Summit Trump-Putin. Kdo bude rozhodovat a kdo se bude podvolovat?

Americký prezident Donald Trump a ruský prezident Vladimir Putin se zítra sejdou na Aljašce k prvnímu osobnímu jednání o ukrajinské válce. Jednat budou jenom oni dva, bez ukrajinského prezidenta nebo představitelů EU, kteří nedávno rezignovali před Trumpovým tlakem ohledně cel. Vladimir Putin přicestuje na území Spojených států, protože USA nejsou signatáři římského statutu a mezinárodní zatykač se tak na Putina na jejich území nevztahuje. Samotné setkání ukazuje na hlavní mocenské obrysy celého konfliktu. O válce na Ukrajině nebudou jednat ani představitelé Ukrajiny a ani představitelé EU či evropských velmocí. Tito všichni jsou vzhledem k mocenským souřadnicím odsouzení k tomu, co jde tak dobře českému premiérovi: k vysílání signálů.

Samotný fakt setkání Trumpa a Putina vzbudil celou řadu komentářů a řadu očekávání. Zda bude mít nějaký konkrétní výsledek, teprve uvidíme. Nemá smysl předpovídat budoucnost, navíc v situaci s tolika neznámými. Vyberu dnes jenom dvě otázky, které podle mého názoru stojí za komentář.

První otázkou, která je samozřejmě velmi spekulativní, je to, zda jde o narychlo svolané a nepřipravené setkání, které v případě tak složitém znamená v podstatě nemožnost cokoliv skutečně dojednat. Mnozí komentátoři vyzvedávají právě tento moment. Navíc severokorejská zkušenost (dva summity Trump-Kim Čong-un) ukázala, že Trumpova teatralita a velká gesta se míjejí se složitou realitou mezinárodních vztahů. Na druhou stranu z dosavadního vývoje víme a mohli jsme sledovat, že USA a Rusko jsou v dlouhodobějším kontaktu od nástupu nové americké administrativy. Tedy, jednání na Aljašce předcházela několikaměsíční jednání a výměna názorů, i když není jasné, jaký byl jejich skutečný obsah. Ten se nicméně může do značné míry lišit od veřejné rétoriky, která v mnohém připomíná divadelní představení nebo blufování v kasinu. Trump nepochybně na Rusko tlačí, nicméně zároveň je víc než jasné, že tento tlak nemá příliš velký efekt na situaci na bojišti – Moskva dál pokračuje ve vojenském tlaku na Ukrajině. Ve Washingtonu přitom musí dobře vědět, že příměří není pro Rusko v daný moment vůbec výhodné. Jestli Washington pokračuje (aspoň slovně) v sankční politice a slibuje nové sankce, Moskva zase pokračuje v tlaku vojenskými prostředky. Oba způsoby jsou jednak pokračováním konfliktu, ale zároveň vytvářejí předpoklady pro budoucí urovnání. A oba způsoby jsou svého druhu hrou o čas, která může nebo nemusí být sladěná. O čem diplomaté USA a Ruska či oba prezidenti v telefonických rozhovorech mluvili a na čem se mohli už dohodnout, nikdo skutečně neví. Je tak možné, že dosavadní vývoj je součástí nějaké rámcové dohody, jejichž některé obrysy zjistíme až ex post.

Nehledě na to systémové otázky jsou největším otazníkem a také největší překážkou v jakémkoliv pokroku, který by ukončil tento už přes tři roky pokračující konflikt mezi dvěma sousedy, který ale zdaleka přesahuje rusko-ukrajinské a ukrajinsko-ruské vztahy. V tomto případě se jedná o celou podmnožinu otázek, které rozhodně nemůže vyřešit jeden summit mezi dvěma velmocemi. Zatímco zájem se v současnosti zaměřuje hlavně na území, která Rusko už kontroluje nebo která si nárokuje na Ukrajině, problém je mnohem složitější. Válka na Ukrajině nikdy nebyla o prostých územních ziscích, ale o jejich vojensko-strategickém a bezpečnostním významu pro Rusko. V centru řešení tak stojí otázka evropské bezpečnosti, role NATO a budoucnost Ukrajiny jako státu, a konečně význam Ruska pro americkou snahu zastavit nástup Číny coby globální velmoci.

Všechno to jsou alespoň v EUropě nepříjemná (až tabuizovaná) témata, o kterých se nesluší mluvit, protože odpovědět si na ně znamená vzdát se iluzí o vlastní velikosti a vlivu. Proto se asi mediální zájem soustředí na území a případně nerostné bohatství Ukrajiny – argument, že Putinovi o NATO vůbec nejde, ale jde mu o nerostné bohatství Donbasu. Bohužel pro EUropu, byť je otázka území a hranic důležitá, tak bez odpovědi na tyto tři systémové otázky není prostě možné ani stabilizovat území a suverenitu Ukrajiny a ani zajistit trvanlivý mír v Evropě. Ve hře je samozřejmě pozice a mocenské páky USA v Evropě, úloha NATO a ruské námitky ohledně jeho rozšiřování. Budou se v tomto bodě Spojené státy ochotny s Ruskem alespoň částečně dohodnout? Jaká role připadne evropským členům NATO a jaká Ukrajině? Kdo bude o budoucnosti rozhodovat a kdo se bude podvolovat?