Andrejovy problémy na cestě

Andrej Babiš, jak se zdá, postupuje úspěšně vpřed. Vyčistil potřebné instituce, čímž klesá naděje na došetření dotačního podvodu. S ČSSD „vyjednal“ tak dokonale, že se strana vzdala většiny svých původních požadavků. A mocenskou dialektikou posunul komunisty, kdysi nepřátele velkokapitálu, do role pomocníků moderní oligarchie.

Na cestě k úspěšnému hlasování o důvěře mu stojí v cestě dvě výzvy. Sociální demokraté musejí spáchat referendum, nicméně jejich vedení neponechalo nic náhodě. Straníci už totiž nemají moc na výběr. Spolupráce s ANO je mediálně i politicky tak daleko, že vycouvat z ní by je zničilo jediným výbuchem. Pokud členové ČSSD naopak koalici schválí, má strana šanci přežít alespoň dalších pár let. Je smutné, kam až to kdysi silná a sebevědomá partaj dopracovala.

Kremelská karta

U komunistů také narazil: původně si řekli o nemalý balík funkcí a prebend, jejichž rozsah se nápadně blíží počtu delegátů, kteří na posledním sjezdu volili předsedu Filipa; jde o podobnost čistě náhodnou. Před pár lety se za podobnou věc, tedy výměnu hlasů za funkce, šlo několik bývalých poslanců ODS podívat do vyšetřovací vazby. Časy se mění a některé věci se opět smí. Česká pobočka Transparency International je hodně potichu a její šéf možná stále doufá, že se se ministr vnitra Metnar neosvědčí. Co kdyby, že?

Na poslední chvíli ale vyplula na povrch doposud Babišem opomíjená ruská karta. KSČM nechce dovolit posilování existujících zahraničních misí, zejména v Afghánistánu a v Pobaltí. Bude zajímavé sledovat, co je našim komunistům bližší – zda chtějí raději sloužit ve správních radách sami sobě, nebo v opozici poslouchat Kreml. Lze však odhadnout, že motivace pánů Babiše a Filipa se domluvit nakonec zvítězí.

Pokud ale Babiš u jednoho ze dvou svých partnerů neuspěje, propadne se česká politika do nové úrovně chaosu. Odmítne-li ho ČSSD, bude se muset pokusit o domluvu s Okamurou. Tím se dostane pod palbu z domova i ze zahraničí; není dokonce vyloučeno, že několik členů jeho vlastního poslaneckého klubu projeví vlastní názor.

A pokud se zásadově zachovají komunisté, bude čelit ještě horšímu dilematu: buď vzdát funkci premiéra a domluvit se jinde, nebo hodit za hlavu spojenecké závazky ČR. A jeho voliče by to velmi pravděpodobně probudilo z letargie, neboť prozápadní orientaci má nemalá část z nich.

Nestabilita s důvěrou

Předpokládejme na moment, že vláda získá důvěru. Plán Andreje Babiše zjevně počítá s tím, že poté se věci pozvolna usadí. Že zvládne prosazovat zákony „napříč“, tedy chvíli s komunisty, chvíli s Okamurou, a jindy třeba s Piráty nebo lidovci. Všichni poslanci si jsou velmi vědomi své síly i ceny, kterou jejich hlasy mají. Uvědomuje si pan premiér, že za každý zákon navíc bude muset ve Sněmovně draze platit? Ne ze svého, ale z našeho: zejména ústupky extrémistům na všech frontách nebudou pěknou podívanou, zejména pokud nebude platit funkcemi, ale programem. Pokud ne, je to podivné; pokud ano, je to mnohem horší.

Druhým zdrojem nestability se může stát samo Babišovo vládnutí. Pomiňme pro tuto chvíli fakt, kolik příčin k ironii a humoru poskytli jeho lidé svým chováním v posledních týdnech. Fotky legendárního „Rambohafíka“ ministryně Šlechtové lze ihned uložit do zlatého fondu českého politického bizáru. Jen si je nutné připustit, že ti, co se tomu smějí, ANO zjevně nevolili. Podstatné je, že se Babišovi nedostává kompetentních a politicky obratných lidí, kteří by dokázali plnit program a zároveň ho před lidmi účinně obhajovat.

Má své „odborníky“, jak se dnes říká nudným technokratům, zcela odkázané na jeho libovůli. Ti ale nedokáží dlouho zakrývat to, jak vláda nedokáže nic podstatného udělat nebo prosadit. Čas zde pracuje proti Babišovi. Čím déle bude vládnout, tím více musí slibovat. A čím víc slíbí, tím více lidem dojde, že sliby neplní. I politicky apatickému voliči například dojde, že když ministr dopravy neumí dodělat D1 nebo vybrat mýto, těžko postaví zbrusu nový dálniční prstenec okolo republiky.

Proces deziluze ale zabere hodně času. Andrej Babiš si umí najmout dobré lidi, aby jeho moc bránili. Doposud zvládal hrát roli toho, komu všichni neustále ubližují. Je proto naděje, že až dosáhne svého a bude nerušeně vládnout, bude zároveň pracovat na svém konci. Je to ovšem jen naděje.