18.1.2015
Redakce
0
Kategorie: Humor

To dítě je potřeba unavit

Sdílejte článek:

DOMINIK LANDSMAN 18|01|2015

Je půl šesté ráno a z mého slastného snu, kdy se mi zdálo, že jsem se v naprosté blahosklonné blaženosti stal obětí exploze, mě budí drásavý zvuk dudáku, který je silou třen o zeď. Vyčerpaný a nevyspalý si začínám uvědomovat, že jsem se bohužel nestal obětí exploze, nýbrž obětí tíhy otcovství. Čeněk se nachází vedle mě v posteli a z pro mě nevysvětlitelného důvodu škrabe dudákem omítku zdi. Zřejmě se v noci udála poslední dobou celkem běžná věc a tedy, že Čeněk se v noci vzbudil, začal nadávat, takže ho Nataša přemístila k nám do postele a sama si šla lehnout do pokojíčku.

[ad#hornisiroka]
Chvilku jsem zkoušel, že spím, a doufal, že si mě Čeněk nebude všímat. Najednou však zvuk kvílejícího dudáku utichl a ucítil jsem pohyb menšího subjektu (vačice, chápana a nebo zraněného pásovce) směrem ke mně. V tu chvíli mi zatrnulo, ledový pot mi kanul z čela a já jsem tušil, že zkáza je blízko. Nakonec se ta věc ke mně doplazila, vyšplhala na mě, začala mě mlátit do hlavy a křičela “táta”. Tím mi Čeněk jasně naznačil, že mám vstávat já chátra líná a začít ho bavit.
 .
Spací nekázeň ze strany Čeňka je více než patrná a bylo načase s tím něco dělat. To, že chodí spát v jedenáct a vstává před šestou, to je věc, která mi nepřipadá správná a ani spravedlivá. Ze všech knížek o dětech, které doma máme, jsem vztekle vytrhal kapitoly, které tvrdily, že malé dítě potřebuje spát minimálně dvanáct hodin denně a stejně to nepomohlo. Čeněk prostě spánek nepotřebuje. S Natašou jsme na toto téma rozjeli dvě teorie. Za prvé Čeněk vysává energii ze mě a až mě úplně vysaje (počítám, že do měsíce končím), pohřbí mě ledabyle ve svém syntetickém pískovišti a začne vysávat někoho jiného.
 .
Další teorie je taková, že má Čeněk ulité v postýlce nějaké podpůrné prostředky typu kokain. Ráno si vždycky šlehne a pak může rozvracet rodinu a šířit všeobecné nepohodlí klidně celý den.
 .
Ať je to jak chce, bylo potřeba tento trend zvrátit. Z několika zdrojů nezávislých na sobě jsem se informoval, že pokud dítě dostatečně unavím, bude spát jako kotě. To je plán jak hrom.
 .
Ještě téhož rána, jakmile Nataša odešla do práce, začal dril.
 .
Vehnal jsem toho malého sígra do prostoru a začala ranní rozcvička. Nejdříve jsme jeli dřepy. Dřepoval jsem jak šílený a Čeněk se na mě udiveně koukal. Když jsme plynule přešli na kliky, Čeněk už se zapojil a mlátil mě hokejkou do zátylku. Během sklapovaček Čeněk zdrhnul do kuchyně, kde ztratil pánvičku, a mně křuplo v zádech, takže ranní rozcvička skončila s chabými výsledky.
[ad#hornisiroka]
Po ranní rozcvičce jsem si dal ibáč, abych utlumil bolest zad, a postupně jsem přešel do druhé fáze, kterou jsem nazval “venkovní příprava”. Tato fáze spočívala v tom, že půjdem s Čeňkem bobovat. Venkovní příprava byla teprve ve svém začátku, když byla narušena její samotná podstata masivní oblevou. Absence sněhu předpovídala zhoršené podmínky k bobování, ale já jsem velmi flexibilní a umím na změny reagovat ve zlomku vteřiny.
 .
Vzal jsem boby do ruky a šli jsme ke kopci pěšky. Byl jsem přesvědčen, že samotná chůze to dítě taktéž dostatečně unaví.
 .
Cestou na náročnou bobovačku jsem si všímal letmých pohledů kolemjdoucích, kteří na nás zvídavě pokukovali. Neměl jsem jim to za zlé. Když svítí sluníčko, je deset stupňů a vy potkáte na ulici člověka, který nese boby, ač není sníh, za nímž se loudá zazimované dítě, které hněte v rukavicích bláto, jistě se za ním taktéž ohlédnete.
 .
Cesta byla dlouhá, Čeněk neměl tendence se unavit, proto jsme měli často pauzy na sednutí do kaluže nebo udělání “bác” těsně vedle psího hovna (záměr byl udělat bác přímo do psího hovna, leč tyto ambice jsem zavčasu rozeznal a padající dítě v posledním okamžiku odklonil kousek stranou). Během cesty se za námi začal pomalu a nerušeně tvořit hlouček lidí se sáňkami či boby. To bylo divné. Buď si mysleli, že vím něco, co oni ne a tedy o kopci se sněhem a nebo jsem strhnul s sebou skupinu pozérů.
 .
denicekmf
.
Jakmile jsme dorazili na místo, tedy holému kopečku bez sněhu, hlouček lidí za námi hlasitě povzdechl, ozvaly se z něho výkřiky typu šlendrián, podvod nebo blamáž a hlouček odešel pryč.
 .
Tou dobou jsem již byl značně znaven, jelikož od půlky cesty jsem Čeňka nesl. Nejdříve jsem ho za zvuku skřípění plastu o chodník tahal na bobech, načež jsem ho raději vzal do náruče a boby táhnul. Nechtěl totiž chodit. Zřejmě se již začínala hlásit ta kýžená únava.
 .
Abych dostál svému plánu bobování, vydrápal jsem se na kopec, posadil se s Čeňkem na boby, vší silou se odrazil, boby sjely asi půl metru po trávě, načež se zastavily a my jsme šli domů.
 .
Cestou zpět jsme narazili na hlouček dětí, které byly se školkou na procházce. Čeněk této původně zcela neškodně vyhlížející situace využil a do hloučku vběhnul, aniž by vzbudil podezření. Učitelky si ničeho nevšimly, takže neměly tušení, že mezi dětmi mají cizí dítě a hlavně, co je důležitější, nevěděli, že já jsem otec toho dítěte, protože jsem byl za nimi a ony mě prostě neviděly.
 .
Tak co teď? Měl jsem jít k hloučku dětí, jedno z nich si vytáhnout a beze slova odejít? Navíc směrem, kam jsme měli namířeno, je takový malý remízek plný roští, což si přímo říkalo o zavolání policie a následné honičce, možná i jednostranné přestřelce a vláčení mého dobrého jména bahnem.
 .
Na druhou stranu, pokud se vrátím domů bez dítěte, Nataša mě zmlátí a zakáže mi televizi, takže jsem musel něco udělat.
 .
Počínal jsem si jako prvotřídní zkušený úchylák. Kráčel jsem těsně za hloučkem i za učitelkami, schovával se za stromy a podobně. Čím víc jsem to prodlužoval, tím hůře se mi to pak bude všechno vysvětlovat.
 .
Nakonec však vše vyřešil sám Čeněk. Naštěstí fyzicky napadnul spořádané školkovské dítě, takže byl učitelkami vykázán z hloučku a na jejich zmatený dotaz: “Co to je za dítě? Kde se tu vzalo?” jsem se ozval, že ten patří ke mně.
 .
Čeněk byl ze svého vykázání smutný, takže jenom stál a litoval se. Odmítal jít dál. Musel jsem ho tedy opět vzít do náruče. Abych ještě táhnul boby, na to už jsem neměl sílu, takže jsem je jenom kopal před sebou, dokud jsem je neprokopnul a nezanechal na místě. Beztak už nikdy sníh nebude.
 .
Domů dorazil Čeněk v plné síle, zatímco já jsem se začal třást a diagnostikoval jsem sám sobě svalovou horečku.
 .
S obtížemi a srdeční aritmií jsem uvařil oběd, zatímco jsem nechal Čeňka, ať běhá po bytě. V tomto směru je to takový vděčný prosťáček, a když mu řeknu: “utíkej”, tak se smíchem utíká. To ho hodně baví.
 .
Po obědě jsem zavelel ke spánku. V mrákotách jsem se svalil do postele, zalehl Čeňka, aby se nemohl pohybovat a ani ne za hodinu a půl, kdy řval, nadával a pociťoval ke mně nenávist, usnul. Spal krásných třicet pět minut.
 .
Tak takhle ne. To unavování jsem vzal za špatný konec. Vztekle jsem vytáhl Čeňka na chodbu a šli jsme chodit po schodech. Hezky dvanáct pater nahoru a zase dolů. To by v tom byl Čert, abych ho neunavil.
[ad#velkadolni]
Asi po dvou hodinách, kdy už jsem přes křeče v nohách nemohl chodit a měl jsem podezření, že mám vyhřezlý lýtkový sval, jsem ukončil chození po schodech, doplazil se do výtahu a vyjeli jsme nahoru domů. Čeněk křeče v nohách ani vyhřezlý lýtkový sval neměl, takže mě zatáhl do pokojíčku a vyžadoval, že budeme hrát hokej. Hokej v jeho podání znamená, že já musím mít hokejku, běhat po pokojíčku a střílet míčkem do branky, zatímco on se s hokejkou nakrucuje u zrcadla a dělá různý hokejový pózy. Když zvolí nezvykle kvalitní pózu, zatleská si, podívá se na mě a já mu musím taktéž zatleskat.
 .
Z posledních záchvěvů jsem zavelel, že půjdeme ještě na procházku, aby se dounavil. Bylo to všechno nebo nic. Přešli jsme celé město tam a zpátky a nutno podotknout, že Čeněk poctivě šlapal a občas dokonce i běžel.
 .
Domů jsme dorazili, když už byla Nataša dávno doma. Svalil jsem se v chodbě na zem a Nataša přikládala ledové obklady na má postižená místa. Se zimnicí, horečkou naprosto vyčerpán v posledním tažení jsem se doplazil do postele, kde jsem se poblil, chvíli jsem se klepal a pak už si nic nepamatuju. Sice jsem během unavování dítěte skoro umřel vyčerpáním, ale stálo to za to.
 .
Je půl šesté ráno a z mého báječného snu, kdy s mi zdálo, že jsem nadýchaný obláček, mě budí drásavý zvuk dudáku, který je silou třen o zeď. V naprostém deliriu znaveně pootočím hlavu. Je tam. Čeněk. Směje se, tleská a je šťastný. Neunavitelná hříčka přírody začala nový den a já se ptám. Kde má ulitý ten kokain?
 .
Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (4 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Recenze na víno

    DOMINIK LANDSMAN Onehdá se mi stala zvláštní a poměrně nepředvídatelná věc. Byl jsem požádán, abych napsal recenzi na víno.