Akce Zet

Akce Zet zavedli komunisté už v 50. letech dokud lidé byli ještě otřeseni z hrůz právě skončené války a přitom ještě empaticky přihlouplí z nově nabytého míru a naděje v nový společenský systém, který jim měl přinést blahobyt a plošné štěstí pro všechny. Jakožto nástroj “z nouze ctnost” potom akce Zet vydržely až do pádu socialismu. Smyslem těchto akcí bylo, aby si občané pod heslem “Národ sobě” sami a zadarmo vybudovali něco, co jim měl zajistit ze své podstaty stát.

A pak chodit své dílo obdivovat, plácat se u toho po ramenou a říkat: hle, to jsme si sami vybudovali, to je naše. Z omylu o tom, že to vůbec nebylo jejich, je potom vyvedl až pád socialismu kdy zjistili, že jim celou dobu nepatřila ani klika od vrátnice fabriky ve které po léta pracovali za mzdu hodnou rozvojových zemí, natož samoobsluha na návsi obce. To, že komunistům po léta naivně hltali špek i s navijákem, a že heslo “všechno patří všem” znělo ve skutečnosti “nikomu už nepatří vůbec nic”, se mnozí z nich mohli přesvědčit ještě za vlády komunistů. To když například do mateřské školky, kterou budovali svépomocí, nebyly jejich děti přijaté kvůli jinému škraloupu odjinud. Třeba proto, že jim příbuzný zdrhnul za kopečky, nebo je vylili z rodné strany pro vandrující hubu v hospodě u piva. Ono i žádost o přijetí dítěte do mateřské školky totiž začínala otázkou “jste ve straně?”, jako každá jiná ponížená suplika té doby.

Co za otázky, kolik stran výslechu a jaký bonusový kredit musel splňovat potom takový žadatel o studium na VŠ, zájemce o přidělení bytu, či dokonce abonent vycestování na západ si jistě představíte sami. A jsme rázem u toho “dobrovolně povinná akce”. Ono totiž v žádostech mnohdy záleželo na součtu kladných bodíků, kde body za potřebnost byly vždy až za těmi za správnou angažovanost. A tak kromě členství ve straně (tím se automaticky předpokládala KSČ, jiná strana se za klad nepovažovala), se přihlíželo také k vyjádření uličního výboru, závodní rady a Národního výboru (obecní úřad). Takže podat si přihlášku na vejšku neznamenalo po nocích studovat, jako dneska, ale naopak jít přes den někam pracovat a být hlavně přitom hodně vidět. A být za dobře se správcovou z baráku, která se k případné žádosti také fundovaně vyjadřovala. A když nebyla oslovena přímo, řešila to udáním.

Vzpomínám si, jak moje matka pracovala za socialismu brigádně jako prodavačka vstupenek do přírodního koupaliště budovaného v akci Zet. I chodili za ní místní dobří lidé a domáhali se volného vstupu, protože oni to koupaliště přeci sami zadarmo budovali v akci Z. Máma je briskně posílala do P s tím, že zadarmo ani Ň. A nemohla jinak, protože majetek to nebyl ani její ani jejich a to že ve své naivitě zadarmo otročili na cizím, aniž by si před tím vyjednali třebas doživotní permanentky, byla jen jejich vlastní hloupost. Beztak by ji ještě nějaký závistivec po očvachtání se zadara anonymně napráskal, že na koupaliště pouští známé bez vstupného a tím rozkrádá společné socialistické vlastnictví. Protože udání mezi lidmi bylo tehdy rozhodně častějším jevem, než ono srdečné poklábosení si se sousedy na akci Zet o sobotách a nedělích.

NĚCO ZA NĚCO

Slzy štěstí kanou z očí

když po letech si dělní noci

rozvzpomenou na ten pocit

jak budovali vlast

O zadarmo ale nešlo

když se po fabrikách neslo

stokrát prověřené heslo

nebát se a krást