Soudruzi mimo realitu

Hned po pádu komunistického režimu, na samém začátku 90. let jsem měl možnost se dovzdělat na letní škole na jedné z britských univerzit, určené pro frekventanty z bývalého východního bloku. Co mě tam zarazilo?

Otázka

Prakticky při jakémkoli kontaktu s tamními studenty (byly sice prázdniny, ale nějací studenti na škole byli a další nějak byli k ruce těm, kdo letní školu organizovali), padla dříve nebo později otázka: “Jak jste mohli připustit, aby takový geniální systém byl zničen?” Jednoznačně s kontextem, “Jak jste vy zlí mohli něco takového udělat?”.

Bohužel, naprosto jednoznačně se ukazovalo, že tamní studenti neměli absolutně ani představu o tom, jak to v socialismu vypadalo. Jejich učitelé ze společenských věd jim líčili socialismus asi tak, jako je mladým Němcům líčen Hitlerův režim (“Za Hitlera bylo postaveno mnoho dálnic, byla velmi kvalitní péče o pracující a byla stoprocentní zaměstnanost.”)

Dozvuky toho jsou vidět i ve dnešní době, když nám “odborníci světového významu” vysvětlují, jak jsme se vlastně před tím rokem 1989 měli báječně, jak to nebyla žádná totalita, ale režim, který vedl velmi citlivě dialog s občany. Prostě bláboly, které by nesežrali ani velmi otrlí komunističtí politrukové.

Současnost

V současnosti vidíme dopad oné naprosté neznalosti poměrů v socialismu v tom, jak vysokou voličskou podporu mají socialistické strany, které by zavedly v současných státech na západ od bývalé “železné opony” režim, který před pár desetiletími padl na její opačné straně. Na druhé straně se ta neznalost promítá i do skutečnosti, že tamní občané jsou ochotni tolerovat sociálfašistické prvky v politice (států, EU, nevládních organizací), které v občanech bývalého východního bloku zcela jednoznačně vyvolávají asociace s padlým socialistickým režimem.

Dichotomie

EU se v principu začíná stále více rozevírat propast mezi státy, které již mají se socialismem zkušenost (jednoznačně negativní) a naprosto nemají zájem si něco podobného prožít znovu, a státy, které tuto zkušenost nemají a jejichž občané jsou ochotni pod prapory socialistických vůdců pochodovat do režimu ještě hnusnějšího, než jaký jsme tu měli my, asi jako lumíci do moře.

Tato dichotomie je zřejmě neřešitelná při zachování jednoty EU. Jediným řešením je její rozpad podle bývalé železné opony a ponechání obyvatel západní části, aby se na vlastní kůži (v gulazích i frontách na základní životní potřeby) přesvědčili, o čem ten socialismus je, a za co stojí. Jen tedy, ať do toho nezatahují nás, co nejsme hloupí a nevzdělaní, a tuto zkušenost jsme už získali. Oni sami se budou muset přesvědčit o tom, že oprátka škrtí a vyvolává dušení. Přestože existují sexuálně alternativní osoby, které si takto přivozují orgasmus.

Takže, je mi líto. Pokud obyvatelstvo ze západní části EU nedokáže převzít naši zkušenost se socialismem a aplikovat ji např. na “boj za klima”, bude nutné EU přinejmenším rozpůlit na západní a východní část. Podobně, jako se kdysi rozdělila Římská říše. A dějiny nás učí, že východní část tu západní přežila skoro o tisíc let.