31.12.2017
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Vox populi: Tož, to tedy ne!

Sdílejte článek:

NONSERVIAM

Ke konci roku bývá zvykem bilancovat. V tom právě končícím se vyprofilovalo do konečné podoby několik výrazných celospolečenských témat, která postupně získala status mantry. Nešlo se jim vyhnout, cpaly se nám do obýváků horem dolem, když jste je vyhodili dveřmi, vrátily se oknem. Mohli jste je ignorovat, nebo k nim zaujmout nějaký aktivnější postoj. Tady je v kostce ten můj.    

[ad#textova1]

Začnu u prezidenta, protože ten je u nás jasnou jedničkou a stálicí mezi hybateli společenských emocí. Řadu let mi byl lhostejný úplně stejně jako Havel, nebo Klaus, ale z těch tří mi byl nejméně nesympatický, protože vzbuzoval dojem největší lidovosti.

Přesto nadělal spoustu hovadin, často ve vlastním politickém zájmu na lidi naprosto prděl a kul politické pikle. Jako všichni ostatní, svatého Havla nevyjímaje. Nikdy ale nehrabal pod sebe, nebál se vyslovovat vlastní názor, snažil se vnímat hlasy voličů a jako sociální demokrat byl nepřekonatelně úspěšný.

Více vnímat jsem ho začal až před druhým kolem prezidentské volby, když jsem si uvědomil, že dalšího Havla na Hradě rozhodně nechci. Mám k Zemanovi řadu výhrad, často s jeho názory  nesouhlasím, nikdy jsem ho nevolil a někdy mne opravdu sere.  Ale pokud si představím, kdo všechno by tam mohl sedět místo něj, jímá mne hrůza. Včetně těch současných kandidátů.

Jsem po vzoru tatíčka Masaryka zastáncem silného prezidentského režimu. Připomínám jeho slavnou větu, kterou v roce 1919 okomentoval první návrh svých prezidentských pravomocí, který z jeho funkce činil onen proslulý zemanovský „okrasný fíkus“: „Tož, to tedy ne!“

Obzvláště sympatickou je mi pak kombinace silného prezidenta a dobrého vlastence. Proto mám tak rád například De Gaulla.

Zeman je dobrý prezident a dobrý vlastenec. Byl zvolen přímo občany, tím dostal velmi silný mandát, což si jako ostřílený politik velice dobře uvědomuje a zkušeně to využívá. Dobře hájí zájmy státu, není odtržený od reality a říká to, co si myslí. Má své chyby, ale já mu je odpouštím a tentokrát ho už volit budu. Ne proto, že bych ho bezmezně zbožňoval, ale prostě proto, že ve frontě na Hrad nikdo lepší nestojí.

Dále tu máme Rusko a Putina. Řeknu to asi takhle. Kdysi jsme museli ve jménu vládnoucí ideologie povinně milovat Sovětský svaz a nenávidět Spojené státy. Dnes musíme ve jménu vládnoucí ideologie povinně milovat Spojené státy a nenávidět Rusko. To podstatné je na tom to, že z gruntu kapitalistické Rusko není socialistický Sovětský svaz. Což, jak se zdá, mnoha lidem doposud uniká.

Sovětský svaz jako šiřitel komunismu a revoluce už neexistuje a neexistuje ani jako stát. Už tedy není třeba proti němu bojovat. Jeho rozpadem před osmadvaceti lety došlo k přepólování světa. Ze dvou světových hegemonů zbyl pouze jeden, ten druhý byl zdánlivě poražen a měl být pod zástěrkou demokratizace rozparcelován na malé surovinové a odbytové kolonie pro nadnárodní korporace. Ovšem něco se zvrtlo, bodrého a povolného alkoholika Jelcina vystřídal vlastenecký abstinent Putin.

Putin vyvedl Rusko ze společenského a ekonomického chaosu a vrátil ho zpátky na jeho místo mezi velmocemi. Nedopustil jeho likvidaci a vrátil jeho občanům důstojnost – jako hospodářskou, tak národní. Převzal v devadesátých letech stát, proti kterému byl Augiášův chlév čistý, jak operační sál. Vypořádal se jak s domácími oligarchy, tak se zahraničními kolonizátory a demokratizátory.

Odmítl nekriticky přijmout demokracii západního typu a přizpůsobil svůj vládní režim ruské realitě. A tím se stal pro Západ veřejným nepřítelem číslo jedna. Studená válka byla rázem zpět na plný koule. Připojení Krymu k Ruské federaci na základě ústavního referenda bylo už jen třešničkou na dortu povinné nenávisti ke státu, který se odmítá podvolit diktátu USA.

Já si ty doby, kdy jsme museli milovat Moskvu a Brežněva dobře pamatuju. Kdyby mi někdo v roce 1989 řekl, že za pětadvacet let mi bude Moskva a její vládce sympatičtější, než celý Západ dohromady, zeptal bych se ho nejspíš, co bere za matroš.

Putin je po De Gaullovi můj další oblíbený státník. Takhle nějak si představuju silného prezidenta státu, který nikdy nepoznal skutečnou demokracii. Ví co chce, na prvním a na posledním místě má zájmy vlasti a nebojí se je hájit za všech okolností. Není rozhodně demokratem západního typu, takový by v Rusku neobstál. Je autokratický, ješitný, řídí zemi pevnou rukou a často z našeho pohledu velmi problematickými způsoby. Moskva ale není Londýn a Rusko není  a nejspíše ani nikdy nebude Velká Británie. Jediným podstatným měřítkem jeho schopností a úspěšnosti tak je jeho obliba u občanů Ruska a ta je setrvale vysoká.

Můj názor je ten, že Rusko není pro Západ už skoro třicet žádnou hrozbou a v éře Vladimira Vladimiroviče se to nijak nezměnilo. Spíše naopak. Nevede proti Západu žádnou „hybridní válku“, nechce rozpoutat ani válku konvenční, nevolí nám vlády ani prezidenty a jeho sportovci dopují zhruba stejně, jako ti američtí.

Dále si rovněž myslím, že Putin je zároveň ten nejpřístupnější a nejpragmatičtější politik, jakého kdy Rusko ve svém čele mělo. Tím, že se mu západní politici přesto místo dialogu pouze neustále snaží močit na záda, projevují neuvěřitelnou slepotu, hraničící až s nesvéprávností či přímo imbecilitou.  Pokud by k němu a k Rusku přistupovali s použitím mozků, mohl by současný svět vypadat mnohem lépe.

Jako předposlední velké téma máme postupující anonizaci a fašizaci našeho malého zasmrádlého českého dvorečku. K té došlo podle obránců demokracie tak, že občané ve volbách vyjádřili názor, jenž koliduje s tím jejich. Voliči dali tradičním politickým stranám, které přivedly republiku tam, kde je teď, tedy do euro-americké prdele prostě najevo, že tam až tak hluboko být nechtějí.

Mně Babiš taky vadí, ale rozhodně v něm nevidím ohrožení demokracie. Prostě dělá politiku trochu jinak, než Kalousek. A jak to dopadá, když jsou u vesla Kalouskové, už jsme si vyzkoušeli dosyta. Děkuju, už nechci. Dostal 30%, tak ať se předvede, já kvůli tomu na barikádu nepolezu a s důsledky jeho politiky se pokusím nějak vyrovnat. Tak, jako vždycky.  Čapí hnízdo mám přitom dokonale na banánu, stejně jako naprostá většina z vás.

Demokracii rozhodně neohrožuje ani volební výsledek SPD. Jak už jsem psal, okamurovci mají v programu některé velmi sympatické prvky, jako třeba referendum o EU, zestátnění ČT a antiislámský postoj, ale nelíbí se mi jejich vůdce a někteří jeho gaulajtři. Pokud chce někdy v budoucnu můj hlas, má před sebou opravdu hromadu práce. Ovšem jsem opravdu dalek toho, abych jeho stranu označil za fašistickou jen proto, že si to žádá nějaké pofidérní uskupení neúspěšných eurohujerů.

Za daleko větší nebezpečí pro společnost než je Zeman, Putin, Babiš a Okamura dohromady pak považuji ty, kteří je neustále za nebezpečné označují a vyzývají k boji proti nim. Demokracii neohrožují odlišné politické směry nebo politici s jinými názory, ani státníci hájící především národní zájmy. Ohrožují tím maximálně postupující glajchšaltizaci evropských národů, globalizaci a zájmy úzké skupinky vyvolených, což mne tedy rozhodně nepálí.

A jako poslední téma tu mám „řeku nenávisti“, jak to poeticky pojmenovala eurosoudružka Jourová. Lidi jako je ona nebo pornostar Janda, se díky svým názorům střetávají na sociálních sítích s realitou a protože jinak s ní do styku moc nepřijdou, označují ji za nenávist. Až potud je to naprosto v pořádku, já například  zase považuji za nenávistné jejich projevy, takže jsme si kvit.

Problém nastává v okamžiku, kdy té „nenávisti“ – rozuměj odlišným názorům – vyhlašují válku. A protože na rozdíl od naprosté většiny z nás mají k jejímu vedení prostředky, my máme tradičně „holé ruce“, jsme svědky soustavného utahování šroubů svobody projevu ve jménu demokracie, jejímž základem tato svoboda je.

Já osobně se dokážu docela dobře vyrovnat s faktem, že je Zeman na Hradě, Babiš ve Strakovce, Okamura ve sněmovně a Putin v Kremlu. Jako jsem se předtím vyrovnal s Brežněvem, Husákem, Havlem, Klausem, Sobotkou, Hermanem a Obamou. Nemám problém ani s odlišnými názory a jejich nositele maximálně znectím na blogu. Necítím nejmenší potřebu zakazovat, cenzurovat nebo jinak potírat.

V tomto smyslu a s vlastní historickou zkušeností z nedemokratického režimu se považuji za poměrně demokraticky smýšlejícího občana a fakt nepotřebuju, aby mi někdo v tomhle směru uděloval závazné pokyny. Děkuji mnohokrát.

[ad#pp-clanek-ctverec] 

ZDROJ: nonserviam.cz

Poznámka PP: Pod souhrnným mottem „Vox populi“ uvádíme články, které nemusí úplně ve všech bodech korespondovat s názorem redakce. Jsou námětem do diskuse, která by měla pomoci odhalit v čem se mýlí, nebo v čem jsou obsažené myšlenky podnětné.

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (32 votes, average: 4,06 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky