1.3.2018
Kategorie: Historie

Vzpomínky na komunismus: Přece jim nebudu napovídat

Sdílejte článek:

VĚRA JIROUSOVÁ

Věra Jirousová (25. 2. 1944 – 27. 2. 2011) vystudovala kunsthistorii, ve své diplomové práci objevila dosud neznámého grafika Bohuslava Reynka, s Ivanem Martinem Jirousem se podílela na formování českého undergroundu okolo hudební skupiny The Plastic People of The Universe. Po podpisu Charty 77 nemohla veřejně publikovat, její básnické sbírky vycházely v samizdatu. V devadesátých letech byla kurátorkou desítek výstav. V současné době její jméno zaštiťuje cenu pro mladé začínající kritiky.

Přinášíme vám text z pera Věry Jirousové o domovní prohlídce:

 

Dnes časně ráno, v nekřesťanskou hodinu drnčí v mém bytě do spánku zvonek. Dřív než jsem se probrala ze snů, otevřeli si sami dveře a vzápětí mě vzbudili u postele dva chlapi. Muž, který spal v noci vedle mě, vyskočil jako srnec z mlází a rychle se oblékl, zatímco ostatní ze smečky tlumeně hlučí a přešlapují v předsíni. Abych jim dala jasně najevo, že považuji všechny za nezvané hosty, požádám je, aby se zuli a laskavě nevzbudili v zadním pokoji dítě.

Potom už jde všechno ráz na ráz, mého přítele popadli a odvezli pro podezření z podvracení republiky do Bartolomějské, kde z něj budou chtít nejspíš za živa stáhnout kůži, aby znovu získali atribut patrona Jirchářů, podle něhož poplužní dvory té chásky dostali jméno. Policejní akce v mém bytě pokračuje a dokonce nabírá komické rysy.

Příslušníci tajné policie vyšetřují přípravu podvracení republiky, a zajímají se kupodivu nejvíc o literaturu. Probírají podrobně knihu po knize na policích, od nejspodnějších pater po strop knihovny, a skládají všechny samizdaty a exilové tisky na velkou, teď už ustlanou postel.

Nejstarší soudruh z té povedené skupinky píše dvěma prsty na přineseném úředním psacím stroji protokol z domovní prohlídky, někteří se pokoušejí přečíst co nejvíc z některých zakázaných knih (jeden tu dokonce nenápadně přečetl celé Kacířské eseje od Jana Patočky) jiný zapečetil jako případný předmět doličný moji starou nevinnou Remingtonku, na níž opisuji většinou své básně.

Ostatní operativní agenti vybíhají na pavlač a další, noví, dychtivě vnikají do bytu. Dva mladíci, kteří se tu zaučují, mě sledují jako vzácný exemplář bílé lasičky a snaží se vštípit do paměti všechny podrobnosti, včetně mě, než ze mě bude vzorek v kleci.

Vařím čaj, mažu chleba máslem na snídani a snídáme, přitom mě střeží uniformovaný příslušník Veřejné bezpečnosti. Vyděšená paní z vnitřního odboru Národního výboru těžce nese svůj nadlidský úkol, zastupuje tu veřejnost. Je to od pohledu obyčejná, hodná ženská, takže se trochu stydí a celé dopoledne trpělivě předčítá mému synovi pohádky.

Hodiny se vlečou, soudruzi se neochotně střídají v psaní protokolu, zatímco já čas od času vyberu z hromady nějakou knížku, chvilku v ní nezúčastněně listuji a pak ji “omylem“ zařadím zpátky do knihovny.

Potom, pozdě odpoledne sedí v kanceláři v Bartolomějské dva vyšetřovatelé a dělají svou práci. Tedy postarší drsňák zase tluče dvěma prsty do stroje znění protokolu a mladý ambiciózní kádr usilovně přemýšlí, než mi položí nějakou bezvýznamnou, a podle nich asi záludnou, otázku. Sedím tu a čekám, až budou hotovi.

Popsala bych jejich oranžové košile a nevídaně stupidní kravaty, pomačkaná saka a obličeje i věty, jimiž opakují nacvičené úřední formulace, kdyby mě nepopadla bezútěšnost nad nesrovnalostí toho namáhavého policejního výkonu s mojí domáckou prací ze dne na den, se zákazem zaměstnání, s obživou z ruky do huby.

V prostředí poloprávního státu naštěstí dobře fungují moje připravené metodické dotazy a následující magická věta, která je dokáže na nějakou dobu zabavit.

Takže: Jaké trestní stíhání bylo zahájeno a koho se týká? Proč jsem předvolána a o jakou jde výpověď, zeptala jsem se nejdřív co nejslušněji.

Moje floskule platila v případě, že jsem dostala jasnou odpověď, ale i tehdy, když mě odbyli běžnými výmysly o povinnosti občana poskytovat informace i v průběhu předběžného vyšetřování.

Magická věta zněla stručně: V této trestní věci nemůžu vypovídat, protože nejsem schopna posoudit, zda jsem se dopustila nějakého trestního činu, a tudíž bych svou výpovědí mohla poškodit sebe nebo někoho ze svých rodinných příslušníků a blízkých.

Nevyvratitelné zaklínadlo jim bylo zjevně proti mysli, podezíravě zkoumali jeho logiku bosé a zároveň obuté horákyně, a nebyli si jistí, jestli jsem opravdu tak naivní, práskaná nebo drzá. Nebo všechno dohromady, myslím si v duchu, ale přece jim nebudu napovídat. Nebo to možná není ani z její hlavy a poradil jí to někdo chytřejší. Odezírám z výrazu jejich tváří, že vědí, kde tu teď ten diamantový mozek mají. Nejspíš je v nějaké místnosti na stejném patře, aby mohli srovnávat naše výpovědi a koordinovat své postupy.

Nechci teď ale myslet na nic, co se týká nás dvou, ani na to, kdy se shledáme. To se ví, že bych je mohla přivést na něco, co nevědí, kdybych se tím v mysli zabývala. Důsledně udržuji mezi mnou a jimi neměnnou distanci. Jsou to beztak moji bližní, říkám si pro sebe bez trpkosti. Dál už jen stručně mlčím, anebo pozorně a navenek korektně odpovídám, abych nic důležitého neřekla, jak se na takové úřední jednání sluší.

(Psáno pro exil, 1977)

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (12 votes, average: 3,92 out of 5)
Loading...
https://pravyprostor.net/wp-content/uploads/2022/05/JAROBANNER2.jpg