Venezuela: Pravá tvář socialismu 21. století

Podobných příběhů najdeme ve Venezuele celou řadu. Pro nás může jít o zábavné čtení o toaletním papíru, ovšem pro místní obyvatele na tom nic vtipného není. Experiment se socialismem 21. století skončil ekonomickou katastrofou. Rozvíjející se země jsou samozřejmě náchylné k tomu, aby dělaly spoustu chyb. Tak nějak se u nich čeká, že si projdou obdobím ekonomických propadů. V případě Venezuely ale nepokoje, nedostatek zboží či výpadky elektrické energie, které má řešit dvoudenní pracovní týden pro státní zaměstnance, ukazují na něco jiného. Tam probíhá něco výjimečného. Nejde o nic jiného než o kolaps velké, bohaté a v podstatě moderní a demokratické země.

K podobnému kolapsu s výjimkou válečných konfliktů možná ještě nikdy nedošlo. Prudce se zvyšuje mortalita, vládní instituce přestávají jedna za druhou fungovat, inflace dosahuje trojciferných čísel, 70 % populace se nachází pod hranicí chudoby, zvedla se vlna kriminality, lidé se drží raději doma nebo stojí dlouhé hodiny v řadách na základní potraviny. Malé děti umírají ve velkém, protože není dostupná ani základní zdravotní péče a léky. To samé platí o starých lidech a o chronicky nemocných.

Venezuela sedí na jedněch z největších zásob ropy na světě. V posledních 17 letech tam díky prodeji ropy přitekl více než jeden bilion dolarů. Nyní sice ceny ropy klesly, ale tím nelze popsané problémy vysvětlit. Ty totiž začaly mnohem dříve a už v roce 2014, kdy byly ceny ropy ještě vysoko, panoval nedostatek základního zboží, včetně chleba a toaletních potřeb. Podstatou problémů je filozofie vládnutí, kterou prosazoval Chávez a nyní na ni navázal Maduro. Ta má neuvěřitelný sklon k mrhání se zdroji, k investování do nesmyslných projektů, destrukci institucí a zlodějství. Příkladem jsou státem stanovené ceny, které mají udržovat zboží dostupné, ale v praxi tento systém vede k tomu, že zboží není žádné.

Venezuelské rodiny se každý den starají hlavně o to, jak naplnit své základní potřeby. Například čtrnáctiletý Maikel Mancilla Pena trpěl epilepsií a jeho rodina se všemožně snažila o to, aby pro něj zajistila potřebný lék Lamotrigine. Na počátku února mu jeho matka dala poslední dávku, kterou sehnala. Všechny další pokusy o získání dalších dávek už byly neúspěšné. Mnoho dalších Venezuelanů umírá proto, že nejsou dostupné jinak běžné léky. Socialistická vláda ale měla donedávna peníze třeba na to, aby podporovala Pastora Maldonada v závodech Formule 1. Venezuelská státem vlastněná ropná společnost PDVSA dávala na jeho sponzoring 45 milionů dolarů ročně, přestože Maldonado ve většině závodů havaroval. Vedle toho Venezuela podporuje řadu levicových stran po celém světě včetně Španělska či Argentiny.

Caracas je nyní podle některých odhadů nejnebezpečnějším městem na světě, venezuelskému venkovu zase vládnou drogové mafie. Právní systém se rozpadá a okrádány jsou i děti na ulicích. Programy potravinové podpory nefungují, protože vláda není schopna zajistit pro ně potraviny. K tomu všemu Venezuela čelí jedné z nejhorších epidemií vyvolaných virem Zika. Její rozsah není vláda schopná ani odhadnout, o boji s ní nemluvě. Nefunkční infrastruktura naopak celý problém jen zhoršuje. Venezuelané musí například pracovat se zásobami vody, kterou obvykle drží v kbelících. Jenže tomu by se právě u nákazy přenášené komáry měli co nejvíce vyhýbat.

Jestliže někdo situaci v této zemi sleduje, podobných příběhů a příkladů kolapsu slyší mnohem více. Ta lepší fáze experimentu se socialismem 21. století tam skončila, nyní přišla fáze rozpadu, kterou ale stále doprovází silně levicová rétorika. Pokud na to hledíme ze zahraničí, jsme jen překvapeni rozsahem a hloubkou kolapsu. Pro Venezuelany jde ale o každodenní boj.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Autor: Moises Naim a Francisco Toro, zdroj: The Atlantic