23.11.2014
Kategorie: Společnost

Vox populi: Zapáchající realita dnešní společnosti

Sdílejte článek:

VK 23|11|2014

Redakční úvod: Rozhodli jsme se uvést několik článků pod souhrnným mottem “Vox populi”, které jsou názorově poněkud jiné, než je náš pravidelný čtenář zvyklý. Jsou to texty psané pohledem spíše z druhé strany politického spektra, pohledem tzv. “obyčejného člověka”, který je znechucen “kapitalismem” a raději by se vrátil zpět před rok 1989. Proč? Co vede většinu české populace k volbě neokomunistických stran se skrytě komunistickým programem, proč stále vítězí komunistické myšlení? Tento i podobné články jsou sondou do myšlení rozzlobených lidí a námětem do diskuse, která by měla pomoci odhalit v čem se mýlí, ačkoliv některé jejich myšlenky logiku mají. Přečtěte si tento text a v diskusi jej zkuste zhodnotit:

 

[ad#hornisiroka]

 

Mainstreamové české plátky chrlí jednu slátaninu a pamflet za druhým. To asi v úporné snaze přesvědčit ty mladé o tom, že dnes je líp, ANO… a že dobře už bude pořád, jak v předvečer svátku mimochodem pustil Agrofert do televizí novou reklamu na Kostelecké uzeniny s natolik politickým podtextem a sloganem mezi řádky, až mne to samotného překvapilo, že někdo má na tohle žaludek (myšleno jak ty uzeniny, tak i tu propagandu). Při procházení dnešního tisku jsem narazil na vskutku výživný propagandistický článek [2] na serveru Lidovky (já říkám „Havlovky“) a ten mě dopálil natolik, že jsem se rozhodl jej namočit do kýble s realitou a nenechat na něm nit suchou.

 

V článku Marka Kerlese se tedy čtenář má dozvědět, že dnes je lépe, neboť kdyby žil člověk tehdy před 25 lety, měl by vzhledem k přepočtu průměrné mzdy dnes kilo banánů za 120 korun a máslo za 70 korun. K tomu autor přihodil pár grafů a článek o délce na 4 krátké odstavce a je to v cajku. Občan si buď takový výblitek okopíruje a jako přilepšení k dobrému jej rozešle svým kamarádům pro zasmání anebo vztekem rozmlátí klávesnici, píše-li se tam o něm. Lidé nemají rádi, když z nich někdo dělá debily. Aniž bych se chtěl vrtat v 25. výročí Listopadu 1989, což byl podle mého názoru začátek úpadku české státnosti a suverenity, resp. začátek zločinného vývoje v naší zemi, kdy původní ideály svobody vzaly za své již v první polovině roku 1990, povíme si něco o naší zemi dnes. A držte se něčeho, bude to fofr.

 

Bída není minulostí, bída je budoucností mnoha Čechů

.
Náš stát je 25 let poté v zajímavé bilanci. Půl druhého miliónu Čechů žije pod hranicí chudoby. Ono to není přesné, ve skutečnosti se jedná o hranicí bídy, ale jelikož toto slovo zní natolik děsivě, bylo již od roku 1997 změněno ve všech dokumentech českých úřadů a vlády na „chudobu“. Proč a jaký byl důvod, to vám nemusím vysvětlovat. Být chudý je pro demokratický systém pořád přijatelné, být ale v bídě, to už nikoliv, to by se mohlo tohle slovíčko zvrhnout v nespokojenost a průvody ulicemi. S profesorem Pálkem jsem několikrát hovořil v 90. letech o nárůstu chudoby a on tvrdil, že jde o přirozený projev majetkové regrese. To zní odborně, ale v překladu do češtiny jde o „chudnutí“, úbytek majetku, úbytek aktiv, tedy přesun majetku od občanů naší země mimo území republiky do pryč.

 

Majetková regrese byla podmínkou integrace Česka do EU. V principu jde o to, že výdělky a zisky naší ekonomiky nezůstávají u nás, ale jdou do zahraničí. V určité fázi dojde k situaci, kdy přesuny majetku, tedy regrese, dosáhne svého vrcholu a občané začnou chudnout, protože majetek uvnitř společnosti už byl přesunut mimo republiku. Příkladem jsou supermarkety. Generují miliardové obraty, stamilionové zisky, ale výdělky odcházejí do zahraničí. Chvíli to nevadí. Ale v dlouhodobém horizontu začne vznikat ekonomická regrese. Pokud by zůstávaly výdělky zde a v českých bankách, mohly by české banky půjčovat více peněz na podnikání, mohly by firmy více zaměstnávat, stát by měl lepší výběr daní. Uzavřené a fungující kolečko. Jenže…

 

Jenže ani tyto banky nejsou dnes už české, i ony vyvádí svůj majetek ven svým matkám. Majetková regrese tak 25 let poté dosahuje vrcholu a projevuje se tzv. „jalovým růstem ekonomiky“, jak právě před měsícem uvedla média. To je znak vyčerpání ekonomiky, kdy bude následovat nájezd na „měkké zdroje“, tedy úspory obyvatelstva. Nezaměstnanost se nedaří snižovat, neboť firmy nemají cash flow a investiční kapitál už vůbec ne. Snaha o zavedení Kurzarbeit, tedy sdílené práce a krácených úvazků, je toho důkazem. 

 

Důchody budou končit! 25 let poté už ekonomové připravují plány na „dekomisi“ průběžného důchodového systému, přibližně okolo roku 2050. Důchodový státní pilíř nahradí eurodávka, o které Angela Merkel hovořila na jaře v Berlíně na ekonomickém fóru spolkových zemí. Slečna Merkel nerada používá výraz „nepodmíněný plat„, ale „eurodávka“ by měla spočívat v pokrytí životních nákladů obyvatel, kteří nejsou v pracovním procesu. Dobře si všimněte té věty, „…kteří nejsou v pracovním procesu„. Už to samo o sobě naznačuje, že eurodávka nebude jenom pro důchodce, ale i pro nezaměstnané a nezaměstnatelné (lidé v post-produktivním věku, kteří ještě nemají důchodový věk, ale na trhu práce už nenajdou zájemce, kteří by je zaměstnali).

 

[ad#hornisiroka]

 

Armáda lidí bez práce

 

Naše země má už 2 miliony reálně nezaměstnaných. Stát přitom přiznává jenom 530,000 registrovaných lidí bez práce. Jak je to tedy možné? No, to je jednoduché, je to taková hra s čísly a slovy, na jejichž konci je obyčejný člověk za vola. Do oficiální státní statistiky o nezaměstnaných se totiž uvádí pouze uchazeči o zaměstnání registrovaní na Úřadech Práce, nikoliv lidé, kteří nutně potřebují a chtějí práci. Týká se to především osob se sníženou pracovní schopností, kteří musí a chtějí pracovat, aby vyšli s penězi, lidí s částečnými invalidními důchody. Dále se to týká obrovské armády živnostníků, kteří jsou ze státní statistiky nezaměstnaných vyloučeni, nemají-li pozastavené či zrušené živnostenské oprávnění.

 

Vyloučeni jsou taktéž dlouhodobě nezaměstnaní a především nezaměstnatelní. Vyloučeni jsou lidé v cizině na sociálních dávkách v jiné zemi. Vyloučeni jsou studenti, kteří potřebují práci a přivydělat si ke svému studiu, vyloučení jsou důchodci, kteří pobírají tak nízké důchody, že nedokáží vyžít a potřebují nutně práci. Všechny tyto dohromady jmenované skupiny dávají dohromady už armádu 2 milionů lidí bez práce, takže dnes už může být číslo ještě větší a toto číslo, kterému se říká míra plošné nezaměstnanosti (stát uvádí oficiálně pouze „strukturovanou nezaměstnanost„, tedy nižší číslo, které ukazuje jen některé strukturované vybrané skupiny nezaměstnaných), je tak největším alarmem polistopadové zločinného vývoje v naší zemi. Měli občané a stát před rokem 1989 tolik obyvatel bez práce, bez příjmu, bez jistot? Neměli!

 

bezdom

 

Před 25 lety cinkali klíčemi od bytů, dnes nemají ani ty klíče

.
V Česku je podle odhadů po roce 1989 už 100,000 obyvatel bez domova nebo jim to bezprostředně hrozí, na ulici, tedy 1% populace. Dostat se na ulici je v dnešní době velmi jednoduché. Nepovede se vám podnikání, nepovede se vám rozvod s manželkou nebo manželem, zadlužíte se, protože vám nic jiného nezbylo, upadnete do exekuce, skončíte na ulici. V poslední době je možné v médiích vidět podivný a zvrhlý fašizační trend, kdy banky sponzorují natáčení televizních pořadů, které učí diváky, jak se „správně zadlužovat“.

 

Namísto toho, aby se ve společnosti postavila před občany otázka „Proč jsou lidé nuceni si půjčovat na základní životní potřeby jako je strava nebo bydlení?„, tak se místo toho řeší v médiích principy dluhů a jak se zadlužovat rozumně. To má úzkou spojitost s výše uvedenou majetkovou regresí, že hodnota natištěných peněz klesá, inflace za 25 let zvedla ceny mnohonásobně, ale lidské potřeby zůstávají stejné jako před 25 lety. Lidé i dnes chtějí auto, chtějí byt nebo dům, chtějí starobní důchod, chtějí sociální jistoty, chtějí dobře zařízený kvartýr, chtějí poslední módní trendy v šatníku, chtějí poslední výstřelky techniky a elektroniky. Jak říká německý ekonom a poradce Frau Merkel, Dr. Herzinger: „Lidské potřeby nevykazují známku inflace, jejich růst je přirozený a odpovídá vývoji společnosti.“ Slušelo by se dodat: „Amen!“

 

Potřeby lidí zůstávají, ale jejich faktická dostupnost, narozdíl od doby před rokem 1989, nejde zajistit hotovými penězi, dovozem nebo drobnou spekulací, ale pouze půjčkami a úvěry. To dříve nebylo. Pamatujeme si všichni, my starší, že rodinný dům se před rokem 1989 stavěl zcela běžně za hotové, za naspořené peníze, s podporou rodiny, babiček a dědečků. A co chybělo, v tom pomohl stát s novomanželskou půjčkou, zaměstnaneckou půjčkou, to vše bez úroků. Kdo si dnes může dovolit postavit dům nebo koupit byt za hotové? Pojem hypotéka dříve lidé neznali. Nebo jenom z filmů. Jaký podnik nebo firma dnes přidělí, zdarma a s nízkým měsíčním nájemným, rodině byt? V televizi se dnes kritizuje fenomén „mama hotelů“, ale proboha, kde má mladý kluk nebo holka vzít peníze na byt? Nebo i jenom na přijatelné nájemné? A i když mladý člověk ty peníze vydělá, už mu nezbude na založení rodiny.

 

A tak se roztáčí spirála tzv. kapitalizace priorit jedince, tzn. dává se přednost penězům a zajištění potřeb před rodinou a sňatkem, rodí se méně dětí, namísto toho se pořizují méně nákladní psi, klesá význam rodiny, lidé žijí bez závazků, bez závazků k dítěti i bez závazků ke státu a jeho budoucnosti. Být Čech, vlastenec, za kterého se považuji, znamená myslet na národ, na tuto zemi. Co bude s národem bez domova, bez dětí, bez rodiny? Bezdomovec, který propadne sociálním sítem, je člověk, který primárně neměl oporu rodiny, protože nefungovala anebo nebyla vůbec žádná. A stát, který nevytváří podmínky pro podporu rodiny, zároveň vytváří tím pádem prostor pro nárůst počtu bezdomovců.  …

 

Exekuce je forma záchrany soukromého zisku za pomoci státu, na jehož konci je bezdomovec

 

Podle posledních údajů jsou v Česku už 2 miliony osob v exekuci, 20% populace. Co to znamená? Že 20% lidí hrozí bezdomovectví, bída (nebo-li chudoba) a život na dluh do konce života. Kolik bylo lidí v exekucích před rokem 1989? Pomineme-li fakt, že tehdy exekuce prováděly pouze soudy (nikoli soukromí exekutoři za odměnu výdělku na chudácích jako dnes), které braly primárně ohledy na sociální dopad nařízené exekuce na jedince a společnost, tak můžeme prohlásit, že minulý režim se s problematikou dluhů vypořádával mnohem lépe, šetrněji k dlužníkovi a spravedlivěji k věřitelovi.

 

Věřitel byl za minulého režimu rovným partnerem dlužníka, který nesl stejnou míru rizika jako dlužník. Soudy za komunismu považovaly dluh a úvěr za prostředky zisků, které v případě toho, že půjčka „nedopadla dobře“ pro věřitele, nebyly věřitelovi vráceny z pozice dosažení maximálního vyrovnání, ale z pozice spravedlivé náhrady škody. Tedy exekuce nikdy za komunismu nebyla neomezená a absolutní, vždy se posuzovalo, aby úhrada dluhů nepřivedla dlužníka do sociálně obtížné situace. I v tomto ohledu byl tedy režim před rokem 1989 spravedlivější, než je dnes. Kdo půjčuje peníze, podniká. A kdo podniká, vystavuje se riziku neúspěchu. Věřitelé by dnes měli nést větší riziko za úvěry a měli by mít menší kompenzační práva na vrub dlužníka, než jaká jim dnes přiznává právní úprava o exekucích, která je nastavena jako likvidační pro dlužníky a tím pádem pro společnost, která ty lidi potom musí řešit.

 

Ke vzniku dluhu jsou zapotřebí vždy dvě strany, které by měly nést stejné riziko. Dnes tomu tak není, exekuce umožňuje jedné straně získat veškerý majetek druhé strany, takže v důsledku věřitel nese menší riziko ve smluvním vztahu než dlužník.

 

[ad#velkadolni]

 

Výše nájemného za bydlení je kapitolou, která nejvíce demonstruje tragický vývoj v naší zemi po roce 1989. Pokud se vrátím k článku na Lidovkách, řeknu to slovy mé babičky: „V Rakousku mají banány za pár schilinků, ale lidi tam spí na ulici…„. V Česku od roku 1989 vzrostly ceny nájemného v průměru až 30x, v některých lokalitách v Praze a ve velkých městech ale až 50x i vícekrát. Vzrostla snad od roku 1989 průměrná mzda někomu z vás 30x nebo 50x? Vezmeme-li si tehdejší průměrnou čistou mzdu v roce 1989, která byla necelých 2500,- Kčs, tak dnes průměrná čistá mzda v ČR rozhodně 75,000,- Kč není a 125,000,- Kč už vůbec ne. A to nemluvím o tehdejší mediánové mzdě v ČSSR, která se v roce 1989 pohybovala dokonce ještě o tisícovku níže, než byla ta průměrná. Co je nám platné, že máme dnes lacinné banány, když nejsme opice a nebydlíme na stromech? Nebo snad redaktoři Lidovek jsou paviáni, kteří se houpají na větvích stromů a vřískají to své oblíbené: „ANO, bude líp! ANO, bude líp!“ a pořád dokola? Člověk by řekl: „Kdy tedy bude líp?“ A já bych mu odpověděl: „Líp už bylo, milý pane!“

 

ZDROJ: -VK-

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (16 votes, average: 4,19 out of 5)
Loading...