Zdražení elektřiny je nevyhnutelný důsledek Green Dealu

V tomto příspěvku bych chtěl popsat problémy se zajištěním dodávky elektrické energie v prostředí politiky tzv. Green dealu, česky se překládá jako Zelená dohoda nebo Zelený úděl. Ve skutečnosti je to přikázání, o němž není dovoleno pochybovat. Jeho hlavním cílem je snížit emise plynu CO₂, který vzniká spalováním fosilních paliv typu uhlí a benzín. Uhelné elektrárny, které v ČR zajišťují zhruba 45 % výroby, budou nahrazeny slunečními a větrnými což v lepším případě bude znamenat zdražení elektřiny. Nejdříve bych chtěl tento program rozebrat z hlediska technického, potom ekonomického a naposled politického.

Elektrickou energii neumíme uchovávat. V elektrické síti musí být neustále rovnováha mezi spotřebovaným a vyráběným množstvím energie. Pokud si zapnu varnou konvici na uvaření čaje, musí se někde točit generátor, který tuto elektřinu vyrábí. Když se přestane točit, elektřina přestane také a voda se přestane vařit. Spotřeba elektřiny kolísá, v noci se jí spotřebovává méně, protože lidé spí, v zimě zase více, protože si lidé zapínají topení. Elektrárny na to musí reagovat, musí „ubrat pod kotlem“ nebo zase „přitopit“. Pokud je náhlá velká změna, musí naběhnout záložní elektrárna. Nejrychleji to jde vodním elektrárnám, stačí jim na to i jen několik minut. Tepelným (uhelným) to trvá několik hodin, nejméně pružné jsou jaderné. Pokud zavedeme ve větší míře výrobu elektřiny ze sluneční nebo větrné energie, kromě už léty prověřených změn spotřeby typu den/noc nebo léto/zima vzniká i problém závislosti na počasí. Mraky zastíní solární panely nebo vítr přestane foukat a točit vrtulí. Zastíněný panel dodává méně energie a tento úbytek musí jiná elektrárna nahradit. Možná začne jinde foukat vítr nebo zase na jiném místě mrak zmizí a tím nastane rovnováha. Lidstvo neumí spolehlivě předpovídat, kdy bude svítit nebo foukat. V záloze proto musí být pořád jiné elektrárny, které umí vyrábět, když člověk potřebuje. Ani při masivním nasazení solárních elektráren nelze odstavit klasické elektrárny, pokud se má zajistit spolehlivá nepřetržitá dodávka elektřiny tak, jak jsme zvyklí. Stačí, když běží, jen když je málo slunce nebo nefouká, ale bez nich to nejde.

Tím se dostáváme k pohledu ekonomickému. Energetická zařízení mají obecně dlouhou dobu životnosti, kdy se počáteční náklady rozpočítávají na desítky let provozu. Pokud elektrárna vyrábí, musí se kromě provozních nákladů platit i palivo, třeba uhlí. Solární elektrárna má malé provozní náklady, protože „palivem“ je Slunce a to svítí zadarmo, nevyžaduje žádnou platbu. Při masivním nasazení solárů musí být klasické tepelné elektrárny v pohotovosti a pracují třeba jen čtvrtinu času. Řekněme, že uhelná elektrárna vyráběla jednu kilowatthodinu za jednu korunu, když pracovala nepřetržitě. Při čtvrtině provozu sice v době odstávky ušetřím za palivo, ale zaměstnance a další náklady musím platit trvale. Takže cena bude skoro 4x vyšší, tj. skoro 4 Kč, abych se dostal na stejné příjmy. Nasazením solárů tedy ušetřím uhlí, ale náklady na klasické elektrárny zůstanou skoro stejné. Tyto vyšší náklady jsou vyvolány jen nerovnoměrným rozložením výroby v čase a nutností zajisti dodávku elektřiny bez výpadků. Nezahrnují další náklady vynucované Zelenou dohodou, například poplatky za CO₂ pro uhelné elektrárny apod.

Dále je problém s distribučními poplatky. Z nich jsou placeny náklady společností ČEZ distribuce, EG.D (dřív EON distribuce) a dalších, které se starají o elektrické vedení, elektroměry a další části rozvodné sítě. Vybírá se zhruba stokoruna za jedno odběrné místo (elektroměr) za měsíc a asi 2 Kč podle spotřebovaného množství energie v kWh. Většinu plateb tvoří částka podle spotřeby. Pokud třeba čtvrtinu elektřiny vyrobí solární články na střechách rodinných domů a ta se spotřebuje v místě bez přetoku do distribuční sítě, nedostane distribuční firma za tuto energii žádné peníze. Protože má náklady skoro nezávislé na objemu spotřeby, zaměstnance platí trvale apod., musí se distribuční poplatky zvýšit, aby dostala stejné peníze, jako když se spalovalo uhlí. Proto pak místo distribučního poplatku 2 Kč za kilowatthodinu bude při třetinovém nasazení solárů vyšší poplatek – 6 Kč. To postihne hlavně odběratele bez solárů – nájemníky v bytech, lidé na ubytovnách apod.

Z politického hlediska je Green deal špatný, protože si státy EU dobrovolně zavádí omezení přinášející vysoké náklady. Čína si takové omezení neklade a staví nové uhelné elektrárny. Státy Evropské unie se podílí na celosvětových emisích CO₂ asi z 10 % a tedy případné snížení emisí v EU podle záměru Green dealu není rozhodující. Vyšší náklady zaplatí spotřebitelé napřímo za spotřebované energie a nepřímo v ceně dražšího zboží. Jeden z mála oborů, kde ještě Evropa je schopna konkurovat světu, výroba automobilů, časem skončí. Vyšší ceny energií a další předpisy pro výrobu automobilů zdraží výrobu tak, že levnějším konkurentům nebude možné čelit. Pokud nebude v Evropě průmysl, schopný kromě aut vyrábět i zbraně, tak v případě válečného konfliktu se budeme muset spoléhat na USA. Nebudeme mít dostatek zbraní pro vedení války.

Abych to shrnul, Green deal vyžaduje zaplatit nové solární a větrné elektrárny, ale stávající musí zůstat v záloze, abychom nebyli v noci a při bezvětří bez elektřiny což nutně musí projevit zdražením elektřiny. Navíc je v plánu odstavit stále fungující uhelné a zaplatit místo nich nové plynové ve stejné kapacitě, jakou mají ty nové zelené, sluneční a větrné. Kdo to zaplatí? Odběratelé elektřiny, to znamená prakticky každý.