3.9.2018
Redakce
0
Kategorie: Historie

Byl “náš” president Edvard Beneš sovětským agentem?

Sdílejte článek:

NH

Motto:

Příští generace, seznajíce celou nesmyslnost socialismu a komunismu, podiví se velice, kterak za tuto bláznivou ideu dovedl někdo zemřít a se obětovat, a to namnoze z takového jen důvodu, aby esteticky, kulturně a mravně cítící jedinec musel spatřovat v každém lajdáku z periferie neb v lidech zločinných,
dědičně zatížených a zamořených alkoholem, ze kterých nejvíce komunistů se rekrutuje, svého bratra a druha rovnocenného. Vraždy v románových krvácích jsou vymyšleny, v socialismu jsou skutečností, vizte Rusko!  Spisovatel Josef Váchal, 1924

[ad#textova1]

.
Nedávno vyšel v USA anglický překlad knihy Pavla Sudoplatova SPECIAL TASKS. Napsal ji s pomocí svého syna Anatoliho bývalý náměstek výzvědné služby NKVD (později známé jako KGB). V americké veřejnosti vyvolala velký rozruch pro svědectví o J. Robertovi Oppenheimerovi, fyzikovi známému jako “otec atomové bomby.” Oppenheimer byl jedním z těch, kteří předávali sovětům informace o americkém atomovém výzkumu, čímž jim pomohli uspíšit vyrobení jejich atomové bomby. Mezi dalšími sovětskými špiony byli fyzikové E. Fermi a Klaus Fuchs. Atomovým vyzvědačstvím byl v Sovětském svazu pověřen právě Sudoplatov. Přesto byl ale nejlépe znám jako organizátor popravných operací NKVD, včetně atentátu na největšího Stalinova komunistického oponenta Lva Trockého.

.
Kromě dalších informací je v knize také několik zmínek o bývalém čs. prezidentovi Edvardu Benešovi a plukovníku československé rozvědky Františku Moravcovi. Mohl by však stejně klidně mluvit i o vůbec prvním československém presidentovi T.G.Masarykovi, otci zakladateli.

.
Podle Sudoplatova, major Petr Zubov byl mistrem sovětské špionáže, pod jehož vedením se on učil tomuto druhému nejstaršímu povolání. V r.1937 byl jeho starý přítel a učitel major Petr Zubov poslán, kryt diplomatickou imunitou, na sovětské vyslanectví v Praze, jako rezident NKVD. Seznámil se osobně s tehdejším československým prezidentem Edvardem Benešem, který měl úzké styky se sovětským vyslanectvím a který se sám zabýval špionáží už od první světové války během svého pobytu ve Francii.

Benešův přátelský postoj vůči sovětskému režimu byl dobře znám. Uvedl sověty na konferenci v Janově r. 1923 a o deset později prvního sovětského delegáta, Maxima Litvinova, do Společnosti národů. Podle Sudoplatova – během svého pobytu v Praze byl Zubov “Benešovým řídícím orgánem a zachráncem
v předvečer války.” (s 234. When Zubov was our rezident in Praque, hehad been Beneš s Control officer and savior on the eve of the war.”)

Po československém mnichovském fiasku v r. 1938 Zubov dostal od Stalina instrukce, aby Benešovi předal prostřednictvím jeho sekretáře 10.000 amerických dolarů a aby mu umožnil útěk z Československa do Velké Británie s plnou asistencí NKVD. Stvrzenku za přijaté peníze podepsal Benešův sekretář. (Ve špionáži je zvykem předávat peníze prostřednictvím třetí osoby, čímž se “špinavé peníze” vyperou. Přijetí peněz od špionážní organizace je považováno za důkaz agentství.)

Po Benešově odjezdu do Anglie byl Zubov na rozkaz Stalinův z Prahy odvolán a po návratu do Moskvy zatčen. Důvodem k jeho zatčení byla skutečnost, že československý president Edvard Beneš prostřednictvím majora NKVD Petra Zubova navrhl Stalinovi, aby subvencoval puč proti jugoslávskému králi, aby se tak v Jugoslávii dostal k moci protiněmecký vojenský režim, čímž by se zmenšil německý tlak na Československo. President Beneš požádal Stalina o 200.000 US dolarů v bankovkách pro srbské důstojníky, kteří by provedli vojenský převrat. Zubov dostal požadované peníze z moskevské centrály a odejel do Jugoslávie zjistit, zda plán byl proveditelný.

K svému nemilému překvapení došel k závěru, že situace nebyla zralá, že navržení důstojníci byli nespolehliví dobrodruzi a že by stěží provedli plánovaný puč. Odmítl jim dát peníze předem a vrátil se s nimi do Prahy. Všechno hlásil do Moskvy. Na Zubově telegramu, v němž vysvětloval svůj postup, Stalin napsal vlastnoručně “Ihned zatknout”. Následkem dlouholetého věznění a týrání, se Zubov stal invalidou. Kulhal a chodil s pomocí hole.

V lednu 1948 Molotov nařídil Sudoplatovovi, aby jel do Prahy a sešel se tajně s presidentem Benešem. Měl mu vyřídit, že musí předat moc ve státě komunistovi K.Gottwaldovi a sám z úřadu důstojně odejít. Sudoplatov měl udělat na Beneše nátlak s použitím stvrzenky o příjmu 10.000 US dolarů, podepsané jeho sekretářem v r. 1938 pro jeho bezpečnou cestu s pomocí NKVD do Anglie a připomenout mu jeho intimní styky s Kremlem. Jinak by sověti zveřejnili jejich finanční pomoc pro jeho útěk a Benešovu účast na politickém puči a atentátech v Jugoslávii v letech 1938 – 1940.

 

.

Molotov zdůraznil, že Sudoplatov nebyl autorizován diskutovat cokoliv o čs. politice, ale jen předat jasný příkaz Moskvy a ponechat Benešovi, jakým způsobem má být dosaženo Stalinových cílů. Sudoplatov navrhl Molotovovi, že by bylo lépe, kdyby s Benešem měl tento osobní a nesmírně důležitý rozhovor někdo, kdo se s Benešem znal osobně. Tím mužem byl Zubov, kterého Stalin dal zavřít, protože neprovedl v Jugoslávii československým presidentem Edvardem Benešem navržený vojenský puč. K tomu Molotov poznamenal, že mu záleží na výsledcích a ne na způsobu, jakým jich bude dosaženo.

Ač byl Zubov od r. 1946 penzistou a invalidou, Sudoplatov si ho vybral za svého společníka, když na příkaz Molotova jel v lednu 1948 do Prahy, aby s jeho pomocí a bez vědomí tamního sovětského velvyslanectví mohl předat Benešovi příkaz Moskvy. Díky Zubovovým kontaktům a schopnostem se Sudoplatovův starý přítel a mentor dostal na hradčanském paláci k Benešovi a během patnáctiminutového rozhovoru mu sdělil, že v Československu dojde ke “kardinální transformaci”, a to ať už s ním, či bez něho, a že musí předat moc ve státě Gottwaldovi. Rovněž řekl Benešovi, že má příkaz nečekat na jeho odpověď. Podle jeho názoru Beneš byl jediným kdo mohl zařídit, aby radikální změna byla provedena hladce a bez krveprolití.

“Byla to poslední schůzka těchto dvou nemocných mužů v jejich životě”, píše Sudopatov. (s. 234). Sdělení Sudoplatova, že pplk. Ludvík Svoboda byl během války Benešovým tajným vojenským zástupcem, s nímž NKVD zahájilo diskuse o vytvoření čs. vojenské jednotky, není novinkou. Svobodův postoj vůči Sovětskému svazu a jeho role v únoru 1948 jsou dobře známé a není potřeba se tím zabývat. Více překvapující je Sudoplatovo tvrzení, že plukovník Moravec (v anglickém textu “Colonel Muravitz”), vedoucí Benešovy zpravodajské služby v Anglii za války, byl “full -time NKVD agent, recruited by our rezident in London, Chichayev” (s. 223). K osobě Moravce jeho předváleční spolupracovníci uvádí: “Za přelom v činnosti druhého oddělení je považován příchod pplk. gšt. Františka Moravce do funkce přednosty pátracího oddělení v září 1934. Jeho tehdejší spolupracovníci se shodovali, že ačkoliv byl “…sebevědomý, samolibý, intrikář a cynik s neurvalým chováním….”, … přivedl zpravodajskou službu na vysokou úroveň….”

Teď zbývá odpovědět na otázku, v čím zájmu, když československá zpravodajská služba nedokázala od roku 1918 až do roku 1939 postavit před soud ani v Československu. Nakonec bylo dohodnuto mít společnou zpravodajskou bázi v Praze, což vedlo k oprávněnému obvinění z polské strany, že Československo dovolilo sovětům operovat proti Polsku ze svého území. Moravec poznamenává, že jeho dojem z cesty do Moskvy byl takový, že z československé strany budou dodávány Moskvě špionážní informace a že od Sovětů čs. zpravodajská služba nedostane nic.

O své spolupráci se Sověty Beneš píše ve svých obsáhlých “pamětech”, včetně své role v aféře maršálka Tuchačevského. O tomto případě bylo hodně psáno. Je příliš složitý, abychom se jím zde zabývali. Jen lze poznamenat, že po obdržení “informací” o spiknutí sovětských důstojníků proti Stalinovi ho Beneš ihned přímo informoval, čímž si sovětský diktátor ověřil jeho spolehlivost. Dále, jak píše Moravec, československý president Edvard Beneš informoval Stalina přímo a nikoliv prostřednictvím čs. zpravodajské služby. Tím lze vysvětlit, že ho Stalin považoval za svého spolehlivého agenta-informátora..

Pokud se týče Benešova “útěku” z Československa “tajnou cestou”, jak o tom píše Sudoplatov, výraz “útěk” je trochu silné slovo. Nebylo tehdy žádným tajemstvím, že “Beneš měl plán a že z něho byl aeroplán”. Na letiště se s Benešem přišel rozloučit také bývalý legionář a plukovník gen. štábu Emanuel Moravec, za protektorátu pak známý jako nacistický kolaborant, který ke konci války spáchal údajně sebevraždu.

.

Jestliže Beneš dostal 10000 US dolarů a Sudopalatov měl v rukou stvrzenku, podepsanou jeho sekretářem, pak Sověti měli “důkaz”, že byl jejich “agentem”, protože ve zpravodajštině přijetí peněz za prokázané služby je považováno za důkaz agentství. (Mimochodem, jeden z nejvyšších exilových protikomunistických vůdců po roce 1948 JUDr. V. Chalupa podepsal v USA v letech padesátých několik stvrzenek o přijmutí peněz od komunistické StB, a to je jeden z důkazů o jeho agentství.).

Prosovětský postoj Benešův je dokumentován jeho vlastními slovy a činy. Už na začátku války v r. 1939, když sověti vrazili bránícím se Polákům dýku do zad, Beneš řekl sovětskému velvyslanci v Londýně Majskému, že Užhorod, tj. podkarpatská Rus, bude přináležet po válce Sovětskému svazu. V údobí Německo – sovětského spojeneckého paktu (1939 – 1941) měl Beneš svého tajného zástupce u NKVD, Ludvíka Svobodu a dával direktivy Moravcovi o nutnosti spolupráce s NKVD. Ač Sudoplatov píše, že Moravce získal pro spolupráci jako agenta NKVD sovětský rezident v Londýně Čičajev, Moravec tvrdí, že se sovětským rezidentem NKVD Čičajevem kolaboroval na příkaz Benešův, jemuž byl oddán.

.

 

Moravec po svém příchodu do Anglie spolupracoval s britskou tajnou zpravodajskou službou, od níž dostal “půjčku” na vydržování svého zpravodajského aparátu v březnu 1940. Britové měli veliký zájem na informacích, které Moravec dostával od svého agenta Pavla Thümela, krycí jméno René, německého zpravodajského důstojníka (tedy dablera). Měli na nich také zájem, jakožto i na jiných informacích, i Sověti, s nimiž Beneš udržoval v Londýně stálý kontakt. O Moravcových jednáních s Čičajevem a NKVD se dočítáme v publikovaných dokumentech, především z útržkového deníku Jar. Smutného, Benešovi oddaného kancléře.

 

Smutný píše, mj. následující. (Je nutné zdůraznit, že to bylo v době, kdy Anglie stála zcela osamocená a byla v boji na život a na smrt s tehdejším hlavním spojencem Sovětského Svazu, nacistickým Německem – a Beneš používal britského pohostinství…!!!).

1. prosince 1940 Beneš dal šéfovi své zpravodajské služby, Moravcovi, direktivy pro jeho schůzku s rezidentem sovětské NKVD v Londýně, která se konala příštího dne. Za prvé, Moravec dostal příkaz prohlásit, že na schůzku jde s vědomím a souhlasem československého politického vedení, především Beneše, “k němuž Rusové mají důvěru”. (Poznámka: Beneš používal výrazu Rusové a Rusko, nikoli Sověti a Sovětský svaz.) Za druhé, “Spolupráce bude zpravodajská – prezident schválil Moravcův program.” Za třetí, Moravec měl udělat výklad o poměru Beneše a jeho exilové vlády k Sovětům. Benešovi je známo, jaké mají stanovisko vůči Anglii. (Podle sovětské propagandy, Anglie vedla imperialistickou válku proti jejich spojenci – Německu…) Benešovo stanovisko ale bylo, že čs. exilová vláda je spolu s Anglií v boji proti Německu a že Anglie má program svobody malých národů, ČSR v to počítaje. V direktivách je nejdůležitější věta: “Řekněme jim (tj. Sovětům) vždy, které informace, jež jim dáme, mají též Angličané a domluvíme se, které informace z těch, jež oni nám dají, jim dáme.” Navíc, Beneš nikdy nepůjde s Poláky proti Rusku..

Z výše uvedeného je jasné, že Beneš dal příkaz Moravcovi, aby NKVD informoval o čem se dozvěděl od anglické zpravodajské služby a z jiných zdrojů, a že Sověti budou moci prostřednictvím Beneše či Moravce přihrávat Angličanům určité informace, případně i dezinformace. V podstatě šlo o jednosměrnou spolupráci, jak to Sověti požadovali a jak to i Moravec zdůrazňoval ve svých “Pamětech”. Ač především sledoval své vlastní zájmy, ze sovětského hlediska byl Beneš jejich agentem. Nejednalo se pouze o špionáž. Beneš se choval jako agent ofensivně zpravodajský, kteréhožto výrazu se používá ve zpravodajštině – špionáži..

Po vstupu Sovětského svazu do války Beneš ve svých veřejných projevech i soukromých rozhovorech se státníky, diplomaty a politickými činiteli vůbec, vychvaloval Stalina jako člověka rozumného a spolehlivého a obhajoval jeho politiku. Byl jeho náhončím. Tvrdil, že mu západní vlády mohou plně důvěřovat, že nebude sovětizovat středovýchodní Evropu, apod. Zatímco Winston Churchill a polská vláda byli pro otevření druhé fronty na Balkáně, aby tak západní vojska mohla proniknout “měkkým břichem Třetí říše” do střední Evropy, Beneš v souladu se Stalinem hlásal nutnost druhé fronty ve Francii. Chtěl, aby středovýchodní Evropa byla “osvobozena” sovětskou armádou. Zatímco sovětská propaganda byla přijímána v západních demokraciích skepticky, Benešova prosovětská propaganda sledující stejnou linii, byla mnohem účinnější, přestože jednotlivci znalí sovětských metod a cílů ji prohlédli. Tito lidé, mezi nimi byli i zkušení diplomaté, považovali Beneše za sovětského agenta, jak je možné se o tom dočíst v diplomatické korespondenci. (Dokumentaci jsem zveřejnil v knize Czechoslovakia’s Role in Soviet Strategy, Washington, D. C.Universuity Press of America, 1978.).

Benešovi obdivovatelé nepochybně odmítnou, co o něm Sudoplatov napsal. Objektivní analýza Benešových akcí vysvětluje, proč ho Stalin považoval za “svého člověka”. Vůči Stalinovi Beneš se choval vždy servilně a ten s ním jednal jako se svým kortešem (náhončím). Projevilo se to i během jednání o Marshalově plánu. Tehdy prý Jan Masaryk řekl: “Do Moskvy jsem jel jako československý ministr a vrátil sejako Stalinův pacholek”. V r. 1948 Sověti hodili Beneše přes palubu, právě tak jako před tím, v r. 1945, on hodil přes palubu Františka Moravce. Mouřenín vykonal službu, musel jít. Odpovídalo to Stalinově praxi. Vždyť dal zlikvidovat i vysoké funkcionáře NKVD a komunistických stran. Ostatně, naši předkové říkali: “Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění”.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Nedělní Hlasatel, Chicago, 7. srpna 1994, Vyšlo v knize “Z bojů o zítřek III”, Výběr č.6, SOVIET STORY

Edvard Beneš (28. května 1884 Kožlany – 3. září 1948 Sezimovo Ústí) byl československý politik a státník, druhý československý prezident v letech 1935–1948, resp. v letech 1935–1938 a 1945–1948. V období tzv. Druhé republiky (po Mnichovské dohodě ze dne 29. září 1938 do 15. března 1939) a následné německé okupace do května 1945 žil a politicky působil v exilu. Od roku 1940 až do osvobození Československa byl mezinárodně (nejen protihitlerovskou koalicí) uznaným vrcholným představitelem československého odboje, a posléze i exilovým prezidentem republiky. Úřadujícím československým prezidentem byl opět v letech 1945–1948.

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (17 votes, average: 4,76 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky