21.5.2017
Kategorie: Ekonomika

Zdětinštění občanů jako metoda vlády v systému globální přerozdělokracie

Sdílejte článek:

MICHAL HÁJEK

Koukat holkám pod sukni je oblíbená pubertální zábava kluků na základce, možná ve školce, na střední je to už fakt zastydlá puberta, úlet nebo rašící deviace. Ale když paparazzi vyfotí na filmovém nebo hudebním festivalu herečku, které náhodou vykouknou kalhotky zpod sukně při nastupování do auta, dívají se na to internetu a dokonce v televizních zprávách miliony lidí. Kdyby se měli dívat sami, to by se styděli, ale když jim to někdo takhle připraví, proč se nepodívat?

[ad#clanek-respo]

Miss pro patnáctileté děti se odehrává nejen pod dohledem těch paparazzi, ale také médií a hlavně největších kosmetických firem s obratem v miliardách dolarů, jejichž tělové mléko, šampon nebo vůni kupujeme všichni. Kdysi se na patnáctileté děti se sotva vyvinutými sekundárními pohlavními znaky dívali jen jejich patnáctiletí spolužáci (a to bylo normální) nebo nemocní lidé, kterým se říkalo pedofilové. V televizi se na takovou soutěž ale dívají miliony dospělých a najednou je to normální (protože to přináší byznys). Otázka zní: jsou to pedofilové, nebo vlastně jen ty patnáctileté děti? Odpovězte si sami.

Kvůli bio složkám do paliva – tedy kvůli ekologii! – jsme napáchali největší ekologické školy v historii, Orangutani na Borneu by mohli vyprávět (a nejen oni, i ty pralesy, kdyby mohly mluvit). Elektromobily – rovněž ve jménu ekologie – možná způsobují horší ekologické škody než normální automobilismus, protože tu “ekologickou” elektřinu (a také baterie) je potřeba někde vyrobit; kde jinde než ve “špinavé” uhelné elektrárně. A pojďme ještě v té samé chvíli brojit proti jaderné energii, aby celá Evropa přišla o konkurenceschopnost a musela nakupovat a zavádět jiné a výrobu čehokoli výrazně zdražující obnovitelné zdroje, protože děti se přece Hirošimy bojí, přestože by se mnohem víc měly bát komplexního úpadku Evropy, přerozdělování a toho, že vlastně nemají žádný vliv na svůj život. Jenže jak by jim to mohlo dojít, jsou to „jen“ děti. Snadno manipulovatelné, snadno ovladatelné. Jen děti, které kdysi práskaly spolužáka, že nenapsal úkol, práskající v naději, že to paní učitelka ocení a budou mít protekci, práskající později dál, jen tentokrát gestapu nebo StB a aktuálně zrovna berňáku s odkazem na EET. Děti, co dřív falšovaly omluvenky do školy před písemkou a dneska falšují doklady pro dotace, granty a sociální dávky, vždyť co, jsme děti – ono to nějak projde.

Kultura nedospělosti, zformovaná do pevného šiku států, lokálních a mezinárodních institucí a na stát nalepených (dotačních) byznysů, “vystajlovaná” a vylepšená sexy outfitem jako patnáctiletá „modelka“, se řítí kupředu. Nezdržujeme se důsledky našeho chování, protože to děti nemusí. A některé chyby se dokonce vyplatí – ukradneme v privatizaci továrnu, vytvoříme tunel “tunel” Blanka, zfalzifikujeme podklady pro udělení licence na solární elektrárnu, ale víme, že zákon nám nedá ani pohlavek a nebo tak malý, že se mu s miliardami v kapse smějeme. Jenže to není dospělé chování, to je chování dětské, které jsme se často mohli naučit od svých (díky socialismu) nedospělých rodičů a prarodičů v systému “kdo nekrade, okrádá rodinu” nebo “ano, byl jsem komunista, ale to Franta taky a ještě víc nakrad, tak co?” Můžeme tak dál volit největšího blbce ze třídy jako předsedu, i když pak rozhoduje o miliardových rozpočtech. Víme sice že je to trdlo a nic neumí, ale přece nebudeme vést deník (kroniku), komunikovat jménem třídy s učiteli, když chceme něco prosadit, nebo vybírat peníze na třídní výlety. My, chytré děti, si na to zvolíme vola, nějakýho blbýho, zakomplexovanýho, protože ten neuškodí. A přesně tak vznikne politika, jak ji dnes známe. Politika odtržená od reality, politika jako zdroj zisku pro jedny na úkor druhých, politika jako front-end, titulní stránka nové, globální totality. Totality, v níž různí sociopaté mají – doslova – prsty nejen na tlačítcích od všech Vašich financí a svobod, ale taky atomových bomb.

Tohohle by se děti měly bát, ne toho dospět. Jenže ono je snažší věřit než chápat. Ale to už by byla jiná pohádka, i když pro stejné děti.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Autor: Michal Hájek, Česko 2050

michal-hajek

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (27 votes, average: 4,85 out of 5)
Loading...