Cesta do hlubin komunistovy duše

Již Karel Čapek v roce 1924 napsal, že klima komunismu je nehostinné a nelidské. Nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra, že je psychický svět komunismu; lékařská diagnóza by řekla, že je to patologický negativismus. Ano, tento moudrý muž ani nepotřeboval znát následnou krutou realitu, kdy i v naší vlasti chtěli komunisté vybudovat svůj vysněný ráj na Zemi, a přesto je jeho definice naprosto přesná a nadčasová.

[ad#hornisiroka]

Možná by se dalo pochopit pár největších, opravdu hladem zkoušených, chudáků, kteří v těžkém období po první i druhé světové válce uvěřili Gottwaldovým pohunkům a jejich slibům ovšeobecném blahu, které jim spravedlivě bude rozdělovat bolševická partaj. V jejich bídě a neštěstí jim každý, kdo přinesl jakýkoliv náznak zlepšení neúnosné životní situace, musel připadat jako spasitel z nebe, ačkoliv v rukou neměl vůbec nic, jen plnou hubu populistických frází, Potěmkinovských lží a třídní nenávisti.

Proč o tom však píši dnes? Proč se tím vůbec zabývám, když jsme si v roce 1989 vycinkali “revoluci”, nežijeme již v zadrátovaném koncetráku, neexistuje sovětská říše a Milouš Jakeš je všem jen k smíchu? Neboť mám pocit, že se mnoho nezměnilo a současná situace se velmi podobá době, ve které Karel Čapek svůj článek napsal.

Novodobí obdivovatelé Stalina, Gottwalda i všech ostatních rudých vrahů a trýznitelů vlastních národů jsou sice zákonem omezeni v hlásání svých “pravd” a revolučních myšlenek o zakroucení krkem buržoazii, avšak v praxi tu stále mezi námi roznášejí hnilobnou nákazu závisti, nenávisti a nihilismu, aniž by jim za to byl zkřiven jediný vlásek na hlavě. Zatímco každá zdvižená pravice vyholeného mladíka vyvolá mediální bouři, srovnatelnou s očekáváním reinkarnace Adolfa Hitlera, soudružka poslankyně Semelová může, z historie podobně známého tyrana, opěvovat do nebes, klanět se u jeho hrobu a smát se nám při tom z parlamentní lavice.

Tisíce politických vězňů, kteří ještě neumřeli na následky krutého týrání v komunistických lágrech, tisíce jejich rodinných příslušníků, kterým rudý mor udělal ze života peklo jako nejodpornějšímu odpadu společnosti, musí jen tiše zatínat ruce v pěst, tisíce umučených, zastřelených na hranicích, zemřelých na následky podlomeného zdraví z výslechů různých Grebeníčků, popravených či “jen” šikovně odklizených, se musí otáčet v hrobě. Do dnešního dne je s nimi zacházeno jako s nějakými přeludy, které snad ani neexistovaly, zatímco nejodpornější sorta současných soudruhů se snaží legitimizovat jejich trýznění poukazovaním na znění tehdejších zákonů. Nepřipomíná vám to něco?

Ano, pořád jsou stejní. Neštítí se žádných, normálnímu, svobodomyslnému člověku odporných, metod, nezastaví se před žádnou lží, demagogickou propagandou, nepřiznají sebemenší chybu, nepromeškají ani okamžik, který mohou nějak využít ke znovunabytí své neomezené moci, zvrhlých výsad a perverzních nelidských mocenských způsobů. Stejně jako v minulosti jsou stále pevně sešikováni k třídnímu boji a jen čekají na příležitost.

Důkazů, že se jim to daří máme každý den dost a dost. Celou eurosocialistickou unii, která “jede” dle jimi vymyšleného systému téměř absolutního přerozdělování, regulací a nesmyslných dotací. Plíživé přibližování se Orwellovskému světu z románu 1984 neustálým omezováním lidských práv a svobod. Mediální štvanice na lidi nevětšinového (tedy proevropského socialistického) názoru. Likvidace produktivní, samostatné a na státu nezávislé skupiny obyvatelstva na úkor lehce ovladatelného stáda příjemců státních milodarů, kteří mají při volbách hrát hlavní roli v absurdní frašce o demokracii, kterou se ještě liší současnost od totalitní komunistické minulosti.

Vše je pak zarámováno bulvárním zpravodajstvím hlavních médií o tom, jak neúnosná, dramatická a zlá je situace. Jak se musí náš stát postarat o chudáky bez příjmů, jídla či bydlení. Jak nám musí stát postavit z evropských peněz nemocnice, silnice či cyklostezky, bez kterých bychom nemohli žít. Jak musíme platit větší daně, aby nám neumíraly stovky důchodců hlady či na chodbách pohotovostí. Jak je dobré býti nesvéprávnými jedinci, závislými na výsledcích jednání “Národní fronty”, kde ten pravý moudrý pastýř jedině ví, kolik nasypat ovcím do žlabu. Vše podbarveno úpěnlivou hrou na strunu závisti a svalování vlastních chyb na ty druhé.

A elektorát na to stále slyší. Dnes už si sice někteří tak úplně nepřiznají, že mají duši upsanou komunistickému ďáblu, ale podstata jejich myšlenek i činů je stále stejná. Část populace vidí perspektivu v jakési soft versi sociálkomunismu, ideologicky reprezentovanou převážně politiky ČSSD, nechápajíce, že jí právě žijeme a díky ní i brzy zbankrotujeme, nemalá část obyvatelstva však dnes již otevřeně přiznává svůj příklon k ortodoxním soudruhům a čekají na nějaký novodobý výstřel z Aurory, aby se konečně zase mohlo rozkulačovat, znárodňovat, udávat, zavírat a beztrestně rozkrádat z moci dané rodnou rudou partají.

Národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Je smutné, že se nedokážeme poučit z moudrých slov Karla Čapka ani z vlastní historie. Většina společnosti opět sedá na lep zastáncům hesla: “Čím hůře, tím lépe!” Opět začínají vítězit teze o všeobecné bídě a neštěstí obyčejných lidí, kteří jsou vykořisťováni nenažranými podnikateli, že jejich práce není dostatečně ohodnocena, že se klidně můžou stát nezaměstnanými, popřípadě, že si za tu almužnu není možné ani koupit třetí mobil či druhou dovolenou v Itálii, zatímco vydřiduch zbohatlík neplatí řádně daně, okrádá stát a není na dávky.

Největším neštěstím komunistů by bylo, kdyby tito lidé pochopili, že většinu těch peněz jim bere ten bájný sociální stát, nikoliv banda zlodějských živnostníků a firem. Největším neštěstím komunistů by bylo, kdyby tito lidé pochopili, že veškerý ten bolševický sociální smír je jen zástěrka pro okrádání produktivního obyvatelstva, které dává společnosti životadárnou mízu v podobě reálně vydělaných peněz a práce. Že komunista neumí nic, než ukrást a přerozdělit s tučným bakšišem do vlastní kapsy, a že je to podstata jeho učení. Že nikdy nepomůže chudým a potřebným, protože jsou pro něj jako otravný hmyz létající nad hromadou pomejí k naplnění jeho soudružských soukromých koryt. Že jen šikovně využívá hlouposti, menší vzdělanosti a nejhoších zákoutí lidského nitra stádomilujících jedinců k vlastnímu prospěchu, upevnění moci a ovládání zmanipulovaného davu.

Cesta do hlubin komunistovy duše je složitá. Každopádně se mějme na pozoru, neb totalitně komunistické názory přijímá stále více lidí než jsme si ochotni vůbec připustit.Neschopnost a neumětelství současné politické vládnoucí garnitury, zaměřené pouze na jediný cíl – naplnění přerozdělovacích koryt, tedy neúnosné vykrádání kapes obyvatelstva a zdražování veškeré spotřeby, jim navíc velmi pomáhá.

Řešením však není znovunastolení socialismu bolševického typu, kde člověk je jen užitečný idiot, svoboda největším “zlem” a právo nic neříkajícím pojmem. Řešením není obnovení pokřivenéhosvěta kde největším štěstím je neštěstí druhého, kde morálním arbitrem je udavač a kolaborant, kde jeden hlupák s vymytým mozkem má několikanásobně větší cenu, moc i privilegia než stovky tvrdě pracujících a rozumně uvažujících osobností.

Opravdu si někdo může takovýto svět přát, aniž by byl intelektuálně nesmělý, nepoučený z historie či jen závistivý kus zmanipulovaného stáda s nataženou prackou? Může si někdo takovýto svět přát, aniž by v něm neviděl jen a jen svůj vlastní prospěch na úkor těch, které se těší okrást? Může si někdo takovýto svět přát, aniž by nebyl líná, křivá, zbabělá a všehoschopná podrazácká komunistická svině?

[ad#velkadolni]