Zasahují tajné služby do opozičních antisystémových stran? V Německu nepochybně! Jak je to u nás?
STANISLAV JANSKÝ
Nedávno tak trochu překvapivě konstatoval jeden německý nezávislý web, že německá opoziční AfD je první poválečná opoziční antisystémová strana, kterou se německé tajné službě nepodařilo infiltrovat, ovládnout a následně zlikvidovat.
[ad#textova1]
Poslední dekády se totiž ukázalo, že tzv. „liberární zastupitelská demokracie“ (či „občanská společnost“ nikým nevolených pseudoelit) se neštítí žádné špatnosti, aby se udržela u moci. Falšování voleb (Německo, Rakousko, Francie…), kriminalizace politických oponentů, tvrdá cenzura, nebo zneužívání tajných služeb v boji proti skutečné politické opozici…. To všechno jsou dnes metody, které „západní“ demokracie považují za běžné způsoby, jak se udržet dále u moci. Je to zdánlivý paradox, že tzv. liberální demokracie se u moci udržuje pomocí prostředků, které by člověk spíš čekal u nějakého afrického despoty … ale je to prostě tak.
Jednou z ověřených metod je právě ono zneužívání tajných služeb a naverbovaných agentů k rozvratu opozičních hnutí a stran. V Německu to má dlouhou historii a opakovaně se ukázalo, že několik tzv neonacistických stran po roce 1945 přímo založili, řídili a organizovali agenti spolkových tajných služeb (nejznámější je v tomto ohledu Bundesamt für Verfassungsschutz – Úřad na ochranu ústavy). Je jistě otázkou, proč se to nestalo i u AfD a zda takové nebezpečí hrozí v budoucnu. (osobně doporučuji sledovat političku A. Weidel z vedení AfD, která má velmi pestrou a podivnou minulost). Nebo zda byl překročen bod zlomu a AfD je již tak silná a má tak silnou členskou základnu a podporu, že rejdy tajných služeb mnoho nezmohou.
Nás ale musí zajímat, zda se něco takového dělo a děje i u nás. Odpověď je asi jasná. Pokud se něco takového děje v celé Západní Evropě, pak se to určitě děje i u nás! Navíc máme zde několik případů z nedávné minulosti, které na podobné praktiky ukazují.
Pokusme se tedy krátce probrat prostředky a metody, které establishment na tomto poli nejčastěji používá:
- Nejobvyklejší a nejjistější je ta, že opoziční hnutí/stranu prostřednictvím svých nastrčených agentů založí, financuje a řídí. Výhodu to má v tom, že má celou věc plně pod kontrolou. Nevýhodou je, že je to obvykle „vidět“ a skuteční příslušníci opozice na to brzy přijdou. (Obzvlášť u nás, kde je k tzv. „liberální demokracii“ mezi lidmi přirozená nedůvěra založená na podobné zkušenosti se socialismem). Tj. podobné pokusy obvykle spíš slouží k vykázání činnosti nějakého odboru příslušné tajné služby, než k vážně míněným pokusům o infiltraci. Na druhou stranu velmi podivný vznik evropských Stran Zelených a Pirátů dává tušit, že to nutně nemusí být neúspěšný pokus. Neb kde se asi jinak vzaly prostředky a perfektní organizace u těchto jinak naprosto diletantských politických spolků, které mají naprosto zoufalý nedostatek schopných organizačních a řídicích kádrů?!
- Postupná infiltrace autentického opozičního hnutí nastrčenými agenty – to je naprosto běžná praxe a evidentně i u nás. Buď tam přímo pošle příslušná agentura svého kmenového člověka, nebo si někoho takového najde mezi opozičními aktivisty. Obvykle je to někdo, kdo má nějaký škraloup v minulosti a lze ho snadno vydírat, nebo je to příslušník nějaké ochotné menšiny a bere to jako příležitost k osobnímu obohacení (pracuje za peníze a některé menšiny mají v tomto ohledu stoleté zkušenosti a praxi a vytvořily si tak velmi příjemné živobití). Tohle u nás mimo jiné známe z Charty 77, která byla prolezlá agenty STB jak starý stůl dřevomorkou. Po roce 1989 došlo k prvních letech k útlumu a panovala u nás asi skutečná demokracie, ale někdy od roku 2000 vidíme jasně postupný návrat k původním komunistickým praktikám. Výhodou je, že se dá takticky reagovat na vznikající opoziční hnutí a strany, nevýhodou, že se to prostě nepodaří a pak se celý proces vymkne z rukou (viz. podle všeho případ AfD)
Jelikož smyslem tohoto textu by mělo být i nějaké ponaučení, tak pár bodů, jak takového „agenta druhé strany“ poznáte:
- Má za sebou historii krachu několika opozičních hnutí/stran/projektů
- Bude se drát do vedení a rozhodování (obvykle nějakým nařvaným způsobem, či ublíženeckým kňouráním)
- Na začátku může přinést i nějaké peníze a za to bude požadovat právo o všem rozhodovat
- Bude se snažit dělat přesně opačné aktivity, než je v tu chvíli žádoucí. Když budou lidé unaveni z pouličních protestů, tak bude trvat na jejich pokračování, když naopak bude doba těhotná změnou, či půjde o vše, pak bude vyzývat k pasivitě a doporučovat „čekat“….
- Bude mít informace, který by běžný člověk normálně neměl, či nemohl legálně získat (z policejních odposlechů, bankovních převodů atd.), například o dalších členech opozičního hnutí…
- Bude velmi radikální názorově a bude se k radikalismu snažit strhnout i své okolí. (Cílem je diskreditace hnutí v očích veřejnosti, či záminka ke kriminalizaci svých spolusoudruhů)
- Bude různě intrikovat a pomlouvat ostatní spolustraníky. Zde se obvykle řídí pokyny svého dozorujícího orgánu a reaguje na aktuální nálady ve společnosti. (Tj. pokud například propuknou boje v Gaze a veřejnost bude na straně Izraele, pak nasadí „antisemitu“, když bude problém s Německem, pak na řadu přijde „neonacista“…apod.)
V naší nedávné historii by si například zasloužily podrobné zkoumání tyto případy:
- Rozpad Věcí veřejných a následně Úsvitu T. Okamury. Zde se objevují jedinci, kteří splňují několik výše uvedených kriterií a budoucnost nám snad jednou odtajní jejich skutečnou úlohu a motivaci. A pak jim nejspíš T. Okamura a jeho příznivci dojdou rozbít hubu … J.
- Rozpad antiislámského masového hnutí Blok proti islámu, který nese mnohé známky toho, že se nejednalo o úplně náhodné a samovolné procesy a jinak velmi inteligentní a vizionářský M. Konvička se možná jednou bude divit, kdo že to s ním „spolupracoval“…
Proto nebuďme přehnaně paranoidní, ale berme tohle jako realitu. „Druhá strana“ je prostě taková – bezskrupulozní, podlá, zákeřná….ale v tom je zároveň i její slabost!
[ad#pp-clanek-ctverec]