Bourání komunistických mýtů: Socialismus garantoval rovnost

Fakta a vyvrácení mýtu

Mýtus rovnosti v socialismu spočíval na falešném východisku, že ji garantuje vedoucí úloha komunistické strany, což se z povahy věci vylučuje.

Pojmem, který měl vyztužit třídní výklad rovnosti, byl  nový člověk . Vznikl jako dědictví osvícenství a evropské modernizace, především v důsledku industriální revoluce a společenských procesů, které s ní souvisely. Idea “nového člověka” byla dominantní i v liberální demokracii. Ve fašismu a socialismu spočívala při všech rozdílech na absolutizaci kolektivní identity nad individuální a na totalitním základě vedoucí úlohy komunistické strany, což rovnost v socialismu fakticky vylučovalo.

Pojem rovnosti byl v socialismu ústavně zakotven. V Ústavu z 9. května 1948 byla vedoucí úloha komunistické strany zakotvena ve struktuře politického života, založeného na Národní frontě, znemožňujícím politickou pluralitu. V ústavy z roku 1960 a 1968 byl princip vedoucí úlohy komunistické strany obsažený přímo v základních článcích obou ústav.

Vedoucí úlohu komunistické strany ve společnosti zajišťoval v konkrétní, praktické formě nomenklatury systém kádrové politiky, od kterého závisela pracovní a sociální existence každého občana. Kádrové materiály provázely každého občana od školního věku přes pracovní život až do důchodu a zasahovaly nejen do jeho života, ale i do života jeho rodinných příslušníků. V jejich intencích vyjadřovaly kádrové posudky, spisy s údaji, názory a postoji občanů. Na starosti je měl kádrový pracovník v každém zaměstnání. Jelikož práce byla fakticky povinna, v podstatě neexistoval nikdo, kdo by se mohl pohybovat mimo rámců kádrové politiky. Po roce 1948 byl hlavním kritériem “třídní původ” a vztah ke komunistickému režimu, po roce 1970 se kladl největší důraz na vztah k Sovětskému svazu a okupaci Československa v srpnu 1968.

Rovnost se zaměňovala s stejností. Princip vedoucí úlohy komunistické strany ve společnosti vedl však k zvýhodňování členy komunistické strany a “angažovaných nestraníků” a na druhé straně k diskriminaci všech ostatních občanů. V deklarované beztřídní společnosti tak vznikaly nové třídy a socialismus uměle vytvářel příjmové, majetkové a jiné rozdíly. Socialismus zároveň podkopával spravedlnost, rovnost před zákonem a důstojnost každého lidského života (více v kapitole 1.2 Rovnost ).

V socialismu existoval široce rozvětvený mýtus rovnosti jako stejnosti institucionalizovaných socialistických festivalů, svátků lidské každodennosti (takzvané občanské obřady), a oslav práce (1. květen), bojové připravenosti (9. květen jako Den vítězství), jednoty lidu (spartakiády). Socialistické veselí patřilo přitom mezi nástroje komunistické propagandy. V této funkci nástroje udržovaly a neustále revitalizovaly klíčový a základní mýtus spojený se socialismem a komunismem. Tím je Marxova, Engelsova a Leninova teze historického materialismu, podle níž se dějiny lidské společnosti uskutečňují jako zákonitý pohyb od prvobytně pospolné společensko-ekonomické formace ke komunistické a hybnou silou tohoto pohybu je dělnická třída vedená komunistickou stranou.1.5 veselí a alternativní kultura ).

• Bourání mýtů