Vstoupili byste vy do těch dveří?

Já celkem chápu strach mnoha lidí před tímto sajrajtem a nedivím se jim.

Myslíte, že já, když slyším o nových mutacích a i když si chlapácky říkám, že jsem přeci silnej borec, že se toho nebojím?

Jasně, že se toho bojím taky. Taky se mi nechce umřít, nebo být pak mrzák s odepsanými plícemi, nebo jinými orgány. A i kdybych to já dal, tak mám rodinu. Co když to nerozchodí moje žena? Co když umře? Kurva, co já pak budu bez ní dělat? Jsem s ní třicet let, je mi padesát tři, já jsem ve svém životě prožil víc s ní, než bez ní, včetně miminkovského věku, kde si nic nepamatuji. Co pak budu dělat, když by tady pak nebyla?

Potěr už je z baráku a já tady pak zůstanu sám, bez ní? Na stěnách a na policích ty ozdobné ptákoviny, co tam rozmístila, ale jí už bych tady mít neměl? S kým se pak budu večer hádat a potom zase udobřovat? Koho pohladím a kdo pohladí mě? S kým pojedu na výlet o víkendu? Koho budu moci podepřít, když mu bude blbě a kdo podepře mě, i když se většinou snažím tvářit jako velký king, ale taky mám chvilky, když jsem vděčen, když mě podepře ona a ona to umí, už mě zná a ví, jak na to.

Co když mě ten sajrajt tohle všechno vezme a ta možnost tu je. Myslíte že se toho nebojím, že jsem chřipečkář? Bojím se toho, jsem z toho zasranej až za ušima.

Na druhou stranu, už je to tady rok. Byla na to různá opatření, různé restrikce, lockdowny a dvě roušky a respirátory, zákaz vycházení, Středula by nejradši, aby odboráři byli půl roku doma, on to už někdo zaplatí, boty si kupuji skrz net i když bych si je radši vyzkoušel, hafo kamarádů už si ani nevybavuji, jak vypadají, žiji už rok v kleci. Jó, kdyby mě tak klec alespoň dokázala zaručit, že budeme zde všichni v pohodě. Ale já vidím, že čím silnější jsou na ní mříže, tak tomu viru je to jedno. On si zmutuje a stejně nás nakonec dostane.

Tak jestli nás má nakonec stejně dostat, tak proč žít v kleci? Není lepší rok intenzívně žít, než pět let ustrašeně umírat?

Mě se na toto téma vybavila jedna písnička od mého milovaného Nicka Cavea. Je to čistě překlad, žádný Saifert co překládá Havrana od Poea. Ale zkuste si to přečíst a pak nad tím zapřemýšlet. Je to z alba „No More Shall We Part“ skladba „Haleluja“. Odkaz na živo zde

Zbytek svého textu dodám po tom překladu.

Připravení?

Fajn, jdeme na to:

Prvního května jsem se vydal na cestu

Skoro celé ráno jsem civěl skrz okenní tabulky

Pozoroval jsem, jak déšť klove na sklo

A hnusný vítr foukal tvrdě a rychle

Měl jsem to brát jako varování

Jako varování, jako varování

Jako varování

Své chůvě jsem dal ten víkend volno

Jídlo bylo hrozně uvařené

Psací stroj oněměl jako v hrobě

A klavír se krčil v rohu pokoje

Všechny zuby vyceněné

Zuby vyceněné, zuby vyceněné

Zuby vyceněné

Z domu jsem odešel bez kabátu

Něco takového bych od chůvy neměl dovolené

A cestičkami jsem se vydal k městu

A potkal jsem krávu a ta kráva byla hnědá

A pyžamo se na mě drželo jako přilepené

Jako přilepené, jako přilepené

Jako přilepené

Najednou se přede mnou objevil domeček

Se vší nadějí a každým snem, uvnitř schovaný

Hlásek ženy mi do ucha šeptal

Řekla: „Nechceš vstoupit dál?“

Vypadáš na kost promoklý

Na kost promoklý, na kost promoklý

Na kost promoklý

Podíval jsem se na tu ženu a ta žena byla mladá

Pozdravil jsem jí, srdečně jsem jí pozdravil

Ale věděl jsem, že kdyby tu má chůva byla

Ani jednou za tisíc let by nedovolila

Přijmout tohle pozvání

Pozvání, tohle pozvání

Tohle pozvání

Tak teď si myslíte, že by stálo za to risknout vše

Vsadit všechno na jednu kartu

Ale s každičkým lékem a horkou čokoládou

Má chůva vždy byla mou jedinou záchranou tak jsem se otočil směrem domů

Otočil směrem domů, otočil směrem domů

A zpíval si píseň svou

Haleluja

Slzy se mi začínají do očí zas drát

Haleluja

Potřebuji dvacet velkých věder, abych je mohl pochytat

Haleluja

A dvacet pěkných dívek, aby je odnosily

Haleluja

A dvacet hlubokých děr, tam je zakopat

Jak přečíst tento text?

Já ho pochopil tak, že chlapec byl spoutaný bezpečím svého domu, své chůvy, která o něj pečovala, ale on zarebeloval a chtěl zažít něco víc. Tak vyrazil, ale když se mu ta možnost naskytla, zalekl se jí, otočil se na podpatku a vrátil se do hřejivé náruče bezpečí své chůvy a domu. A teď bude do konce života mlátit hlavou do zdi a litovat toho, že to neudělal.

Opačná věc by byla, pokud by do toho domu vstoupil. Nemuselo by to dopadnout dobře třeba. Krásná žena by se tam proměnila na čarodějnici a „nadarmo se bráníš Ivane, do pece tě stejně dostanem“. Nebo by se nezměnila, dala by mu a on po nějakém čase zjistil ,že chytnul syfla. A nebo by tam byl s ženou a ta by ho pohladila tak, jak to jeho chůva nikdy neuměla a jeho tělo by začalo brnět, ale cítil by se sice zmateně, ale krásně. Kdo ví, co by se tam stalo. Ale dozvěděl by se to pouze ten, kdo do toho domečku vstoupí.

Víte, přátelé, já se toho covidu bojím, ale víc se začínám bát toho, co v rámci boje proti němu nám všem utahuje smyčku kolem krku. Protože až bude covid pryč, tak tu smyčku někdo musí povolit a do toho se moc nikdo z těch, kdo drží ten druhý konec provazu, nepohrne. Taky proč, když už mám ovečky srovnané, proč bourat ohradu? Je to přeci ta chůva, co to s námi myslí dobře.

Takže závěr. Covidu se bojím, ale víc se bojím ztráty své svobody. Nějaká pravidla, která mi přijdou smysluplná, dodržovat hodlám, respirátor v krámu budu nosit, ale dnes razím na soudek, kámoška má narozky, tak jí musím dát dárek a políbit a pak se s partou pobavit.

Víceméně jsem ve stejné pozici, jako ten chlapec z té písně. Mohu se zašít doma, už jsem tam zašitý rok, nebo přijmout to pozvání do toho domečku. A já ty dveře hodlám otevřít a myslete si o tom, co chcete.