To nejhorší z českého právního prostředí

Kdybychom byli na nejmenovaném nekvalitním technickém serveru, asi bychom tento text nazvali Deset kotev, které táhnou české právo ke dnu, a rozdělivše článek do deseti sekcí, tetelili bychom se nad vidinou počtu reklamních bannerů a dalších příjemností, které budou naši čtenáři nuceni si zobrazit, aby se dostali k dalším dvěma až třem odstavcům našeho díla.

My tak neučiníme, a budeme postupovat cestou prostého číslovaného seznamu:

1. Fikce náhradního doručení. Česká republika je zřejmě jedinou zemí na světě, kde se dá účinně doručit na adresu, na níž se adresát nezdržuje a o doručovacím pokusu se nikdy nedozví. Je to přece jeho povinnost, aby bydlel tam, kde si my, soud, myslíme!

2. Opatrovník osobě neznámého pobytu. Trestně stíhaným osobám, které se nepodaří dopadnout, svědčí – arci poněkud pochybné – privilegium, že jsou stíhány a odsouzeny jako uprchlé, ale když jsou konečně polapeny a dopraveny do příslušné věznice, smějí požádat o opakování procesu. V civilním řízení nic podobného neexistuje: jestliže soud žalovaného nenajde, ustanoví mu opatrovníka a dál se o něj nestará, naprosto odhlížeje od skutečnosti, že opatrovník – byť jím dnes už je pravidelně advokát a nikoli zaměstnanec soudu, jak tomu bývalo ještě před deseti lety – nemůže účinně skutkově argumentovat, protože k disposici má jen to, co žalobce uložil do spisu: tedy příkladmo neví, že dluh byl zaplacen, pohledávka zanikla započtením, podpis žalovaného na pojistné smlouvě je padělaný atd. atp. Šanci dosáhnout nápravy žalovaný obvykle nemá, ledaže by se pustil do riskantního a nákladného dobrodružství zvaného žaloba pro zmatečnost, případně návrh na obnovu řízení. Princip je ten samý: je to jeho chyba, že ho soud nenašel.

3. Absence efektivní soudní kontroly exekutorů. Exekutoři nejsou největším zlem, tím je to, že soudy, které by měly jejich svévoli napravovat a držet je na uzdě, tak činí ve lhůtách, v nichž jsou zvyklé rozhodovat, tedy v horizontu z pohledu povinného naprosto nedohledném. Sebral ti exekutor něco, co nesmí? Např. počítač zaměstnavatele s životně důležitými daty? Klid, hochu, podej excindační žalobu a za dva-tři roky ho máš zpátky.

4. Domněnka vlastnictví povinného. Exekutoři smějí vzít téměř všechny movité věci nejen povinnému, ale i každému, kdo s ním bydlí ve stejném bytě, na základě vyvratitelné právní domněnky, že v místě, kde povinný bydlí, je všechno jeho. Běžně se tak stává, že je odebírán majetek rodičům, dětem, sourozencům, a arci také pronajimatelům nebo nájemcům, kteří měli tu smůlu, že měli nebo mají stejné bydliště jako povinný. Exekutor dobře ví, že bere věci jiné osobě, než která dluží, ale jde o jeho zisk a v této zemi jsou, nejen v právu, peníze vždy až na prvním místě.

5. Operativní spisy. Úkolem policie je předat soudu obviněného, ne zjišťovat, zda je to skutečný pachatel, anebo obviněnému dokonce usnadňovat obhajobu. Proto vede vedle trestního spisu ještě další, operativní, ve kterém shromažďuje důkazy svědčící ve prospěch obviněného. Soud se dozví jen to, co dokazuje vinu obviněného: proč soudcům komplikovat rozhodování nějakými pochybnostmi, no ne?

6. Nerovnost znalců. Existují dva druhy znalců: ti dobří, v bílém klobouku, říkají soudu to, co by si přál slyšet, ti druzí, odění kloboukem černým, byli vybráni a zaplaceni stranami a proto jsou naprosto nedůvěryhodní. Jak jednoduché to bývalo v době, kdy znalce směl přibrat pouze soud – ministr Pelikán ostatně zpracoval návrh novely OSŘ, která má tento stav rajské nevědomosti znovu nastolit a jakékoli kompromitující pochybnosti o správnosti znaleckého výkonu odkázat do proklamativní roviny znaleckého posudku jako listinného – rozuměj irelevantního – důkazu.

7. Platební rozkaz/rozsudek pro zmeškání/pro uznání. Pasivita žalovaného se trestá všude na světě, avšak zvláštností této země je, že soud necítí potřebu přezkoumat, zda sumárním rozhodnutí nepůsobí evidentní bezpráví, tedy zda nepřiznal plnění z lichevní smlouvy, neaplikoval evidentně neplatná smluvní ujednání, nepřehlédl, že kalkulace dluhu předložená žalobcem obsahuje početní chyby apod. V trestním právu je variantou na téže thema trestní příkaz. Existuje mnoho lidí, kteří si myslí, že trestní příkaz je to samé jako rozsudek, a nebrání se mu, přestože jsou přesvědčeni o své nevině nebo o nepřiměřenosti uloženého trestu.

8. Zneužívání vazby. I když vazební substituty se užívají stále častěji, zákonodárce opomněl vyloučit odkladný účinek stížnosti státního zástupce proti nahrazení vazby, a tak o tom, zda obviněný půjde do vazby, rozhoduje efektivně státní zástupce a nikoli, jak stanoví ústavní pořádek, soud. Samostatnou kapitolou jsou ovšem podmínky ve vazebních věznicích, kde se Česká republika s pýchou může měřit s africkými zeměmi.

9. Advokacie. Český advokát není nevzdělaný nekňuba, jen praktik, který dobře ví, že produkt, který místní justice vygeneruje, má jen velmi volnou vazbu ke spravedlnosti a racionalita v něm těžce prohrává na body s libovůlí. Proč se snažit, když výsledek stejně neovlivníte? Tím vůbec nejdůležitějším právním předpisem – a jediným, jehož ustanovení čeští advokáti prožívají s vášní – tak pravidelně bývá advokátní tarif.

10. Korupce. Nic si nenalhávejme, existuje a je v justici přítomnější, než se jeví z prohlášení jejích koryfejů. Uplácí se v I. i II. stupni, uplácí se u Nejvyššího soudu, a dictum, že dobrý advokát zná právo, lepší advokát soudce, platí universálně: nejcennější KPI advokáta je být schopen doručit do správných rukou úplatek.