Červená lopatička, modrý pták a berle demokracie

Když se volič Spolu nebo STAN rozohní, padá berle, praskají žíly a létají slova, za která by se nemusel stydět ani dlaždič po noční směně. A co na tom, že to míří proti sousedovi, spolužákovi nebo vlastní rodině? Hlavně že jsme SPOLU, že? Hlavně že se chrání ten „správný“ premiér a jeho parta, která nás má vést ke světlým zítřkům. Jenže nějak přitom zapomněli říct, že cestou půjdeme přes hnojiště.

Nadávky a přání smrti se stávají běžnou výbavou volební kampaně. Sociální sítě jsou bojištěm, kde už neplatí argumenty, jen výkřiky: „Běž do Ruska!“, „Zemři, důchode!“ nebo „Ty jsi dezolát, a basta.“ Kdo má jiný názor než vyvolená parta, ten je okamžitě označen za škůdce, za méněcenného. A demokracie? Ta sedí v koutku, fňuká a čeká, kdy se jí někdo zastane. Zatím marně.

Politika jako pískoviště

Všechno to připomíná dětské hry na pískovišti.

„S tebou nekamarádím, protože máš červenou lopatičku a já chci modrou.“

To už není debata o politice, to je boj o kyblíček. Jenže rozdíl je v tom, že na tomhle pískovišti se hraje o rozpočet a o životy lidí.

Ve školce už je to o level výš: „Nelez za mnou, já mám na šatičkách modrého ptáka, a ty tam nemáš nic.“ Symboly vítězí nad mozkem. Propaganda se zakousne i do těch nejmenších a už se veze.

Na základce to graduje: „Hele, vole, běž pryč, táta říkal, že s ANO jedině přes jeho mrtvolu. Jedině SPOLU, tak zmiz ke svým!“ Nenávist se předává jako dědictví. Z generace na generaci. Bez kritického myšlení, zato s velkou dávkou fanatismu.

Rozhádaní až do důchodu

A pak přijde vrchol. U stolu se hádají důchodci, kdo volí správně. Jedni křičí, že Fiala je spasitel, druzí že je zhouba, a třetí už raději mlčí, aby nepřišli o nervy. Do toho děti odsekávají rodičům, že jsou zpátečníci. Rodiny se drolí, sousedi se nenávidí. A politici? Ti si mnou ruce. Protože rozhádaná země je nejlepší hračka – v chaosu se dá propašovat ledacos, od zdražení po zákony, které by jinak neprošly.

Berle demokracie

A tak tady stojíme. Země rozdělená, lidé rozhádaní, rodiny rozhárané. A nad tím vším spokojení politici, kteří nás ženou, kam chtějí. Demokracie už ani nestojí pevně, opírá se o berli. Je slabá, unavená a každý do ní ještě kopne, jen aby dokázal, že je „lepší demokrat“ než ten druhý.

Otázka je jednoduchá: chceme se dál mlátit lopatičkami, chlubit se modrým ptákem a dědit nenávist po tatíkovi? Nebo si konečně připomeneme, že demokracie není o nadávkách, ale o schopnosti žít vedle sebe i s lidmi, kteří mají jiný názor?

Zatím to vypadá, že raději zahodíme rozum a budeme si dál hrát na pískovišti. Jenže pozor – až přijde někdo, kdo nám to pískoviště zbourá celé, nebude už kam utéct.