15.3.2020
Redakce
0
Kategorie: Historie

15. březen 1939 nesmí být zapomenut

Sdílejte článek:
TK

 
Každý národ má ve svých dějinách černé dny, které si pravidelně pro výstrahu připomíná, a jejichž obrazem uchovávaným v kolektivní paměti posiluje vlastní pud sebezáchovy. Pro nás je tím nejčernějším v moderních dějinách bezesporu 15. březen 1939, kdy se uzavřelo první dějství naší novodobé státní samostatnosti a rozhostilo se šestileté temno v područí nacistického Německa.

Naše dnešní zpětné hodnocení pochopitelně určují hrůzy, k nimž došlo později, a které si lidé v březnu 1939 neuměli ještě ani představit – heydrichiáda, vypálení Lidic a Ležáků, pankrácká sekerárna, transporty do vyhlazovacích táborů i bombardování v závěru války. Pro naše předky v březnu 1939 spočívala největší hrůza v tom, že nemohli tušit, jak dlouho okupace potrvá a zda se vůbec dožijí svobodného nadechnutí. Formálně byl ještě mír a zbabělost západních demokracií, jež byla od září předchozího roku až příliš v živé paměti, odsouvala všechny odhady konce do nedohledna. Tehdejší Češi si dobře uvědomovali, že jednak jsou zcela vydáni nacistickému režimu s jeho zrůdnou rasovou ideologií, a jednak Německé říši v plné síle, pro níž je naše státní existence omylem či dokonce schválností versaillského systému.
 .
Okupace a vznik Protektorátu Čechy a Morava však také rozetnuly ponurou tíseň několika měsíců druhé republiky, kdy se naléhavě pociťovaná potřeba zachránit náš Mnichovem zmrzačený stát srážela s praktickou neproveditelností většiny záchranných kroků. Najednou bylo jasno: buď sklonit hlavu, stáhnout se do soukromí a přežít, nebo zvolit odboj v ilegalitě a riskovat život svůj i svých blízkých. Třetí cesta, totiž podílet se na udržování zbytku národní samosprávy legálním způsobem, měla své opodstatnění zhruba do roku 1941, potom už se vlastencům uzavřela a opanovali ji kolaboranti. Buďme však spravedliví, to nemohl prezident Hácha při zakládání Národního souručenství předvídat a jeho záměr to nikterak nesnižuje. Bývalý prezident Beneš, toho času soukromý docent v Chicagu, pochopil, že nastal čas vztyčit ve svobodném světě československý prapor a vrátit se k politice. A Jan Masaryk obvolal všechny naše ambasády, aby neodevzdávaly klíče Němcům. Poslechla ho asi jen třetina z nich, ale ve významných zemích, a tato síť poskytla naší posléze vytvořené exilové vládě nezbytné diplomatické zázemí.
 .
Klást ozbrojený odpor už v březnu 1939 nemělo z vojenského hlediska smysl, přesto jsme republiku neztratili úplně bez boje. Ve Frýdku-Místku, kam Němci přijeli dříve, než dorazil rozkaz vydat kasárna smírně, kladl tuhý odpor 8. slezský pluk kapitána Pavlíka. A na Podkarpatské Rusi, kde československé jednotky zůstaly odříznuty zcela bez rozkazů, se čtyři dny naplno válčilo a maďarská okupační armáda přiznala ztrátu dvou stovek mužů. K pocitu hořkosti z národního ponížení přispěla také rozhodnutí přijatá bratry Slováky. Snad by ani tolik nevadilo vyhlášení státní samostatnosti v předvečer okupace českých zemí, neboť bylo zřejmé, že nesáhnou-li po této možnosti, spolknou jejich zemi Maďaři. Urážlivě však působilo spěšné a bezpodmínečné vypovězení českých úředníků, učitelů a policistů, kteří dvacet let pomáhali stavět Slovensko na nohy, ale pak se přes noc stali škodnou v revíru.
 .
Tíživou atmosféru 15. března před osmdesáti a jedním rokem podtrhovala i prudká změna počasí, kdy velmi teplý 14. březen vystřídalo studené ráno plné mokrého, rozbředlého sněhu. Dnes, kdy už takřka všichni pamětníci tohoto dne odešli, je ještě důležitější než dříve na něj nezapomínat a nepodlehnout pokusům přebíjet jeho tragiku vyzdvihováním jiných černých výročí.
 .
Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (21 votes, average: 4,76 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky