Žňové střípky: Hranice kejdy

Na silo, kde trávím žně, dovážejí své přebytky možná poslední soukromníci, kteří v okrese provozují živočišnou výrobu. Jak sami říkají, dělají tu neskutečnou blbost a snaží se udržet nějaký ten dobytek. Samozřejmě máme na okrese Vodňanské kuře, Jave Pork i Agro Jevišovice. Máme tam dokonce i nějaké dojírny, ale to je všechno zaplaceno velkokapitálem, kde se náklady počítají poněkud jinak. 

Jedno zemědělské družstvo drží několik vepřínů a drží je jen proto, že obdrželi před několika roky individuální dotaci na provoz, která byla navázaná na cenu vepřového. Díky tomu byli schopní několik starých kravínů předělat na vepříny a dotace jim dorovnávají ztrátu nízkých výkupních cen. 

Jen pro zajímavost… Výkupní cena vepřového na jatkách je pod třicet korun za kilo živé váhy. Pokud započítáme ztrátu na vnitřnostech, kostech a nevyužitelné tkáni a jateční provoz, dostaneme se na průměrnou cenu vepřového kolem 60 – 65 korun za kilo.  Jatka také tuto cenu víceméně kalkulují a mají ji. Hádejte, kdo si bere ten rozdíl mezi cenou na pultu a cenou na jatkách… 

Zkrátka a dobře, pokud nemáte vepřín ve vskutku olbřímích rozměrech a takřka nekonečný kapitál, budete jen čekat, kdy skončí dotační titul a pak toho nejspíš necháte. 

Seděl jsem s předsedou a když lamentoval, řekl jsem mu, že má alespoň dost kejdy a hnoje a může takřka všechna svá pole hnojit. Podíval se na mě s úkosem, nic neřekl, ale druhý den mi přinesl mapu, kterou vytiskl ze svého polního GPS systému. (Dneska už i malý zemědělec jezdí podle souřadnic. Má na to naprogramované traktory, kombajny i rozmetadla či postřikovače, protože se to prostě vyplatí). Ukázal mi mapu a upozornil na čáru, která ohraničovala každou vesnici ve vzdálenosti asi 300metrů od posledního baráku. 

Byla to hranice hnojení kejdou a mrvou. Blíž k vesnici se nesmí, protože si někdo vždycky stěžoval na zápach.

Jižní Morava je dost osídlená. Vesnice jsou pár kilometrů od sebe. Když nesmíte hnojit až na kraj vesnice, vlastně vám moc místa na hnojení nezbude.  A tak má milé družstvo dost hnoje na to, aby zásobovalo i další soukromníky. Kteří mají stejný problém. V našich krajích tak máme dobrou třetinu polí nehnojitelnou jednoduše proto, že se to ekluje těm stejným lidem, kteří volají po ekologickém zemědělství, ale nikdo jim neřekl, že ekologické zemědělství znamená práci s hovny. 

A tak je v blízkosti vesnic půda mnohem horší než za prvním kopečkem. Lidi nechtějí hnůj a tak se jim o tom víc práší, jezdí tam mnohem častěji postřikovače a rozmetadla se všemi jedy a nemá smysl tam moc orat, protože se stejně jen převrací směs jílu a písku. Na druhou stranu se tam pak dobře daří hrabošům. 

To jen abychom věděli o dalším problému, který se už stal neřešitelným…  

Poptal jsem se ostatních. Mají to stejné, ale nechtějí o tom moc mluvit. Svým způsobem dělají něco, co je zakázané. Hnojit se má celé pole, nejen určitá část. V praxi není reálné dodržet literu nařízení, že hnůj je třeba v podstatě ihned zaorat.  Mění se počasí, pověrnost, technika tu a tam kiksne.  Ale to nezajímá ani lidi ani úředníky. A tak se u vesnic nehnojí ani tam, kde by se hnojit mohlo.

Svým způsobem není divu, že se nám všechno odstěhovalo do Číny a ještě tomu všichni tleskali. Komíny nechtěli, zápach nechtěli, lomy nechtěli, doly nechtěli, spalovny odpadů nechtějí, ani tu jadernou elektránu nechtějí.  Proč byli lidi před sto lety tak hloupí, že ze svých ekologických vesniček, kde se živili polní prací na čerstvém vzduchu, tak prchali do špinavých dělnických domů pod dýmajícími továrnami a ještě měli pocit, že si polepšili….