19.3.2018
Redakce
0
Kategorie: Historie

Neobyčejná setkávání s Janem Benešem

Sdílejte článek:

VLADIMÍR KŘÍŽ

V roce 2007 mi přišla do San Franciska v Kalifornii šokující zpráva, které jsem nemohl uvěřit – v Praze zemřel sebevraždou spisovatel Jan Beneš. Autor mnoha pěkných a čtivých knížek, odpůrce komunistické totality a kritik veškeré hlouposti a tuposti – tedy věčný ,,potížista”, jak sám s hrdostí vždy přiznával veřejně i ve svých knihách.

[ad#textova1]

Jana Beneše jsem znal už z domova, kde jsem kdysi , ještě dávno před emigrací do USA, četl jeho knížku ,,Do vrabců jako když střelí”,vydanou poprvé v roce 1963. Vydalo ji nakladatelství Naše vojsko a byly to moc pěkné povídky,ve kterých autor zpracoval zážitky své a svých přátel ze služby v tehdejší čs.armádě.

Po příchodu do Ameriky v polovině 80.let jsme kromě hledání bytu a zaměstnání začali navštěvovat také české bohoslužby a akce místního Sokola. A při jedné takové příležitosti se nám poštěstilo setkat se s velmi zajímavou starší dámou, která přišla do Spojených států za velmi dramatických okolností. Byla to paní Hodačová,která se svého času pokusila se svým manželem uprchnout z komunistického Československa přes ,,železnou oponu “, což podrobně popisuje ve své knize někdejší rozvědčík Frolík nebo také známý novinář Jožka Pejskar. Podle jejich líčení se manželovi podařilo prchnout , ovšem ženu zadrželi a pan Hodač, který se stal po pár letech učitelem češtiny na americké armádní škole v Monterey, to řešil nakonec po svém. S vědomím americké rozvědky se dal ,,zverbovat” českými rozvědčíky s podmínkou, že za ním do USA bude moci odjet jeho žena. V době našeho setkání pan Hodač už nežil. Když paní Hodačová zjistila, že v exilu píši a publikuji české knihy, prozradila mi, že je poblíž spisovatel, se kterým bych se možná rád seznámil – Jan Beneš, kterému dala mou adresu i telefon. A tak jsme si zavolali, a protože Jan Beneš neměl rád nějaká otálení, byli jsme velmi rychle s manželkou pozváni na návštěvu do jeho domu v městě Pacific Grove nedaleko Monterey.

Nebylo to zase tak daleko od San Franciska a tak jsme se tam brzy vypravili. Benešův dům se nacházel v pěkného lesnatém kaňonu a jeho majitele jsme našli nedaleko v lese na procházce se dvěma velkými psy. Halasně nás přivítal a vyprávěl nám o tom, jak stavěl z velké části podle vlastních plánů a svýma rukama dům, kam nás poté zavedl a usadil k velkému krbu. A pak už jsme si povídali o zážitcích a potyčkách s potentáty a tajnou policií doma i o našem dramatickém odchodu z ,,komunistického ráje”. Nad krbem visela jakási starodávná menší šavle. Jan Beneš si všiml mého zájmu .,,Tohle je kozácký kinžál, válečná kořist mého otce.” Řekl s hrdostí v hlase.

A pak začal vyprávět o tom, jak jeho otec, který bojoval v československých legiích v Rusku , dobýval s kamarády jakési město, obsazené vojáky ,,rudých”. A když už bylo skoro po boji, procházel jeho tatínek přes náměstí a náhle po něm z kostelní věže kdosi střelil. Otec zpozoroval na věži kozáky, který se chystal k dalšímu výstřelu. Vytrhl tedy rychle od pasu nagan, zamířil a vypálil.  “Z věže nejdříve spadl kinžál a pak bolševik”, smál se Beneš. Takže ten kinžál vidíte tady nad krbem”.

K Benešovům jsme pak jezdili častěji, kdykoli to bylo možné. Jan Beneš nám vyprávěl o svých zážitcích z československých vězení, neskrýval svůj obdiv k svobodě v období první československé republiky, prezidentu Masarykovi a českým legionářům.

A když jsem projevil zájem o jeho knihy, které napsal a vydal v exilu, požádal mne o výměnu za ty mé, že je také chce mít a rád si je přečte.

Poznal jsem, že pan Beneš si tvrdě a nekompromisně stojí vždy za svým názorem i tady v Americe, že zůstal stejným trnem v oku hlupákům a hrabivcům tak, jako doma. Vyprávěl mi o tom,jak dal dohromady občany a soudil se s městským starostou, který se dal nějak uplatit a chtěl povolit v historickém centru města postavení nevkusného mrakodrapu. A jak jsem poznal z jeho knížek, byl velmi kritický i ke všelikým podobným a lidskému rozumu se vymykajícím jevům i tady v Americe. Dělal si z nich pořádnou legraci – například v knize ,,Zelenou nahoru”, kde líčí zážitky Čecha, který pracuje jako zahradníkem na golfovém hřišti a jemuž americký správce nezapomíná několikrát připomenout, že bloky hotového trávníku má zasadit zelenou nahoru.

Beneš ale byl velmi spravedlivý a tvrdě hájí to, co na Americe obdivuje. Svobodu, spravedlnost, možnost nošení zbraní a nakonec i policii a justici, jak je poznal sám při mnoha cestách po USA. Čili nic není jen černé a bílé, musí se to na vlastní kůži poznat a zvážit. A pak soudit nebo nechat tak. Což je asi nejlepší.

Za Janem Benešem jsem pak jezdil častěji a moc rád. Poznal jsem, že je to citlivý člověk, který má přes všecko, čím mu kdy kdo ublížil, rád lidi. A přírodu. S nadšením mi vyprávěl o tom, jak se do Pacific Grove slétají na podzim nádherní motýli Monarchové a kdy tak mám přijet, abych je spatřil.

Po roce 1989, kdy se Beneš odstěhoval do Prahy, jsme si už jen psali. A on se neskrýval se svým rozčarováním nad tím, v jakém stavu našel naši zemi. Snažil se pomáhat. Zorganizoval prý v Americe sbírku zdravotnických potřeb pro postižené a sám ty pomůcky odvezl do Prahy. Byl ovšem velmi rozčarován tím, že se nedočkal žádného zájmu o převzetí těch věcí zdarma – nemluvě vůbec o nějakém vděku, který vůbec nechtěl a nečekal.

Znovu tak jako za totality narážel doma na hloupost, odmítavost a nepochopení. Občas se mi o tom v mailech zmínil a já si nakonec umínil, že ho navštívím a zase si s ním popovídáme jako tenkrát v Monterey. Už jsem to nestačil uskutečnit. Nemohl jsem ovšem uvěřit a dodnes tomu nemohu zcela věřit, že odešel dobrovolně ze světa. Jan Beneš byl z rodu těch věčných bojovníků, kteří se dobrovolně nevzdávají. A tak alespoň listuji k jeho knihami ,, Americký pitaval” nebo ,,Americká causerie”, které vydal v devadesátých letech v Praze a snažím se v nich najít to, co nemohu pochopit. Vím jen, že nám tady možná právě teď a v této době jejich autor asi nejvíc chybí.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Vladimír Kříž, spisovatel a publicista

Jan Beneš: 

Jeho otec Bohuslav Beneš byl architekt a Masarykův legionář, důstojník z povolání ČSA, matčin otec, Wenzel Kraft, byl popraven v Berlíně 11. září 1943. Jan Beneš měl jednoho sourozence. Byl jedenkrát ženat, otec dvou dětí. V mládí byl v Sokole a Junáku (ale „nikdy Pionýr, ani ČSM“ jak uvádí).

Vystudoval UMPRUM v Praze (1951–1955), pracoval jako výtvarník (1955–1956), ve výkonu trestu jako horník (1958–1960). Po propuštění výtvarník u Ústředního loutkového divadla Praha (1960–1962), ale propuštěn „pro nedovolenou uměleckou činnost“ (po udělení Ceny MNO). V dalším výkonu trestu ve věznici Plzeň-Bory jako brusič skla (1966–1968).

Přednášel večerní kursy dějin umění na Palackého univerzitě v Olomouci (1960–1961) a scénografie na DAMU (1961–1962). Dálkově studoval Právnickou fakultu UK v Praze (1965–1966).

Za komunistické diktatury byl dvakrát vězněn – 1958–1960 (jak uvádí „za podvracení bojové morálky mužstva, nedovolené ozbrojování, krádež vojenských podvlékaček“) a 1967–1968 (za podvracení republiky – spolupráci s Pavlem Tigridem a pokus o podvod) odsouzen na pět let, propuštěn milostí prezidenta Novotného).

V roce 1969 emigroval do USA, kde pracoval jako dělník, opravář a údržbář (1970–1972).

Poté Research Fellow, Ústav pro mezinárodní vztahy, Harvard University, Cambridge ve státě Massachusetts (1972–1974). Zaměstnanec ministerstva obrany USA, Defense Language Institute a přednášková činnost na různých vysokých školách v USA, Anglii, Německu a Rakousku (1974–1993). Vystudoval také pedagogiku na Chapman College v Kalifornii (1979–1981).

Po listopadu 1989 se vrátil do Československa. Jeho knihy byly známé spíše v cizině, neboť za normalizace v ČSSR nemohly vycházet, od jeho návratu začaly vycházet i v ČR.

Psal také pro Svobodný zítřek (1990–1992), Metropolitan (1991–1994) a Český deník (1991–1996) Necenzurované noviny (1991–1995). Dále byl členem tvůrčího kolektivu českého exilového časopisu Nový Polygon, vycházejícího jednou za dva měsíce v nakladatelství PRIMUS, Praha. Jan Beneš tam psal své sloupky k aktuálnímu dění v České republice – téměř až do své smrti.

Byl členem Svazu spisovatelů a Obce spisovatelů (1962–1967, kdy vyloučen, kandidátství/členství obnoveno 1968/89–97, kdy vystoupil). Byl členem PEN Clubu, New York Center (od 1974) a Pražské centrum (od 1997), The Commanders Club (od 1994, Sdružení veteránů US ozbrojených sil), National Rifle Association USA (od 1979, Americká národní střelecká asociace).

V roce 2005 byl odsouzen za údajné výtržnictví a násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci na 4 měsíce podmíněně; rozsudek byl v plném rozsahu zrušen krajským soudem v roce 2006. Angažoval se v procesech s Vladimírem Hučínem.

Dne 1. června 2007 spáchal sebevraždu.

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (11 votes, average: 4,09 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky