Byl život za socialismu v ČSSR lepší?

Tak jsem včera narazil v TV na prezentaci výzkumu, ze kterého bylo jasné, že v ČR hodně lidí považuje život v socialismu za lepší. Proč bych se měl divit? Vztáhnu to na svůj vlastní život.

V socialismu jsem prožil 33 let a to je pořád věk, kdy si člověk neklade vážné otázky. Vše je krásné, mládí ještě neuprchlo. A k dnešku jsem žil v socíku přece jen stále větší polovinu života! Tu lehčí a jasnější, protože celou v mládí.

Práce – zodpovědná, ale většinou pro hlavu jednoduchá, ta obrdůležitá rozhodnutí páchal někdo jiný a pokud jste odvedli své, bylo vše OK. Pokud jste zvládli základy a praxi, byla to rutina. Rodina v klidu, školka i škola dětí jasná, já i manželka v práci.

Bydlení – bez větší starosti v podnikovém bytě, později stavba, žádný problém s výběrem materiálu, co bylo bylo, ruce zdravé, šest let tvrdé práce a je to. Půjčka za směšný úrok, většinou však vše z výdělku.

Zábava – jednoduchá bez hlubokého přemýšlení, sportem sice k trvalé invaliditě, avšak v tom čase ještě daleko, předaleko. Ženy lehkomyslné, kamarádi zábavní.

Každý věděl kam šlápnout aby nepřešlápl. Cestování jen tam, kam bylo možno a pro ty, kdo si na to ušetřili.

Politika mě nezajímala, protože nebyla šance se jí věnovat jinak než jako komouš a moje heslo znělo “bez pomocí komoušů životem se prokoušu”. Kdybych to heslo a rodinnou výchovu zradil, předkové, “agrárně-buržoasní živlové”, by se v hrobě obraceli.

***

Proč jsem vlastně nebyl spokojen a proč mi dalších 20 let po tzv. “sametu” připadalo nádhernějších? Protože teprve pak se otevřely obzory a to nemyslím jen ty cestovní. Svoboda se to jmenuje. (A jsem vděčen za to, že se v ní dobře orientují i mé děti, které socialismus tehdy ještě nestačil tak hodně zasáhnout.)

No jo, ale aby si tu svobodu jeden užil, musel přece jen vynaložit trochu té námahy, profouknout závity zakrnělé šedé kůry a kdo nebyl zvyklý aspoň po část uplynulé socialistické doby namáhat hlavu víc, než stačilo k tomu, aby dostal výplatu a spoléhal se na rozhodnutí jiných, ten měl pocit, že je vše těžké, přetěžké a dosud vzhlíží k té době s nostalgií. Tyranie statu quo se tomu říká. Postihuje to lidi všech kategorií a vzdělání.

(Snad jsem měl na rozdíl od jiných štěstí, že po tu přelomovou dobu 1987 – 1991 jsem už musel hodně přemýšlet – změna v pracovním zařazení si to vyžadovala a nebylo to jen o práci.)

Proč se mi nyní dalších uplynuvších deset let zase už nelíbí? Protože si kladu ty vážné otázky, které jsem si těch prvních třiatřicet let nekladl, protože jsem zažil těch druhých dvaadvacet krásných let a protože vidím zas utahující se šrouby, zas se natahují chapadla jediné správné ideologie, svobodu zase nahrazují regulace a co hůř, světem k tomu začínají hýbat nebývalé ptákoviny, kterých se ani komouši nedopouštěli. A tento současný vládnoucí systém nám všem do běžných životů kecá více, než to dělali oni.
To vše jistě u mnohých jen umocňuje pocit nostalgie a vzhlížení k době minulé.

Omlouvám se za delší pokec, ale snad jsem to vyjádřil srozumitelně. Myslíte, že nemůže být ještě hůř? Viz obrázek.

Autor: Zdeněk Švrček