Vražedný idealismus Václava Havla
MAREK DOBEŠ
Lidé málokdy uvěří, že se zásadní historické události odehrály zcela přirozeně. Je mnohem pohodlnější předpokládat, že svět řídí tajné služby, mocné skupiny a neviditelní loutkovodiči, kteří tahají nitky.
A také to dává větší smysl naší existenci. Copak by nás čistý chaos mohl dovést tam, kde nyní jsme? Jsou sebečestnější politici utopičtí idealisté schopní spravovat věci veřejné lépe, než čistí pragmatici, či dokonce sobečtí prospěcháři?
Společenský zlom na přelomu let 1989 a 1990 přinesl obyvatelům tehdejšího Československa vytouženou svobodu a pád totalitního režimu. S touto převratnou érou je však neodmyslitelně spjat také krok, který dodnes vyvolává hluboké kontroverze, emoce a protichůdná hodnocení. Prezident Václav Havel krátce po svém nástupu do úřadu vyhlásil 1. ledna 1990 rozsáhlou amnestii. Záměr, který měl napravit křivdy komunistické justice a dát společnosti nový, čistý začátek, který jako bývalý vězeň totalitního režimu hodlal dopřát „spolumuklům“ všeho druhu, se však v praxi proměnil v nekontrolovanou vlnu zločinnosti a násilí, jež fatálně zasáhla zemi.
Filozofie milosrdenství versus realita totalitní justice
Václav Havel přistupoval k rozhodnutí o amnestii z pozice disidenta a dramatika, který sám zažil vězeňské prostředí zevnitř. Jeho motivace byla hluboce provázána s nedůvěrou k normalizačnímu soudnictví. Tehdejší režim často kriminalizoval své odpůrce pod rouškou běžných trestných činů a pro novou politickou reprezentaci bylo v překotné porevoluční době technicky i časově nemožné bleskově odlišit skutečné kriminálníky od obětí politické zvůle.
Havel věřil, že radikální řez je nezbytný pro morální očistu společnosti. Jako bytostně slušný člověk, který vzešel z rodinného prostředí, prostoupeného étosem gentlemanství elit první republiky, trestuhodně nedokázal odhadnout dopad svého rozhodnutí. Statistické vyjádření jeho politického kroku bylo monumentální – z tehdejších přibližně 31 000 vězňů se jich na svobodu dostalo zhruba 23 000 (přičemž přímé propuštění se okamžitě dotklo více než 12 000 odsouzených).
Opatření sice cílilo primárně na osoby odsouzené k trestům kratším než tři roky, nicméně plošné odpuštění jednoho roku z trestu pro pachatele násilných činů způsobilo, že se na svobodu předčasně dostali i velmi nebezpeční jedinci, recidivisti a bestiální vrazi. Připomeňme například případ Josefa Kotta a Michaela Kutílka, prvních porevolučních sériových vrahů, což byli sadisté propuštění na svobodu v rámci kontroverzní amnestie, kteří zabili čtyři lidi, z toho dvě dívky, po odporném satanském rituálu.
Ulice plné strachu i na Slovensku
Obecně ostřejší politicko-společenské prostředí na Slovensku, zatížené výrazně syrovější společenskou dynamikou a menší zažitostí právních zvyklostí, „obohacené“ národními střety s velkou maďarskou či romskou menšinou, bylo inkubátorem ještě silnější vlny drsné kriminality, než tomu bylo v Česku. Slovenská národní rada dokonce již během několika týdnů po spuštění amnestie vypracovala zprávy, které dokumentovaly masivní skokový nárůst trestné činnosti.
„Představte si, že do revolucí oslabeného organismu naočkujete takovou masivní invazi virů zla,“ popsal situaci po vyhlášení amnestie slovenský spisovatel Gustáv Murín v rozhovoru s Martinou Kociánovou pro Rádio Universum. Zvrat, který nastal bezprostředně po otevření věznic, označil za šokující moment porevoluční éry: „Václav Havel je křestním otcem slovenské a české mafie. Ale já to říkám s plnou vážností, protože on tou absurdní, bizarní amnestií propustil všechny mafiány na Slovensku, kteří se potom chytili. To byl takový šok, že československá vláda poslala do ulic vojáky se samopaly.“
Chaos a gradující násilí se vzápětí přelily i za zdi samotných trestnic, kde situaci musela řešit armáda. Pamětníci z řad tehdejší základní vojenské služby potvrzují, že po vyhlášení poplachu a fasování ostré munice byli odvezeni jako vnější ochrana k věznici v Leopoldově, kde vypuklo masivní a ničivé povstání odsouzených. Vojáci tehdy drželi neprodyšný vnější perimetr s instrukcí v případě nutnosti střelby mířit od pasu dolů. Dovnitř samotného objektu řádná armáda nesměla; veškerou těžkou techniku od ní převzala vojska ministerstva vnitra, která provedla finální a krvavý zásah uvnitř areálu.
Zločinci, kteří by za normálních okolností zůstali izolováni za zdmi nápravných ústavů, se stali personálním základem rodících se mafiánských klanů. V Bratislavě i v Praze se vytvořily sítě organizovaného zločinu, jejichž brutalita plnila stránky novin po celá devadesátá léta. Murín, jenž k tématu přistupuje s metodickým odstupem biologa, zvyklého pracovat výhradně s ověřitelnými a veřejnými zdroji, poukazuje na to, že amnestie neúmyslně naočkovala do oslabeného společenského organismu masivní invazi zločinného viru. Tento krok tak vytvořil podhoubí pro éru, kde se symbolem úspěchu stala drahá auta, luxusní vily, prostřelená kolena a mafiánské války, jež trvaly bezmála dvě dekády.
Milosti a občan v nemilosti
Kromě plošných amnestií zasáhla do vnímání prezidentského mandátu Václava Havla řada individuálních milostí, které byly uděleny i pachatelům nejzávažnějších trestných činů. V roce 1999 udělil prezident milost sedmadvacetileté Petře Teclové, odsouzené ke třinácti letům vězení za vraždu svého sedmnáctiměsíčního syna, přičemž psychiatrické expertízy u ní konstatovaly citovou chudost a psychopatický vývoj osobnosti s absencí citového vnímání.
Dalším sporným případem se stalo omilostnění Zdeňka Rangla, sadistického recidivisty, vykazujícího úchylku spojenou s touhou vidět krev a agresi vůči spoluvězňům, jednoho z nich se v roce 1986 pokusil zabít ranou kladivem do hlavy. Ministerstvo spravedlnosti sice na základě znaleckých posudků omilostnění zásadně nedoporučilo, Kancelář prezidenta republiky však jeho chování vyhodnotila jako reakci na represi dozorců a v roce 1994 mu byl zbytek trestu prominut.
Rangl po propuštění z psychiatrické léčebny spáchal sérii vloupání, uprchl do Německa a tam v roce 1997 usmrtil šestašedesátiletého muže několika ranami kladivem do hlavy, za což následně v České republice obdržel souhrnný čtyřiadvacetiletý trest.
Třetím významným případem bylo prosincové omilostnění sedmatřicetiletého Zdeňka Růžičky v roce 2000, který byl v červnu 1997 pravomocně odsouzen k sedmnácti letům vězení za brutální dvojnásobnou vraždu staršího manželského páru z ledna 1992, přičemž soud jeho vinu prokázal na základě nepřímých důkazů, vyvráceného alibi a svědectví komplice.
Cynický pragmatismus versus slepý idealismus
V této souvislosti se nabízí filozofická otázka, zda pokud nejsme schopni dohlédnout svých činů, není lepší se činnosti úplně zdržet. Zda například prezident Miloš Zeman se svým laxním přístupem k amnestiím nebyl pro občana lepší. Pokud je hlavním kritériem bezpečnost, ochrana majetku a stabilita, fakta ukazují, že jeho minimalismus byl pro společnost méně nebezpečný než Havlův idealismus. Zeman sice institut milosti v několika případech možná dokonce pragmaticky zneužil k politickým cílům a ochraně svých blízkých, například při kontroverzním omilostnění šéfa Lánské lesní správy Miloše Baláka, avšak za celých deset let nevyhlásil ani jednu plošnou amnestii.
Naproti tomu Havlovy rozsáhlé porevoluční amnestie a sporné individuální milosti pro násilníky zcela narazily na kriminální realitu, stály životy konkrétních nevinných lidí a pomohly zformovat personální základnu organizovaného zločinu devadesátých let. Z hlediska předvídatelnosti právního prostředí tak byl Zemanův uzavřený systém pro řadové občany bezpečnější, protože udržel zločince za zdmi věznic, na rozdíl od Havlových humanitárních gest, která destabilizovala celou zemi.
Historická i současná zkušenost ukazuje, že politický idealismus, pokud je aplikován dogmaticky a bez ohledu na praktické následky, může mít pro společnost fatálnější dopady než chladný pragmatismus, nebo dokonce cynické prospěchářství. Tento fenomén popsal sociolog Max Weber jako střet mezi etikou smýšlení, která se orientuje pouze na čistotu úmyslu, a etikou odpovědnosti, jež posuzuje činy podle jejich reálných a měřitelných výsledků. Hlavním úskalím čistých idealistů v politice je totiž jejich sklon nadřazovat abstraktní morální principy nad materiální realitu, logistické možnosti a lidskou přirozenost. Politik vedený dogmatickým ideálem má tendenci vnímat racionální zpětnou vazbu zvenčí jako zradu svého morálního kodexu, což z něj v exekutivní funkci činí nebezpečný prvek pro vlastní občany.
Od vrcholných politiků přitom veřejnost právem vyžaduje prozíravost, tedy schopnost precizně analyzovat, jaké dopady budou mít jejich rozhodnutí v krátkodobém i dlouhodobém horizontu. Zatímco v krátkém období může humanitární gesto přinést politikovi okamžitý potlesk a morální uspokojení, z dlouhodobého hlediska může stejný krok podkopat pilíře státu, zanechat za sebou rozvrácený systém, a především individuální lidské utrpení. Skutečná státnická prozíravost nespočívá v demonstraci vlastní ctnosti, ale v chladné kalkulaci rizik a v ochraně stability a bezpečí občanů na prvním místě. Pokud politik nedokáže dohlédnout za horizont zítřejších novinových titulků, stává se jeho idealismus pro zemi pohromou.
Dcera pastora a masmigrační dílo zkázy
Zářným příkladem této pasti čistých úmyslů je masmigrační politika bývalé německé kancléřky Angely Merkel, dcery evangelického kazatele. Její rozhodnutí z roku 2015 otevřít dokořán hranice bylo vedeno silným humanitárním idealismem, avšak zcela ignorovalo logistické, bezpečnostní a sociokulturní limity hostitelské země. Výsledkem byla dlouhodobá destabilizace evropského bezpečnostního systému, nárůst extremismu a hluboké rozdělení společnosti. Podobně porevoluční disidentský idealismus Václava Havla věřil v okamžitou možnost morálního restartu.
Odkaz lednové amnestie z roku 1990 tak zůstává varovným mementem, jak fatální následky může mít střet čistého, od reality odtrženého politického idealismu s nekompromisní sociální realitou. Krok vedený apriorní snahou o milosrdenství a humanitu ve svém důsledku hluboce destabilizoval vnitřní bezpečnost státu a přinesl prokazatelné utrpení nevinným obětem. Namísto morální očisty paradoxně akceleroval etablování struktur organizovaného zločinu, které začaly parazitovat na nově nabyté svobodě, kterou Václav Havel a jeho spolupracovníci pomáhali vybojovat.
Tato raná ztráta iluzí navíc v řadových občanech dlouhodobě podkopala elementární důvěru v prozíravost a strategickou kompetenci domácích elit. Zklamání z vlastní politické reprezentace pak otevřelo prostor pro latentní touhu delegovat suverenitu směrem k nadnárodním entitám v naivní víře, že cizí správa nabídne racionálnější a předvídatelnější řízení. Cena za tento deficit národního sebevědomí je však vysoká – postupné oslabování samostatnosti a stagnace politického i osobnostního formátu země.
Od Havlova postupně zprofanovaného idealismu byl totiž v historické retrospektivě už jen krůček k tomu, aby zklamaná veřejnost začala v rámci kyvadlového efektu volit chladný populismus mechaniků moci typu inženýra Andreje Babiše, nebo naopak vsadila na marketingově konstruovaný obraz řádu a bezpečí v podání generála Petra Pavla s jeho volebním heslem „Vraťme Česku řád a klid“.
Tato politická trajektorie v sobě nese hlubokou historickou ironii. V reakci na selhání naivního idealismu, který po jeho skonu sériově multiplikují Havlovi ideoví nástupci, se totiž do veřejného prostoru obloukem vrátily metody a figury, které mají svůj původ v předlistopadovém režimu. Dnešní technokraté moci v mnoha ohledech těží z dědictví komunistické všehoschopnosti v moderním hávu – ovládat instituce, pracovat s masami pomocí marketingu a budovat aparát bez vyššího morálního ukotvení.
Společnost unavená chaosem se paradoxně začala ohlížet zpět k atributům reálného socialismu, kde byla osobní svoboda vyměněna za iluzi bezpečí a sociálních jistot pod dohledem pevné ruky. Národ, který svým příkladem Václav Havel vypjatým humanismem a hrdinným disidentským zápasem vymaňoval z pout totalitní šedi, tak pod tíhou zklamání ve své velké části dobrovolně sklouzl k volbě normalizačních jistot a paternalistické péče silného státu, v němž je odpovědnost za vlastní osud pohodlně delegována výše.
Zdroje: Rádio Universum (ZDE), Blesk (ZDE), Havel jim dal amnestii a začala sadistická jízda. Muži, kteří nenáviděli ženy, zabili čtveřici lidí (ZDE)
S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby
Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym. Pokud máte zájem o vydání potvrzení o poskytnutí daru (např. pro daňové účely), napište nám na redakční mail [email protected]
Příspěvky za měsíc ČERVENEC 2026:
**********************************************
RNDr. Richard Čapek CSc. 400,- Kč, František Šmíd 1000,- Kč, Eduard Ezer 500,- Kč, RNDr. Václav Vohánka 1000,- Kč, Jiří Duda 200,- Kč, Karel Vávra 200,- Kč, ing. Jan Dvořák 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, David Bezděk 50,- Kč, Anonym 50,- Kč, Milan Kostelnak 300,- Kč, Jaromír Vybíral 200,- Kč, Miroslav Andreska 300,- Kč, Dr. Ilja Baudyš 500,- Kč, Lubomír Štěpán 250,- Kč, Martin Vacek 500,- Kč, Anonym 70,- Kč, ing. Jan Lipský 100,- Kč, Zuzana Karlová 300,- Kč, Miloslav Čermák 200,- Kč, Antonín Glacner 500,- Kč, František Burda 50,- Kč, Marek Janicko 500,- Kč, Radomír Šimek 100,- Kč, Anonym 300,- Kč, Anonym 2000,- Kč, František Škoda 500,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Zdeněk Fric 200,- Kč, Petr Chovanec 1500,- Kč, Dr. Věra Hýlová 250,- Kč, Jiří Ovčáček 100,- Kč, Jan Petr 100,- Kč, Václav Tykvart 100,- Kč, Jana Kanová 100,- Kč, Jiří Kobližka 400,- Kč , Václav Červinka 200,- Kč, Ladislav Hegyi 200,- Kč, Anonym 150,- Kč, Ivo Pimper 400,- Kč, Hynek Řihák 140,- Kč, Bohdanka Hoťová 200,- Kč
Celkem za měsíc: ... 14 910,00 Kč
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Náhledové fotografie k článkům jsou většinou ilustrační. Ne všechny články musí explicitně vyjadřovat názor redakce.
- Thomas Paukner: Deník N páchá sebevraždu. Proč? - 20.7.2026
- Jájínek: Když prezidentovi nestačí hradní křeslo - 20.7.2026
- Von der Leyenová vymáhá od členských států další peníze - 20.7.2026
(5 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...Podobné příspěvky
Německo: Zneužití vzpomínek na druhou sv�...
IVAN DAVID Počkali si, až vymřou pamětníci – a teď se do toho pustili. Němci se snaží zbavit odpovědnosti
Všeobecná mobilizace 1938: Rozhodnou vůli ...
SM Přesně před 80 lety, 23. září 1938, začala všeobecná mobilizace, která vyslala tehdy jasný signál Německu: Československo se
Václav Havel, ožralka a pomatený levičácký debil, jehož bezobsažné bláboly můžou imponovat zase jenom debilovi. Lidé, kteří v tohoto ničemu věřili i po opadnutí prvotní euforie z pseudo-revolučních let, jsou bez výjimky duševní mrzáci…
No, já nevím. Spolupracoval třeba s Karlem Schwarzenbergem a dalším, kteří byly pravičáci a vzájemně si šli na ruku (přičemž Havel dostal koryto a obdiv pitomců a ostatní shrábli díky privatizaci a odškodněním miliardy). Podporoval privatizaci a další zlodějiny, které byly pravicové. Havel prostě z levičáství vybral ty největší kecy a používal je k podpoře pravice, která kradla co mohla (což si ovšem Havel neuvědomoval). Nebo přesněji řečeno byl řízen tak, aby právě toto dělal. Nebyl levičák ani pravičák. Byl jen taková figurka, která měla kecy a nerozuměla ničemu kolem sebe, čehož využívali okolní pravičáci ke zlodějinám. Skutečnou levici jako třeba komunisty rozhodně nepodporoval.
svět rozhodně neřídí havlové autorova typu. Takoví mamlasové jsou pouze používání jako krysaři, aby vedli hejno kam je třeba.
„Lidé málokdy uvěří, že se zásadní historické události odehrály zcela přirozeně. Je mnohem pohodlnější předpokládat, že svět řídí tajné služby, mocné skupiny a neviditelní loutkovodiči, kteří tahají nitky.“
– – – –
No, faktem je, že běžní lidé na chod společnosti nikdy moc vliv nemají a pokud udělají revoluci, je obvykle podnícena a řízena pár lidmi a ideály za které bylo bojováno se rozplynou. Navíc zásahy tajných služeb západu do minulého režimu skutečně byly zásadní. Ty zásahy částečně popisuje článek, na který dám odkaz.
https://www.nasepravda.cz/aktualne/zpravodajstvi/kultura/stanislav-suja-o-ransdorfove-dablove-souhre/
Jó a kdo byl za tím „Havel na hrad, Havel na hrad“? Mimo jiné? Ty fotky jsou stále k dispozici a na nich vždy Soroš s Havlem před i po tom Sameťáku. Soroš a podobní rozhodovali a rozhodují dodnes (Soroš už prostřednictvím svého syna). A všechny ty organizace kam tečou jeho peníze nemají s humanitou nic společného, jen ty jejich názvy. Soroš byl například v Bruselu jako doma, své doby často i s Jourovou (to ještě mohl) z partaje Hrabiše. Když poprvé Trump vládl, pokryly Sorošem placené organizace USA od východu až na zápasd rabováním, plundrováním a podpalováním všeho co jim přišlo do cesty. Při posledních volbách Trump versus Kamala Harris podporoval syn Soroše samozřejmě Kamalu. Jak by při zvolení Kamaly dnes US vypadaly si každý umí představit. Vše to nejlepší z Jižní Ameriky by už bylo v USA a otevřené brány Bidenem by byly ještě otevřenější. A pravděpodobně by Antifa poslala svého kandidáta do dalších voleb. Dnes je tam ta pakáž zakázána, pouze v Německu má Antifa privilégia stejně jako Zelení, Levice, islám, LGBT a spousta dalších pošetilostí a pošetilost je ještě mírný název. A jednu perličku k tomu. Že pederasti mění pohlaví poté co jsou odsouzeni do vězení, aby nebyli ve vězení s chlapama ví každý. Ale viděl jsem v německé televizi exota který prohlašoval, že ho matka porodila proti jeho vůli a proto žádal odškodné ve formě doživotního pobírání sociální podpory a soud mu to prý potvrdil. Tak ten hoch byl už naprosto ujetý a nebo také pěkně vypráskaný, tedy všemi mastmi mazaný neb věděl, že tyto absurdity jsou dnes v Evropě běžné. Ale to soudnictví, v jakém stavu se nachází víme také všichni, když kýve na všechny ty nesmysly komisaři v Bruselu vymyšlené. No a co my u nás takových exotů panečku máme. Odzdola přes (ne)ziskovky a všechny ty pochybné organizace až nahoru přes politiky až do vládních organizací a samotné vlády. No a ta Sorošova organizace, kterou Orbán z Maďarska vykopl, tak ta je u nás také stále ještě. Z té naší české zahrádky jsme si nechali udělat „u nás u blbejch na dvorku“. Pěknej bordel. Amen
No a ještě něco o neposkvrněném početí Panenky Marie – klidně by to mohlo být od docenta, samozřejmě Ševčíka, aby to mělo punc vzdělání.
Nebo by to také mohl spíchnout Vidlák či po právnicku vyložit Rajchl.
A pak posvětit kdo? No přece, aby to bylo echt, a blbci zdejší, kteří tady a samozřejmě každý ve svém životě věří těm jen magořinám, lžím a hovadinám a hezky po svém je pak zde komentují, přece nikoliv Kája G. který již je mimo život pozemský tedy je v klidu, ale K. Kříž.
I plátek plný magořin, lži, dezinformací může být pro někoho zdrojem příjmů, že Kájo?
Nevím, nevím, vidět idealismus tam, kde vládl především alkohol (VH) a americké odposlechy (AM) je podle mého dost mimo.
VH byl snadno manipulovatelný alkoholik a hrozilo, že tu budeme mít svobodnou společnost, což se některým kruhům nepochybně nehodilo – a čím naklonit veřejnost tvrdým postihům a regulacím lépe než vlnou kriminality?
AM byla prokazatelně odposlouchávána CIA, pár dní to bylo v novinách a pak se po tom slehla zem, protože to určitě nebyla vhodná zpráva. Z Brzezinského knihy Grand Chessboard jasně vyplynulo přehlcení Evropy nekompatibilními migranty jako dobrý nástroj k likvidaci celého kontinentnu. Americká politiky od Clinotna dál pak principy knihy parádně naplňovala. Tedy předpoklad možná ne manipulace, ale tvrdého vydírání je snadno podložitelný dlouhou řadou nepřímých důkazů.
Jojo, věřit, že lidé jsou dobří a jen dělají chyby je tak snadné. Jen je na to nutné být iracionálním idealistou.
„Národ, který svým příkladem Václav Havel vypjatým humanismem a hrdinným disidentským zápasem vymaňoval z pout totalitní šedi, tak pod tíhou zklamání ve své velké části dobrovolně sklouzl k volbě normalizačních jistot a paternalistické péče silného státu, v němž je odpovědnost za vlastní osud pohodlně delegována výše.“ — nic takového Havel nikdy nedělal. Už v roce 90 začal směšovat pojmy svobody a demokracie tak, že v nich dodnes většina společnosti nemá jasno. Stejnětak hned v roce 90 zavelel ke slepému otočení korouhvičky z SSSR+/USA- na opak – hlavně u toho nepřemýšlet. Jeho role byla od prvních okamžiků podvratná a divoká amnestie byla jen jedním z kroků. Úlety o mírových raketách a aktech humanitárního bombardování už byly jen další ilustrací jeho dokonale vypitého mozku, schopného za další čestný doktorát plkat cokoliv.