Už jsi četla Šlachtu?

Když jsem totiž tu knihu viděla na pultech, tak ve mne naskočil intuitivně pocit, že “něco je špatně”. A měla jsem asi dost pravdu – v tom prvním pocitu. Je to jako kdybych přestala být advokátkou, a napsala o všech pikantnostech, které jsem zažila na “svých” radnicích, něco podobného. A taky jich už bylo! Pro mne nepředstavitelné. Popřela bych totiž to podstatné – podstatu své profese založenou na důvěře. O to víc by to mělo platit v podobných složkách státu… Bereme-li je vážně.

Prostě mi přijde napsání podobné knihy, navíc stylem, jaký jsem si v knihkupectví ověřila, vysoce neprofesionální až bulvární na to, jaký post pan Šlachta zastával, a hlavně na to, s jakou ostudou nakonec dopadá kauza Nagyová a spol.

Podle mého názoru ego autora přesahuje realitu, a touha po tom být v hledáčku kamer a vstoupit jakkoli do dějin naší země je na můj vkus úporná až křečovitá. Proto tzv. cítím v kostech, že něco je hodně špatně. Pan Šlachta přece nikdy nebyl zbaven mlčenlivosti v rozsahu pro podobnou knihu. Nebo to zbavení mlčenlivosti nebylo publikováno? Pana Klímu chápu, pana Šlachtu nikoliv. Ne proto, že by nebylo dobré se řadu věcí ze zákulisí dozvědět (naopak!), ale proto, že by to nemělo být v žádném případě od něho. A pokud, tak rozhodně ne tak krátce po odchodu z funkce. Byl-li profesionál. Jenže to by tu nebyla ta aktuální “sláva”.

Vydání knihy na mne proto působí tak, že si tím autor trochu hojí rány z toho, jak jim ta velká akce, na jejímž konci jsou kabelky paní Nagyové, nevyšla, a chce od toho odvést pozornost. Škoda – zpočátku byl sympatický chlapík. Jen velmi netrpělivý – na můj vkus. Prostě chtěl všechno rychle a hlavně s těmi kamerami. A ono nakonec houby z toho – přiznejme, že celá ta akce byla spíš ostuda. A tak to bylo zrežírované pro tu slávu… Přesně si vybavuji, jak to ti “tajní” veřejně oznamovali, a jak si to užívali. A pak… Těžká deziluze.

Takže aspoň tu knihu. Asi. U profesionálů nepochybně ztratil, a už proto je jisté, že už se nikdy nechystá zpět. Kdo by ho taky vzal mezi tajné, je-li takový “showman”. Ale pokud knihu máte, klidně čtěte. Nic proti, ostatně i tímto blogem jí dělám tak trochu reklamu. Takže je očividné, že panu Šlachtovi nechci škodit – jen ho zoufale nechápu, protože se pohybuji v obdobném prostředí.

Proto jsem potřebovala říct svůj názor. Možná i proto, že opět cítím ve svých zkušených kostech (a maximálně se mohu mýlit), že pan Šlachta pokukuje po politice, a proto mu nic “lidského” není cizí, a pro ty kamery udělá zase všechno. Cesta zpět není možná, tedy cesta vpřed – a ta politika se přímo nabízí. Otázka je, zda bychom kvůli tomu neměli zpozornět my, třeba už tím, že si budeme klást otázku, zda se dá všemu z té knihy opravdu věřit. Ono ti, co kvůli svému egu zapomenou na to být profesionály a pár let mlčet, si realitu a svou roli v ní rádi přibarví. Takto je třeba, podle mého názoru, ke knize přistupovat, a klást si druhou otázku, proč vlastně byla napsaná…

Četla jsem z ní sice jen některé části v knihkupectví, protože jsem chtěla vidět její styl, ale troufám si už z těch úryvků odhadnout, že je pan Šlachta hrdina každé stránky. A o to tady patrně hlavně šlo.

Nuž – přejme mu to. Ostatně mu touto amatérskou recenzí člověka pohybující se v podobné branži a ve veřejném prostoru dělám onu zmíněnou reklamu. Bůh mi odpusť. Za to mu svatosvatě slibuji, že si tu knihu opravdu nekoupím.

Jiný názor ovšem plně respektuji. Kupujte, čtěte, neuškodí. Jen vyslechněte názor člověka z podobného prostředí, který nemá rád “zištné” prvoplánové kalkulace. A který si myslí, že respekt a zájem o sebe sama se získává prostě jinak, než že zradím pro záři kamer svou profesi. Protože ono opravdu nejde o to přinést nám informace, patrně nejde ani až tak o peníze, ale jde o slávu autora a již zmíněné neuspokojené ego zejména z kauzy Nečas Nagyová.

(Aby nedošlo k mýlce – mně nevadí, že po této dvojici se tzv. “šlo”. Šlo se právem, protože poměry na vládě byly evidentně tristní. Mně ale velmi vadil ten tyátr kolem, zatýkání v přímém přenosu, obrovská slova, světla ramp, úniky intimních hovorů, ponižování aktérů…To se prostě nedělá – a to ani u skutečných zločinců. Navíc, když to pak končí s velkou “slávou”… u kabelek. Ostuda jako vrata.)

Ale zpět ke knize – to může být jeden z důvodů, proč byla vlastně napsaná. Upřít pozornost na ni, přebít touto bulvární a podle mého názoru neprofesiální pseudootevřeností vzpomínku na tu tragikomickou kabelkovou kauzu, kvůli které padla vláda, a udělat z autora Roberta Šlachtu zase populárního hrdinu. On zatím neví, že zcela pochopitelný zájem čtenářů o “drby” mu úctu a respekt nepřinesou. Taky asi ještě nepochopil, že druhou knihu nemá už o čem napsat. Takže je to v jeho životě takový záblesk, jako bylo tehdy to vystoupení před kamerami s kauzou Nagyová Nečas. Tedy pomíjivá záležitost. Pokud… Pokud to nemá být odrazový můstek někam – třeba do té politiky. Jedině to by mělo logiku. Ale to bychom pak zase měli zpozornět my.

A na závěr už jen srovnávací podotek.
Jitka Vodňanská, velká láska Václava Havla, vydala své paměti až třicet let poté. A to přesto, že kdyby je napsala hned po listopadu (kdy byl Václav Havel ikona národa a jeho Dopisy Olze se hltaly po nocích), neskutečně by zbohatla a stala se celebritou. Ale neudělala to. Zůstala dámou s hluboce ukrytými vzpomínkami. A i po této době v knize viditelně aplikovala autocenzuru. A to nebyla pod žádnou mlčenlivostí. Měla prostě jen charakter. Odolala pokušení pochlubit se zážitky s listopadovým hrdinou a pak prvním mužem země po celou jednu generaci. A že těch zážitků bylo.

Robert Šlachta zkrátka neodolal. Stává se. A čas ukáže, proč.

• Jana Zwyrtek Hamplová