Budoucnost je černá. Budoucnost jsou lesby. Budoucnost je trans …

Příliš se mi tomu ani nechtělo věřit, když jsem zhlédl video s finalistkou posledního ročníku soutěže poezie Wold Festival 2018. Dějí se divné věci ve světě.

Například ve třech mnichovských čtvrtich chtějí na základě právního uznání intersexuálů vybudovat unisex toalety, v Británii cestující “zachránili” Somálce před deportací, když znásilnil dívku, u nás si v Prostoru X stěžuje muslimka, že se jí Češi bojí a jakou ji dává hidžháb svobodu a Islám sílu a mladá aktivistka půjde v Íránu na 15 let do vězení, protože si sundala hidžáb. To je teda islámská svoboda, že se jí skutečně bojím. Ale zpět k soutěži poezie.

Součástí tohoto festivalu je i část vyprávění příběhu beze strachu. Po vystoupení finalistky Reece Lyons, která je transsexuálkou a její vizi budoucnosti jsem ho trochu ale dostal. Na úvod si postěžovala, že lidé nejsou prý zvyklí, když má žena více jak šest stop (183cm) a chce se držet stranou od těch supermodelek, které vidí v ochozech, ale které prý neexistují v našich každodenních životech. Paní básnířka, ale určitě existuje a ví o našich životech.

“Je nachlazená?” “Je ztracená?” “Jsou to stálé pohledy od lidí, co upřeně civějí na hrtan, když promluvím, jako kdybych tam měla Adamovo jablko, kus zakázaného ovoce.” Možná je to v mých vlasech.” “Možná je to v mém obočí.” “Možná je to mou bradou.” “Možná je to mým orlím nosem.” “Možná je to mou bezmocí.” “Zádná z vašich expartnerů nevypadá jako já. Publikum se po těchto slovech rozesmálo.

Ono by to bylo směšné celé, kdyby se ty nové modernistické kroky té genderové hysterie už bohužel v některých zemích nestávaly realitou a požadavky narůstají do absurdna.“Odmítla jsem býti malou a namísto toho bych chtěla zpět své místo mezi těmi zírajícími lidmi a jejich zdvořilých úsměvů. Dále si postěžovala na novináře, kteří prý mohou za to, že ji matka s dítětem na ulici zastavila, a že nechce, aby byla v kontaktu s dítětem. Prostě za vše v jejím životě mohou ostatní, tak mi to vyznělo.

Pravicová média o tom přesvědčují společnost, že znásilňuji, protože jsem převlečený lhář, imitace, podvodník a parazit hodující na vlastním mase. Již jsem psal o bláznivé Británii, kde dívky budou nosit povinně kalhoty. Podle The Times se vedení vzdělávacích institucí v Anglii snaží zvolit genderově neutrální uniformu, aby byli uspokojena práva transsexuálních studentů.

Nejhorší zaznělo na závěr. Vize budoucnosti. “Budoucnost není žena.” Budoucnost je smíšená.” “Budoucnost je černá.” “Budoucnost je trans.” “Budoucnost je bez binární.” Budoucnost jsou lesby.” “Budoucnost jsou postižené ženy, muslimky, sexuální pracovnice.” “My jsme budoucnost.” !Já jsem žena.” “A já mám penis.” Tečka.

Pevně věřím, že toto není naše budoucnost. Budoucnost, že není žena? Obří bludy a nesmysly, ale právě v Británii je tomu novému genderovému světu dosti ustupováno na úkor toho normálního světa a nejen tam. Již nestačí jen sundat z vozíků Tesca obrázek ženy s dítětem, protože to byl “sexistický skandál”. Nebudou ženy, nebudou děti, co bude?

Tyto celebrity nového věku jsou často v médiích. Alespoň, že do ČT již dlouho nepozvali pana básníka Marii Ferynu, který tak vehementně a s vervou citoval svou poezie naivním dívkám v tom anarchistickém centru Klinika, než jim ho SŽDC konečně zabavila. Podle té je budoucnost radikální queer a oni, že se měnit nebudou, ať se mění společnost.

Nemám zájem. Nemám zájem o takovou budoucnost. Paní Lyons by si přála ve své vizi upřednostnit z nějakého důvodu konkrétně černé ženy, a tak může být ráda, že ji BBC vyslyšela a vítězskou se letos stala Rakaya Fetuga. Vlastně se trochu budoucnosti obávám.

Studentka Ghalebová si stěžuje na Čechy, že se jí bojí, ona se sama bojí budoucnosti a říká, že dochází i k fyzickým útokům, o kterých se prý ale mlčí. Říkám si, že to by měla naopak ČT co vysílat od rána až do večera, když si vzpomenu na toho údajně napadeného muslimského studenta, co potom teklo za tekutý hněv v pořadu 168 hodin.

Když jsem psal v úvodu o statečné íránské aktivistce, tak to je za mě osoba a osobnost, o které by měl psát celý svět, ale celý svět píše především o Gréťě a jak doplula do Ameriky a jaká to byla sláva. U břehu Manhattanu ji přivítalo sedmnáct plachetnic OSN a 23.9. bude mít projev v sídle Valného shromáždění OSN.

Je to naprosté šílenství dnešní doby.“Skutečnost, že politici, vědci i jinak do všeho šťourající novináři ji všicni naslouchají a vedou s ní vážné rozhovory, to je opravdu něco naprosto neuvěřitelného.” “Je to smutné.”…Václav Klaus

Ano, některé požadavky klimatistů i genderistů mi přijdou až směšné, ale skutečnost je taková, jak říká pan prezident Klaus.

Je smutná.

Autor: Patrik Juda