Srpen 1968

Srpnové události roku 1968 jsou dnes dostatečně známy. Nedávné polokulaté výročí je znovu připomnělo a – byť s výhradami – lze říci, že oprávněně. Z druhé strany na rozdíl od podpisu druhého Mnichova – potupných Moskevských protokolů – , který doslova znásilnil rýsující se mimořádně nadějnou vůdcovskou generaci KSČ, to byl stále ještě nástup do situace vzbuzující určité, i když velmi slabé naděje. Vnitrosovětizační rituály však setrvačně pokračovaly. Jedním z nich byl 7. listopad 1968, den Velké říjnové socialistické revoluce a současně první den dobového Měsíce československo–sovětského přátelství.

Delegačenka z Moskvy volala československého zástupce na prý přátelskou návštěvu. Nebylo divu, že členové předsednictva ÚV KSČ nepřekypovali touhou navštívit hlavní město sovětských okupantů, zatímco v Československu vrcholily protesty proti srpnovému přepadu a dosavadní poměrně populární spojenec z nejbližších se nacházel v postavení vystiženém heslem československé srpnové spontánní rezistence „Lenine, Brežněv se zbláznil!“.

Nakonec černý Petr padl na jednoho z odvlečených 21. srpna. Na prvního tajemníka MěV KSČ v Praze, člena předsednictva ÚV KSČ, komunistického intelektuála doc. Ing. Bohumila Šimona, CSc. (1920–2003). Spoluautora jarního Akčního programu. Pln celoživotního roztrpčení citlivě během své nedobrovolné návštěvy pozoroval situaci v Moskvě a vrýval si ji do paměti zřejmě už tehdy s přáním časem vydat unikátní osobní svědectví o odvrácené důvěrné tváři užšího stalinistického vedení KSSS. Učinil tak na konci života; Šimonova vzpomínková kniha Klobouk od Brežněva vyšla roku 1997. Výmluvný je i její podtitul v kapitole, která se touto etapou Šimonova života obírá: Poslední leč.

V říjnové Moskvě

Výstižný je také autorův doprovodný komentář: „Byl to projev kostrbatého myšlení tehdejšího vedení KSSS? Nebo záchvat kocoviny z činu spáchaného v srpnu a uvědomění si jeho důsledků? Nebo projev rozporů ve vedoucích kruzích SSSR?“ (s. 146). Toto pozvání nebylo jediné: paralelně dorazily pozvánky i pro středočeský a městský krajský výbor KSČ. Pozvání vedle seznámení s připravovaným textem rezoluce listopadového jednání ÚV KSČ k polednovému vývoji předložil i narychlo svolanému plénu MěV KSČ. Nakonec byla pro moskevský zájezd zvolena tříčlenná delegace.

Na moskevském letišti je uvítal vedoucí tajemník moskevské organizace KSSS Viktor Vasiljevič Grišin (1914–1992); Šimon ho přiléhavě popsal: „Patřil k těm seladonům sýrové pleti, kteří se koupali v kolínské a šířili kolem sebe tak pronikavý ´odér´, že vzduch v jejich těsné blízkosti byl nedýchatelný.“ (s. 148). Šimon se dále dozvěděl, že vzhledem ke svému členství v předsednictvu ÚV KSČ má nárok na ubytování ve vile na Leninských horách, ale že zřejmě dá přednost hotelovému pokoji, který příslušel zbývajícím členům pražské stranické delegace. Před večerním divadelním představením ve Velkém divadle se delegáti procházeli městem.

Člen delegace M. Hofman byl při míjení Manéže upoután dveřmi, na kterých byl upevněn nápis „Vystavka oružij čechoslovackoj kontrarevoljuciji.“ (Výstava zbraní československé kontrarevoluce) s poznámkou, že vstup je bezplatný. Příslušník jednotky Lidových milicí podniku Motorlet (předtím i potom Walter, postupně rozkraden v devadesátých letech, továrna na výrobu leteckých motorů původně úspěšná zejména na někdejších tzv. devizových trzích) ve vystavených exponátech bez nesnází rozpoznal zbraně své jednotky. Hořce dodal: „A přitom nám Červoněnko (tehdejší velvyslanec SSSR v Praze – JM) tvrdil, když jsme za ním byli a chtěli jsme, aby nám vrátili zbraně, které sebrali některým jednotkám v srpnu, že nic neodvezli.“ (s. 148). V divadle pražská delegace pochopila smysl své návštěvy: „hostiteli“ jí byla přiřčena úloha polepšených pravičáků (reformních komunistů – JM).

6. listopadu 1968 byla pražská delegace oficiálně přijata na městském moskevském výboru KSSS. Grišin předvedl ve svém vystoupení obvyklý soupis čísel, která občas nepostrádala pozoruhodnější zajímavosti o životě největšího ruského města (tehdy mělo 8 milionů obyvatel), a hrdě uvedl, že zásobování Moskvanů v zimě je plně pojištěno uskladněnými tunami brambor, zelí, mrkve a dalších potravin. Šimon dostal dotaz, jak je po této stránce zajištěna Praha a odpověděl: „Asi jako loni. Až na to, že nevíme, co spotřebuje Sovětská armáda, bude-li v Praze zimovat. Těžko můžeme plánovat, když ani nevíme, kolik u nás máme vojáků, a nikdo nám to nechce říct. To zásobování vašich vojsk přímo ze Sovětského svazu, jak slíbil Kosygin v srpnu, také nějak nefunguje. Zatím nic nechodí.“ (s. 149). O bližší údaje o zásobování Prahy požádal Šimon delegáta Kiliána s dodatkem, že pražští komunisté se už řízením Prahy v tomto ohledu nezabývají.

Večer „byli zúčastněni“ tradičního večera v kremelském Sjezdovém paláci a posazeni do lavic moskevského městského výboru KSSS. Hlavním řečníkem byl dnes zapomenutý Bělorus Kirill Trofimovič Mazurov (1914–1989), který ilegálně pod jménem generála Travkina už před 21. srpnem řídil z československého území sovětskou (ruskou) okupaci Československa. Šimon sledoval Brežněva, který si naopak všímal Šimona. Nakonec vstal, chytil Šimona za rameno a dovedl ho do středu předsednické tribuny; čerstvě usazený Šimon se rozhlédl – jeho sousedem zleva byl postarší muž, bývalý partyzánský velitel, a zprava zahlédl známou tvář „vlastence a internacionalisty“ Vasila Biľaka (1917–2014); kolaborant předstíral, že Šimona nevidí, ale jeho všetečnému jazyku uniknout nemohl. Šimon se zeptal: „Co tady děláš?“. Biľak odpověděl: „Připravuji konferenci bratrských stran.“ (s. 150). Je zbytečné dodávat, že o tom nikdo z Dubčekova vedení nic nevěděl.

Sovětské schůzovní umění

Po skončení slavnostního zasedání Brežněv znovu vyhledal Šimona a řekl: „Svolal jsem schůzi předsednictva, než začne koncert. Pojď, ať vidíš, jak to tady vedeme. Nemysli si, že jenom vy máte patent na demokracii.“ (s. 150). Jednací místnost byla v starší části Kremlu a připomínala noční podnik. Ideologický tajemník Michail Andrejevič Suslov (1902–1982) se neopomněl Šimonovi pochlubit svými znalostmi západní levicové kultury a vzdělanostním odstupem od většiny členů předsednictva ÚV KSSS. Pak opět zasáhl Brežněv: odstrčil předsedu prezídia Nejvyššího sovětu SSSR Ukrajince Nikolaje Viktoroviče Podgorného (ukrajinsky Mikolu Viktoroviče Pidhorného, 1903–1983) a dodal „Ten Suslov je starý dogmatik, nemluv s ním.“ (s. 151).

První část recepce odezněla a na pořad přišly programové body jednání. Mimo uvítání pražské delegace podal Brežněv i návrh na koupi sovětského exportního rádia značky Sokol pro Šimona, které mu mělo umožnit i poslech radiových stanic VOA (Hlas Ameriky) a RFE (Svobodná Evropa). Přijímač Šimon opravdu dostal. Druhý, pro prestiž prezidenta Ludvíka zničující návrh, měl podle Brežněvovy představy povýšit československého vojáka na maršála Sovětského svazu. Návrh naštěstí neprošel i Šimonovou zásluhou: „Když jsem to pak vyprávěl Ludvíku Svobodovi, děkoval mi, že jsem ho té pohromy, jak řekl, uchránil.“ (s. 151).

Pohroma hrozila i Šimonovi. Člen předsednictva ÚV KSSS Andrej Pavlovič Kirilenko (1906–1990) žádal o desetidenní dovolenou; jejím smyslem bylo ulovit losa; Šimon mu měl být při té příležitosti doprovodem a měl mít možnost také si zalovit. Pražský komunista se urputně bránil, poukazoval na své mimořádné pracovní zatížení a nakonec se s vypětím všech sil tomuto projevu „přátelství“ ubránil. Demonstrace Brežněvovy představy o demokratičnosti a obsahové kvalitě jednání předsednictva ÚV KSSS byla pro tohoto reformního komunistu opravdu odzbrojující. To byl třetí a poslední jednací bod mimořádné schůze politbyra ÚV KSSS.

Teprve potom došlo na kuloárové diskuse o Lednu 1968. Brežněvovy výhrady postupně věcně slábly a tály do banalit a citově zabarvených nepodložených dohadů. Mj. prohlásil: „Ty se na nás ještě zlobíš? Ujišťuji tě, že kdybych tenkrát nezvedl ruku pro vyslání vojsk, tak už tu nejsem. Ty ovšem také ne.“ (s. 152). (To byla asi nejvěrohodnější Brežněvova glosa.)  A dále si vedl svou: „Museli jsme zasáhnout v srpnu. Kdyby se konal sjezd KSČ, zvítězili by na něm pravičáci. Ti by ustavili pravicovou vládu. Ta by vyhlásila neutralitu a vystoupili byste z Varšavského paktu …“  Šimon namítal: „Sjezd se přece konal a nezvítězila tam žádná pravice, ale reformní komunisté.“ (s. 153). Brežněv rozpačitě odsekl: „No jo, vy jste v Praze samý docent, raději dva kroky doprava než jeden doleva. Ha!“  (s. 153) A dodal, že na sovětskou agresi se za dva tři roky stejně zapomene.

Na střeše Leninova mauzolea

Dozvuky jednání předsednictva ÚV KSSS ustaly ve čtyři hodiny ráno. V půl osmé ráno měl být československý host na Leninově mauzoleu jako host na vojenské přehlídce, která se tradičně konala na Rudém náměstí. Byl tu opět ještě jeden – opravdu nevyslaný – host z Československa: Vasil Biľak. Brežněv si všiml Šimonovy nepokryté hlavy a dal donést pytel čepic ušanek. Šimonova „nadnormativní“ hlava však byla pro všechny příliš velká. Co nezvládl Šimon, ukořistil Biľak. Ne jednu, ale dvě (prý pro bratra). Nakonec ale Brežněv přece jen ve svém záchvatu lidumilnosti slavil úspěch: sebral dostatečně rozměrný klobouk z hlavy jednoho ze starodůchodců na tribuně. V místnosti mauzolea vedle prostory s Leninovými tělesnými ostatky byla „diskuse“ o Pražském jaru mezi čtyřma očima svérázně ukončena. Obsluhoval je výhradně budoucí generální tajemník ÚV KSSS Konstantin Ustinovič Černěnko (1911–1985). Pak se Brežněv náhle zeptal, zda Šimon má jeho fotopodobiznu. A chtěl vědět, zda nechce vzít ještě jednu portrétní fotografii pro Dubčeka. Po Černěnkově odchodu stísněně dodal: „Nenechávej je ležet v hotelu, vyhoď je až v Praze.“ (s. 157).

Když odešli z domu, kde byl Brežněvův byt (obava z manželčiny reakce na proflámovanou noc), mluvil, povrchně a neinformovaně, o Smrkovském. Také si stěžoval: „Znal jsem akorát Novotného, Hendrycha a teď trochu Kouckého. Mám po světě sto padesát stran a jsem rád, že znám aspoň generální tajemníky.“ (s. 158). A pak přešel k Biľakovi: jevil se mu jako oddaný a spolehlivý muž příliš v pozadí (Biľak v té době vlastně neměl na ústřední úrovni klíčovější funkci) a dožadoval se jeho upřednostňování.

Po návratu do Prahy referoval Šimon Dubčekovi: „Gubernátora už tady mají. Je to Vasil Biľak. Teď hledají někoho k němu, aby to nějak vypadalo na veřejnosti. Bude to nejspíš Husák. A předtím ještě zadupou. Pacifikace jde pomalu. Nejsou s tím spokojeni.“ (s. 160). Tato slova uvodila i další Šimonův osud. Postupně během let 1969–1970 odešel (spíše byl odejit) z vedoucích funkcí a posléze i po 22 letech z členství z KSČ. Na konci osmdesátých let jako významný člen Klubu Obroda spolupůsobil při pokusu o Dubčekovu polistopadovou prezidentskou inauguraci.

Šimon občanský

V dalším životě se přeškolil – bylo mu 49 let – jak sám vzpomínal, z ekonoma na urbanistu a stal se odborným pracovníkem národního kulturního dědictví a zaměstnancem Státního ústavu pro rekonstrukci měst a památkových objektů (SÚRPMO); jeho nezastupitelná záslužná činnost z dopuštění státních orgánů zvadla po r. 2000. Spolupodílel se na koncepci moderní památkové péče a historických sídel. Míra jeho zásluh byla neformálně doceněna r. 2000 udělením čestného uznání Sdružením historických sídel Čech, Moravy a Slezska na jeho slavnostním jednání ve Smetanově domě v Litomyšli.

Podrobné líčení atmosféry podzimní Moskvy roku 1968 v jejích brežněvovských špičkách jen dokresluje pologangsterskou mentalitu nejen tehdejšího užšího vedení KSSS. Teorie, započatá v předminulém století tvořivými osobnostmi pocházejícími také ze středních vrstev zčásti podnikatelských, zčásti šlechtických, zčásti intelektuálských postupně upadala; lidovost se změnila v přízemní populismus a ten dále přerůstal do stupňovaně ordinérního, často bezskrupulózního a krutého šablonovitého primitivismu. Tragédie Pražského jara (Ledna 1968) je podobně jako válka na Ukrajině vyložitelná selháním velmocenské politiky především tzv. „kolektivního Západu“.

Šimonovo svědectví je vedle vzpomínek Marie Švermové a jiných podobně hodnotově a ideově založených vzpomínkových textů dalším cenným subjektním svědectvím o ruské politice komunistického období i jejím stalinském založení. Od skonu jednoho z předních představitelů Pražského jara, hlavy tzv. druhého centra (v dikci biľakovského normalizačního dokumentu tvrdé počáteční normalizace Poučení z krizového vývoje) uplyne 21. listopadu dvacet let.