Lze Evropu ještě zachránit?

Londýn, neděle 10. května. Před sídlem premiéra se koná demonstrace proti rostoucímu antisemitismu. Sešlo se zde asi 20 000 lidí, převážně Židů. K demonstrantům promluvil ministr práce a sociálních věcí Pat McFadden, jeho vystoupení doprovázely posměšky a bučení. „Cítím vaši bolest,“ řekl davu. Z davu se ozývaly výkřiky: „Činy, už žádná slova.“

Když britský premiér Keir Starmer několik dní před protestem navštívil londýnskou čtvrť Golders Green – čtvrť s vysokým podílem židovského obyvatelstva, kde byli 29. dubna vážně pobodáni dva Židé – tak byl uvítán skandováním „Keir Starmer, Jew Harmer“ (Keir Starmer, Židů škůdce).

Židé již ve Spojeném království nejsou v bezpečí. V roce 2025 tam bylo zaznamenáno 3 700 antisemitských incidentů – to je deset případů denně. Aktuálně to vypadá tak, že počet antisemitských incidentů bude v roce 2026 stejný nebo vyšší. Ještě vyšší byl počet těchto incidentů v roce 2023. Masakr tisíců Izraelců teroristickou skupinou Hamás 7. října 2023 tehdy ve Spojeném království vyvolal vlnu útoků na Židy.

Počet násilných útoků na Židy a židovské instituce v Londýně roste. 23. března žháři zapálili čtyři sanitní vozy židovské dobrovolnické zdravotnické služby Hatzola Northwest. O necelý měsíc později, 18. dubna, byla hozena zápalná lahev na synagogu Kenton United (Kenton United Synagogue) v severozápadním Londýně. A 29. dubna byli v londýnské čtvrti Golders Green pobodáni dva Židé.

Židovské děti jsou obtěžovány cestou do školy. Je nebezpečné dávat najevo svoji příslušnost k Židům. Muži si sundávají nebo skrývají své jarmulky a ženy schovávají své přívěsky s Davidovou hvězdou.

„Londýn se pro Židy stal no-go zónou,“ řekl 8. března britský komisař pro boj proti extremismu Robin Simcox.

To, co se děje v Londýně, se odehrává v celém Spojeném království – všude tam, kde jsou židovské komunity. 2. října 2025, o svátku Jom kipur (největší židovský svátek), najel 35letý Syřan Jihad Al-Shamie autem do skupiny věřících shromažďujících se u synagogy v Manchesteru. Poté vystoupil z vozu, zaútočil na ně nožem a pokusil se proniknout do synagogy. Výsledek jeho útoku: dva mrtví a tři zranění.

Ve Velké Británii mají téměř všechny antisemitské činy na svědomí radikalizovaní muslimové, přesto je stále obtížnější to říkat veřejně nahlas. Britové, kteří na muslimský antisemitismus upozorňují, jsou obviňováni z „podněcování rasové a náboženské nenávisti.“

Po každém útoku britská vláda a britští političtí lídři důsledně odsoudí antisemitismus. Stejně důsledně se však vyhnou tomu, aby označili pachatele. Jejich odsouzení jsou proto jen prázdná slova. Jak chcete bojovat s nenávistí proti Židům, když odmítáte pojmenovat její zdroj?

Nenávist vůči Židům jde samozřejmě ruku v ruce s nenávistí vůči Izraeli. Tento postoj sdílí velká část britské společnosti.

Starmer, který před několika lety tvrdil, že z Labouristické strany vyloučil antisemity a protiizraelské živly – a asi tak pět minut se tvářil jako přítel Izraele – nyní Izrael i jeho demokraticky zvolenou vládu ostře kritizuje.

V červenci 2025 se Keir Starmer jménem Spojeného království připojil ke společnému komuniké podepsanému dalšími 28 státy. Dokument falešně obvinil Izrael z toho, že Palestince zbavuje „lidské důstojnosti“ a dopouští se „nelidského zabíjení civilistů.“ Komuniké bylo následně zneužito všemi nepřáteli Izraele, zejména těmi, kteří Izrael falešně obviňují z genocidy.

To byl ale pro Starmera teprve začátek. Vzápětí totiž jménem Spojeného království oficiálně uznal neexistující „Stát Palestina“.

Člen výkonného výboru Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) Zuheir Mohsen v rozhovoru pro nizozemský deník Trouw v roce 1977 řekl:

„Palestinský národ neexistuje. Vytvoření Palestinského státu je pouze prostředkem pro pokračování našeho boje proti Státu Izrael a naším stmelujícím prostředkem. Ve skutečnosti dnes není žádný rozdíl mezi Jordánci, Palestinci, Syřany a Libanonci. O existenci palestinského lidu dnes mluvíme pouze z politických a taktických důvodů, protože arabské národní zájmy vyžadují, abychom postulovali existenci ‚palestinského národa‘ proti sionismu.“

„Jordánsko, které je suverénním státem s definovanými hranicemi, nemůže z taktických důvodů vznášet nároky na Haifu a Jaffu, zatímco jako Palestinec mohu nepochybně požadovat Haifu, Jaffu, Beerševu i Jeruzalém. Nicméně v okamžiku, kdy konečně získáme celou Palestinu zpět, nebudeme čekat ani minutu a Palestinu a Jordánsko sjednotíme.“

Starmer tento fiktivní „Stát Palestina“ uznal i přesto, že Hamás v Pásmu Gazy stále zadržoval rukojmí unesená 7. října 2023. Jeho slabost je do očí bijící.

Starmer se tak zařadil po bok lídrů Francie, Belgie, Irska, Španělska, Norska a Švédska, kteří imaginární palestinský stát také uznali.

Ani 1. dubna Starmer neváhal a rychle prohlásil: „Tohle není naše válka.“ – jako by íránské úsilí o získání jaderných zbraní a teroristická hrozba, kterou íránský režim pro Západ představuje, nebyly pro Spojené království důvodem k obavám. Starmer si jistě musí být vědom toho, že alespoň jedna íránská skupina — Harakat Ašháb al-Jamín al-Islámíja (Harakat Ashab al-Yamin al-Islamia, HAYI) — je přímo zodpovědná za řadu antisemitských útoků v zemi. Starmer nikdy HAYI ani žádnou podobnou skupinu veřejně neodsoudil.

Starmer se také snažil odepřít americkému letectvu přístup ke společné americko-britské letecké základně na ostrově Diego García v Indickém oceánu a k letecké základně RAF Fairford v hrabství Gloucestershire. Jeho souhlas obsahoval ubohou podmínku, že základny by měly být využívány pouze pro „obranné“ mise.

Využívat své základny a vzdušný prostor zakázalo letadlům amerického letectva také několik dalších evropských zemí – Španělsko, Itálie, Francie a Rakousko.

Stále více Britů si dnes uvědomuje, že bez rychlé a zásadní změny kurzu jejich zemi čeká velmi temná budoucnost. Zdá se, že samotná britská civilizace směřuje k zániku.

Politický aktivista Tommy Robinson – jeden z mála lidí v Anglii, kteří se důsledně zastávají desítek tisíc britských dívek, které byly znásilňovány a prodávány gangy „asijských“ migrantů (eufemismus pro Pákistánce a jiné národy) uspořádal 10. března 2025 protestní pochod. (Tématu znásilňovacích gangů v Británii se věnuje série článků Britské znásilňovací gangy: část 1, část 2 a část 3.)

Další pochod nazvaný „Unite the Kingdom“, který přilákal desítky tisíc lidí, uspořádal Tommy Robinson 16. května 2026. Starmer tvrdil, že Robinson a ti, kdo s ním spolupracují, šíří „nenávist a rozkol“.

Den před pochodem Starmer oznámil: „Již jsme zablokovali víza pro krajně pravicové agitátory, kteří sem chtějí přijet šířit své extremistické názory.“ – Potenciálním násilníkům víza samozřejmě nezablokoval.

Místní a regionální volby, které proběhly 7. května – označované v několika britských denících jako neoficiální referendum o Starmerovi – skončily pro Starmerovu Labouristickou stranu katastrofou – a pro Reform UK obrovským vítězstvím. Nigel Farage tuto protiimigrační stranu založil v roce 2018 pod názvem „Brexit Party“. Labouristé v místních volbách v místních radách ztratili více než 1 100 z 2 300 křesel, které drželi. Ztratili také kontrolu nad 35 radami, které ovládali celá desetiletí. Reform UK získala v radách více než 1 400 křesel a ovládla 14 rad.

Po takovém debaklu se očekávalo, že Starmer odstoupí. Zatím se však rozhodl zůstat ve své funkci. Čtyři členové britské vlády podali demisi; Starmera vyzvalo k odstoupení více než 80 labouristických poslanců.

Příští parlamentní volby jsou naplánovány na rok 2029. Pokud by vláda padla dříve, volby by se konaly dříve. Kdyby se volby konaly dnes, tak by v nich pravděpodobně zvítězila strana Reform UK, což by této velmi špatně spravované zemi (viz zde, zde a zde) mohlo přinést oživení.

Muslimové nadále přicházejí do Velké Británie, a to jak legálně, tak ilegálně. Čím více jich je, tím méně se integrují. Mnoho z nich nepřišlo jen kvůli pracovním příležitostem a sociálním dávkám, ale také proto, aby Velkou Británii změnili k obrazu svému – v zemi nerozeznatelnou od zemí, které opustili.

Někteří by to mohli nazvat imperialismem. Portugalci a Španělé vytlačili původní kultury Jižní Ameriky. Anglie se snažila vnutit své zvyky svým koloniím a tak dále. V té době neměly podmaněné země prostředky, jak těmto invazím zabránit. Na rozdíl od Aztéků mají ale dnešní Britové možnost jednat.

Ve Velké Británii nyní oficiálně žijí téměř čtyři miliony muslimů (6 % obyvatelstva). V roce 2001 žilo v zemi pouze 1,59 milionu muslimů (2,7 % celkové populace).

Studie amerického think tanku Pew Research Center odhadla, že i při pouhém „středním“ migračním scénáři by muslimská populace ve Velké Británii mohla do roku 2050 tvořit přibližně 16,7–17,2 % obyvatelstva, tedy asi 13–13,5 milionu lidí. (Tomuto tématu se věnuje článek Kolik je muslimů v Evropě? Průzkum Pew skutečné počty podceňuje.)

Židé nadále opouštějí Británii. Podle think tanku Institute for Jewish Policy Research (JPR, Institut pro výzkum otázek týkajících se židovské komunity) zůstalo ve Velké Británii 313 000 Židů (0,4 % populace) a jejich počet každým rokem klesá.

Kromě dramatické demografické proměny hraje zásadní roli také odhodlání. V roce 404 př. n. l. stačilo k pádu Atén – jedné z kolébek západní civilizace – pouhých třicet mužů jednajících v zájmu Sparty

I mezi muslimy, kteří nejsou radikalizovaní, panuje značná tolerance k některým praktikám práva šaría, například k systematickému zatajování sexuálních zločinů. Policie, vláda i justice po léta přistupují ke znásilňovacím gangům až nepochopitelně shovívavě – zjevně z obavy, aby nebyly obviněny z rasismu. Současně dochází k stále většímu omezování svobody slova, což jde ruku v ruce se zákony proti rouhání, s odmítáním židovsko-křesťanských tradic, jako jsou Vánoce, i s podrýváním zvykového práva (například když jsou teroristé omlouváni tvrzením, že trpí pouze „psychickými problémy„). To vše je doprovázeno nárůstem nenávisti vůči Židům, Izraeli i samotné západní kultuře.

Britská ekonomika mezitím nadále upadá. Oficiální míra nezaměstnanosti je nízká – 4,9 %. Mnoho lidí podle všeho jednoduše opustilo pracovní trh a stalo se ekonomicky neaktivními, přičemž jim zjevně vyhovuje život ze sociálních dávek a dalších „věcí zdarma“. Téměř 14 milionů britských občanů (21 % populace) žije v chudobě, jejich příjem nedosahuje 60 % celostátního mediánu a jen obtížně zvládají zaplatit potraviny, bydlení a další základní životní potřeby. (Poznámka překladatele: Do míry nezaměstnanosti se nezapočítávají ekonomicky neaktivní lidé, tedy i lidé, kteří pobírají sociální dávky a kteří přestali práci hledat. Když tedy nějaký nezaměstnaný přestane práci aktivně hledat a začne žít ze sociálních dávek, tak se přestane počítat jako nezaměstnaný a nezaměstnanost klesne.)

Podobně jako Spojené království čelí ekonomickému úpadku i většina západoevropských zemí. V roce 2000 vytvářely členské státy Evropské unie společně 20 % světového hrubého domácího produktu (HDP). Do roku 2024 jejich podíl klesl na pouhých 15,2 %.

Plodnost muslimských žen je v celé západní Evropě mnohem vyšší než plodnost nemuslimských žen.

Ve Francii je plodnost 1,56 dítěte na ženu. V Německu 1,35, v Itálii 1,14 a ve Španělsku 1,10 dítěte na ženu.

Porodnost klesá také ve Spojeném království. Plodnost tam nyní činí 1,41 dítěte na ženu, což je hluboko pod hodnotou potřebnou k zachování populace, která činí 2,1 dítěte na ženu. Plodnost muslimských žen je mnohem vyšší. Přestože ve Velké Británii není polygamie oficiálně povolena, dostávají další manželky muslimského muže další sociální dávky. Pokud se totiž polygamní sňatek uzavřel v zahraničí, tak je to v pořádku. Objevují se zprávy o případech, kdy má každá ze čtyř manželek svůj vlastní dům – pravděpodobně na náklady britských daňových poplatníků.

To, co se děje ve Velké Británii, se děje také v celé západní Evropě – a uchytilo se to i ve Spojených státech.

Ve Francii nejsou antisemitské útoky sice tak časté jako ve Spojeném království, přesto jsou alarmující. V roce 2025 jich úřady zaznamenaly 1 320 – v průměru více než tři a půl denně. Přestože Židé představují méně než jedno procento francouzské populace, stanou se každoročně terčem více než poloviny všech nábožensky motivovaných zločinů z nenávisti.

V Belgii žije Židů ještě méně – necelých 30 000 – a počet antisemitských incidentů tam vyskočil z 57 v roce 2022 na 277 v roce 2024, což představuje více než čtyřnásobný nárůst během 2 let. Průzkum, který byl v roce 2024 proveden pro Evropský židovský kongres (EJC, European Jewish Congress), navíc ukázal, že značná část Belgičanů nepovažuje některé činy za antisemitské. Celých 22 % dotázaných označilo činy jako posprejování synagogy, urážení a zastrašování Žida nebo člověka považovaného za „sionistu“ za pochopitelné, přijatelné a legitimní.

V Německu tvoří Židé méně než 0,2 procenta celkové populace, přesto jsou terčem neúměrně vysokého počtu nábožensky motivovaných útoků – jejich počet navíc dále roste: z 1 824 antisemitských útoků zaznamenaných v roce 2024 počet útoků vzrostl na 2 267 v roce 2025.

Stejný vzorec lze pozorovat v celé západní Evropě. Již mnoho let jsou prakticky všechny antisemitské činy – stejně jako ve Spojeném království – páchány radikalizovanými muslimy. Opět platí, že většina západoevropských politiků „antisemitismus“ odsuzuje, aniž by však zmínili, kdo na Židy útočí.

Nenávist k Izraeli a Židům vycházející z Koránu a hadísů je v muslimských komunitách západní Evropy hluboce zakořeněná a velká část nemuslimů ji přehlíží a toleruje.

Všichni současní západoevropští lídři – stejně jako Starmer – různými slovy prohlásili, že válka v Íránu „není jejich válkou“.

Napříč západní Evropou v poslední době sílí politické strany programově blízké britské středopravicové straně Reform UK. Některé z nich mají nakročeno k volebnímu vítězství. Jsou přesvědčeny – a veřejně to říkají – že západní civilizaci v Evropě hrozí zánik. Proto vyzývají k národní obrodě.

Vlády některých středoevropských zemí – Polska, Maďarska, České republiky a Slovenska – zaujaly proti imigraci pevný postoj, za což je Evropská unie důrazně kritizovala. Maďarsko bylo téměř dvě století okupováno Osmanskou říší. Bývalý premiér Viktor Orbán – který nedávno prohrál parlamentní volby – nechtěl zažít další islámskou okupaci.

Státy střední Evropy mají stále jedny z nejnižších podílů muslimského obyvatelstva na světě (0,1 až 1 % celkové populace). Židé, kteří zde žijí, se prakticky nesetkávají s násilnými antisemitskými útoky. Také střední Evropa však čelí klesající porodnosti. V České republice klesla plodnost na 1,28 dítěte na ženu. V Maďarsku je nyní plodnost 1,31 a v Polsku 1,1 dítěte na ženu.

Lze Evropu ještě zachránit? Pokud se k moci dostanou politické strany usilující o zachování západní civilizace, tak pravděpodobně ano – ale čas se rychle krátí.

Dr. Guy Millière je profesor Pařížské univerzity a autor 27 knih o Francii a o Evropě.