Chovat se, jako by komunismus nebyl?

Z radikálnější části pravicového spektra zaznívá dlouhodobě názor, že tematizovat komunismus je už zbytečné, že to neodpovídá dnešní realitě, že jsou priority současného politického střetu jinde. Tomuto pohledu je možné přisvědčit, pokud se jím rozumí nezáživné opakování vyčpělých pravd nebo pouze slavení výročí osvobození se od komunistické moci. Říkat dnes, že komunismus představoval společenské zlo, není skutečně ani objevné ani statečné, pokud zrovna nevycestujete na Kubu, Severní Koreje a pravděpodobně stále i do Číny. Jsou však tři důvody, proč si komunismus dnes připomínat a analyzovat jej, a to nikoli pouze ve vztahu k minulosti (to je důležité vždy), ale i ve vztahu k současné politické situaci.

Za prvé: komunismus představoval politický radikalismus, který byl v těsném vztahu k fašismu a nacismu. Představoval nikoli pouze jednu z politických ideologií 19. a 20. století, odlišnou od ostatních, ale jejich blízkou příbuznou. Rysy těchto ideologií a zločinných režimů, jež z nich vyrostly, tvoří naše, evropské dějiny. Komunismus nevznikl v Číně, byl tam zavlečen. Nevznikl ani v Rusku, tam došel svého hrůzného vrcholu. Vznikl ve střední Evropě. Nejenže nepřilétl z Marsu, ale vymysleli ho naši (pomýlení) blízcí předkové. Máme ho takříkajíc v rodině. Podobně jako nacismus či fašismus. Vyplatí se znát vlastní rodinu a jednat podle toho. Navíc, komunismus pořád  ještě neznáme tak dobře jako nacismus – byla to rakovina, založená na lži, která dlouhou dobu zatemňovala jeho podstatu. O nacismu a jeho zvěrstvech je třikrát více knížek než o komunismu, což vlastně není spravedlivé.

Za druhé: komunismus představoval ideologii, která nese znaky moderní doby. Komunismus se vyplatí poznat a je nutné nad ním přemýšlet, neboť jsme vystaveni strukturálně podobným jevům, které se projevují v dnešní době. Stěžují-li si současní radikální zastánci pravice na nové ideologie typu multikulturalismu, genderismu, klimatologismu a na politickou korektnost, je opravdu namístě se ptát, do jaké míry souvisejí tyto relativně nové fenomény právě se staršími ideologiemi typu komunismu. Je zarážející, jak je spojuje odkaz na humanistickou tradici a lákavou ideu všeobecného sbratření a míru. Je zarážející, jak je spojuje vyprázdnění původně silných myšlenek a jejich obrácení v jejich pravý opak – jak je tomu dnes například v lidsko-právní agendě. Je zarážející, jak je spojuje budování nového člověka a nutnost zásadních společenských změn. Zřejmě nějak podobně vypadal ve své době komunismus, kterému propadlo mnoho inteligentních a sociálně citlivých lidí. Jinými slovy: možná že novodobé ideologie, již opět tak snadno propadá Evropa a vlastně celý Západ, vycházejí ze stejných moderních kořenů jako komunismus.

Za třetí: uvedené dva body by stále ještě odkazovaly spíše k minulosti. Pokud chápeme komunismus jako radikální socialismus, který touží změnit člověka i společnost, pak není pouze reliktem minulosti. Je možné ho zaslechnout v prohlášení ministra Andreje Babiše, když mluví o tom, jaký je parlament žvanírna a že ho zajímá pouze vládnutí, nikoli politika v případné opozici. Je možné ho zaslechnout v prosazování ideálů totální rovnosti v projektech školní inkluze a dalších nesmyslných sociálních opatřeních současné vlády. Je jemně přítomen v politizaci soudní moci i médií, v neustále propagovaných změnách kulturních vzorců. Zdálo by se, že prostě vyvanul s rozpuštěním Sovětského svazu, to by však bylo příliš jednoduché. V projektu Evropské unie se v posledním desetiletí narážíme na znepokojující rysy podobností a analogií s projektem univerzální pseudojednoty a „mírováckých“ proklamací. Zmizela pouze komunistická vášnivost a nejextrémnější polohy. Vystupuje dnes v poněkud líbivějších podobách, jeho marxistické stíny jsou však stále mezi námi.

Samozřejmě, je otázka, která rozděluje českou politickou scénu a do jisté míry i samotnou pravici. Tou je vztah k současnému Rusku, kde již neexistuje komunistický režim. Je zapotřebí konstatovat, že Rusko nepředstavuje pro českou politiku zásadní prioritu – tou je bezkonkurenčně stav EU, postavení Německa v Evropě a případná rizika v bezprostředním pohraničí typu migrační vlny. Bylo by však naivní si Ruska úplně nevšímat, a to i vzhledem k našim přátelským vazbám k Polsku a Pobaltí. Rusko je dnes země, která se nedá jednoduše popsat – svou roli tam ovšem hrají i komunistické resentimenty v kombinaci s obnovením ruské mocenské politiky. Ta se nyní projevuje především symbolicky, i když jsou zde již varovné signály v ruském příhraničí. Ruské impérium tedy již nepředstavuje přímou komunistickou hrozbu, jeho demokratické deficity jsou však hluboké (rozdíl od západních deficitů je v tom, že Západ se může v rámci své obnovy k čemu vracet a navazovat především na kombinaci klasických křesťanských a liberálních hodnot, která v Rusku nikdy nezakořenila). Pokud Rusko není prioritou, není a nemůže být ani zapomenutou popelkou, k níž si můžeme dovolit velkorysou přezíravost. V tomto ohledu dává smysl heslo „Patříme na Západ, ne na Východ“.

Komunismus byl mnohokrát ve své historii podceněn. Podceňovali ho demokratické státy a přední světoví intelektuálové. S mnoha jeho důsledky však musíme žít i dnes, jakkoli se jeho nebezpečí výrazně umenšilo. V rámci radikálního socialismu, kulturního marxismu a různých svých převlecích nás jeho varianty obtěžují stále.

[ad#clanek-respo]