti které předtím přísahal bojovat, nemá pravdu Andrej Babiš, že i Turek si zaslouží šanci? Neměli by tedy ti, kteří mají pochopení pro Pavla, stejně mít pochopení i pro Turka, padni komu padni? Nebo si hříchy mládí může odpracovat jen někdo?

Tím se dostáváme k otázce principu. Petr Pavel byl ještě v roce 2022 následujícího principiálního názoru, který sdělil v podcastu Ptám se já: „Především musíme vyjít z toho, že tady máme parlamentní demokracii a že strůjci toho, jak ten parlament bude vypadat, jsou občané. A že si občané v demokratických volbách zvolí strany, které se dostanou do parlamentu, a tyto strany potom najdou shodu na vytvoření nějaké koalice, která bude tvořit vládu, pak je to především tedy zodpovědností designovaného premiéra, jakou vládu si postaví, jestli bude schopen s ní fungovat, nebo ne, a hlavně teda, jestli občané si tyto strany zvolili, pak by asi neměl prezident vystupovat jako ten, který bude přepisovat výsledky voleb. Jsem přesvědčen, že prezident má silnou roli při tvorbě vlády, ale opět říkám, jsem spíše příznivce toho, že prezident diskutuje složení vlády s designovaným premiérem a nekomunikují spolu přes média. Stejně tak si nemyslím, že by měl prezident veřejně kádrovat ministry a zkoušet je, ale že to je opravdu nakonec zodpovědností premiéra, protože on je šéfem vlády, on zodpovídá za exekutivu.“

Pokud přiznáváme jednomu člověku právo odčinit, platí to i pro jiného. Jde o princip konzistentního přístupu. Kupříkladu autor těchto řádků byl proti odmítání jmenovat u všech prezidentů, Havlem počínaje, Pavlem konče, jakkoliv jsem mohl rozumět důvodům, kupříkladu u Jana Lipavského. Šlo a jde o princip. Kdo bude nebo nebude ministr je věc předsedy vlády a poslanecké většiny. Co je psáno v Ústavě je dáno, a má to platit pro všechny stejně. Pro voliče bývalé vlády jistě k zvážení principu pomůže, že v minulosti kupříkladu prezident odmítal vetovat Karla Schwarzenberga.

Kauza Turek a ministrování přesahuje tedy pěnu dní, sympatií či nesympatií, protože je pochopitelné, že řada lidí ho ministrem nechce, stejně jako nechce tuto vládu, stejně jako řada lidí nechtěla vládu minulou. To je politika a je to tak dobře. Kdyby byli všichni stejného názoru, politiku ani volby bychom mít nemuseli a společnost by stagnovala. Kauza Turek ministrem se stala testem principu stejného přístupu padni komu padni. Nakonec, Andrej Babiš jasně řekl, že Turek šanci zaslouží a pokud by něco provedl coby ministr, tak ministrem nebude. Nestačí to takto? A neměli bychom chtít, aby Ústava platila vždy a nejen, když se to hodí, nebo na základě sympatií?