24.1.2025
Kategorie: Ze světa

Trump a Ukrajina aneb Mezi příměřím, válkou a mírem

Sdílejte článek:

VERONIKA SUŠOVÁ SALMINEN

S nástupem Donalda Trumpa se více hovoří o tom, že by rusko-ukrajinská válka mohla snad skončit. Trump ještě před svým zvolením opakovaně naznačoval, že by konflikt rád ukončil, pokračoval v tom jako „president-elect“ (v období mezi zvolením a inaugurací, pozn. red.), řekl to během své inaugurace i po ní. Jenže obecně deklarované záměry jsou něco jiného než geopolitická realita.

 

Není pochyb o tom, že konflikt je bidenovským dědictvím, a co víc, lze ho jako skutečně bidenovský projekt chápat od samého počátku (reálně od roku 2014). Trump se bude muset s tímto dědictvím nějakým způsobem vyrovnat. Jeho bývalý poradce Stephen Bannon už varoval, že tato válka má potenciál stát se Trumpovým „Vietnamem“ (podobně jako se to stalo prezidentu Nixonovi).

Biden a jeho administrativa opravdu nesou velký díl spoluodpovědnosti za tento konflikt. Takovým tvrzením samozřejmě nikdo neubírá vinu Rusku, které současnou fázi konfliktu v únoru roku 2022 v rozporu s mezinárodním právem rozpoutalo. Probíhající válka je ale součástí kontinua, které se odvíjí od roku 1989, v případě Ukrajiny od roku 2004 a znovu po roce 2014. Hlavním jmenovatelem konfliktu je neexistence inkluzivní bezpečnostní architektury v Evropě, kterou nahradila partikulární obranná aliance v podobě NATO a zajišťování bezpečnosti prostřednictvím jeho zeměpisného (prostorového) rozšiřování na východ. Tato expanze neodpovídala zájmům Ruska ani jeho vnímání vlastní bezpečnosti a samozřejmě i vlastního postavení v oblasti „vitálních zájmů“, tj. především v postsovětském prostoru. Odpovídala ale zájmům USA. V mezinárodní politice však ignorování zájmů významných aktérů (a Rusko je pořád ve východní Evropě, ať chceme nebo ne, významná velmoc) a neochota ke kompromisům či inkluzi vede ke krizím a nezůstává bez odezvy a odporu. Moralizující odsudky na tom bohužel změní jen málo, zvláště když jsou spíše pokrytectvím než autentickou kritikou „padni, komu padni“.

Rusko-ukrajinská válka je od začátku systémovým konfliktem. Zdaleka v ní nejde pouze o území a jejich kontrolu, i když tento rozměr má konflikt také a hrozivě tím připomíná jatka první světové války. Není to jednoduše jen nějaká stará imperiální válka, ve které se bojovalo o území a zdroje na nich. V základech tohoto konfliktu leží odlišné vidění bezpečnosti, odlišné vidění mezinárodních vztahů a odlišné vidění budoucnosti světa. Jeho součástí se stala otázka budoucího postavení Západu a Ruska v proměňujícím se světě, ve kterém roste vliv neevropských velmocí. Západ si vybral sám sebe a vlastní iluze o sobě, Rusko se naopak Západu (nebo spíše Evropě) po skoro čtyřech stoletích odcizilo a odcizuje, zatímco se více a více angažuje v Asii a na globálním Jihu (a nikoliv bez iluzí o sobě). Systémovost konfliktu jej nečiní rychle a snadno řešitelným. Neřešení systémových problémů může vést maximálně k nějaké formě příměří, v lepším případě k něčemu podobnému situaci na Korejském poloostrově, v horším pak k přestávce, přeskupení sil a novému konfliktu. Jenže systémové řešení je s druhým Trumpovým prezidentstvím nejspíš někde v nedohlednu. Znamenalo by totiž na prvním místě uznat některé zájmy Moskvy za legitimní, za součást řešení rovnice. To bylo doposud tabu, protože v očích mnohých představuje uznání ruských zájmů kapitulaci před Putinem.

Již ve středu se objevila zpráva, že Trump by mohl uvalit další tvrdé sankce na Rusko, pokud Putin nebude jednat s ukrajinskou stranou. V pozadí byla informace o posílení amerického vývozu zkapalněného zemního plynu do Evropy v rámci dalších energetických sankcí na Rusko. Takový krok by odpovídal trumpovskému způsobu myšlení i dlouhodobým americkým zájmům. Takže je tu možnost posílení sankcí, o které před inaugurací psala agentura Bloomberg jako o strategii zvažované v této válce. Eskalace sankcí proti Rusku použitá jako donucovací prostředek k míru je ovšem velmi problematická.

Rusko dalo před časem najevo, že systémové otázky považuje za základ pro dohodu: proto odmítlo návrhy Trumpova emisara na odložení členství Ukrajiny v NATO o dvacet let. I proto nyní Putin říká, že prvotním úkolem je odstranit hlavní příčiny konfliktu a zajistit „…dlouhodobý mír založený na respektování oprávněných zájmů všech lidí, všech národů žijících v regionu.“ Moskva sice avizovala ochotu jednat s Trumpem, nicméně od momentu jeho znovuzvolení je velmi opatrná – je očividné, že mu nedůvěřuje.

Momentálně je situace kolem konfliktu díky nástupu nové americké administrativy otevřená, což je samo o sobě velká změna oproti minulé administrativě, která volila jen jednu variantu. Možnosti, které se nyní nabízejí, jsou poměrně jednoduché: pokračování války, nějaká forma příměří (které ale zatím Kyjev i Moskva odmítají) nebo mír. Mír se však neobejde bez systémových změn v bezpečnostním uspořádání v Evropě, kterým nebyli v posledních třech dekádách USA i jejich západní spojenci nakloněni. Bude Trump?

 

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (12 votes, average: 2,75 out of 5)
Loading...
11 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)