2.5.2018
Redakce
0
Kategorie: Ekonomika

Stokoruna (3.)

Sdílejte článek:

PETR ZÁVLADSKÝ

Před dvěma týdny jsem publikoval zde a zde nějaký materiál o kupní síle stokoruny v průběhu 70 let od počátku republiky do roku 1999. Slíbil jsem ještě třetí díl s nějakým vyhodnocením obou dílů. Zde je.

[ad#textova1]

Já vcelku rozumím tomu, že mnohé lidi svádí porovnávání životní úrovně za komunistického reálného socialismu s dnešní životní úrovní, případně okrajově s životní úrovní za První republiky, ale ty režimy jsou po ekonomické (přesněji bychom měli říkat po národohospodářské) stránce naprosto nesrovnatelné. Rozumím tomu, že jeden každý se podívá do peněženky a počítá, kolik si toho nebo onoho mohl/může dopřát, nicméně nic to neříká o růstu či poklesu kumulovaného, společenského bohatství. Jenže srovnávat životní úroveň ve dvou hospodářsky zcela neporovnatelných modelech v zásadě vůbec nejde, ani přes paritu kupní síly. Snad bychom do jisté míry mohli, i přes propastných čtyřicet let, porovnat životní úroveň První republiky a životní úroveň po roce 1989, a to opravdu jen velmi přibližně. Srovnání komunistické éry s první republikou, či naopak popřevratovým vývojem je zcela a dokonale absurdní a nemožné.

Pro účely naší analýzy bychom proto měli zcela abstrahovat od porovnávání těchto tří etap a ještě vzít silně v úvahu vnější faktory, které ovlivňovaly separátně každou z nich. Pokud budeme uvažovat První republiku, pak musíme vzít na vědomí, že její vznik si s sebou přinesl z C&K rakouského mocnářství nejeden problém a to nejen ve smyslu toho, že hospodářství bylo významně zdevastováno první světovou válkou, ať už budeme uvažovat mrtvé, zmrzačené a zraněné, ale do jisté míry i faktory, které jsme v rakousko-uherském sněmu spolu-prosadili: například snahu o co nejvyšší „vykrvácení“ rakousko-uherského válečného hospodářství prostřednictvím chudinských dávek a dotací do potravin, které jsme byli nuceni i po vzniku republiky do značné míry převzít a zachovat (a již tehdy se socializující společnost se jich nechtěla jen tak snadno vzdát).

Nemluvě o velmi selektivním, konjunkturálním zbohatnutí některých jedinců na válečných dodávkách, dále na šmelině s nedostatkovým zbožím, válečných dluhopisech a dalších faktorech. O inflační rakousko-uherské měně a válečných dluzích též škoda hovořit. Velmi podrobně je téma rozebráno nejen v publikaci tehdejšího ministra financí dra Aloise Rašína, která je zde ke stažení. A to ani nemluvím o ničivém vlivu celosvětové krize třicátých let, která sice do Evropy přišla později, a kterou jednoznačně spustily Spojené státy americké, respektive zcela nezodpovědné chování jejich bankovního sektoru vytvořením gigantické cenové bubliny, která jednou musela prasknout a také praskla.

V minulých týdnech jsem podrobně studoval měnovou reformou Aloise Rašína při vzniku republiky a jeho primární snahou posílit směnný kurz koruny, respektive jej hospodářsky vybalancovat vůči cizím měnám a jeho důraz na šetření a budování domácího kapitálu, vytváření celospolečenského bohatství. Pak bychom i my v našich grafech, které jsme získali (zejména, pokud bychom se chtěli seriózněji porovnávat s jinými, sousedními státy), měli také brát valutové, respektive devizové kurzy v úvahu a provést pro ně přinejmenším oprávky, neboť kvalita československé koruny po celých těch sledovaných 70 let různě kolísala.

Kromě těchto výstupů by samozřejmě možná stálo za pozornost zkonstruovat jednoduchý spotřební koš (byť s vědomím že jeho skladba bude skutečně nereprezentativní) alespoň z těch položek, které jsou ve zmíněných tabulkách sledovány po celé časové období.

Dále bychom měli provést oprávky na fond pracovní doby, poněvadž po celé sledované období nebyla dnešních 42,5 hodin týdně. Ale při vědomí, že na druhou stranu za první republiky bylo drženo daleko více státních a náboženských svátků než později, se nám možná ta čísla poněkud vykompenzují sama.

Navíc, jak už jsem uváděl, statistická data z toho prvního období jsou velice kusá a jejich dohledání mimořádně nesnadné. V tabulce uvedené v minulém dílu jsou navíc porovnávány mzdypro různá časová období z různých hospodářských sektorů (jednou úřednický plat, jindy šička), a protože roční národní průměr (natož medián) není k dispozici, je porovnání krajně neobjektivní.

Proto vyhodnocení prvních dvou dekád shrnu jen do zjednodušeného závěru, i když rozhodně nelze brát to období jako procházku růžovou zahradou, že 20 let První republiky bylo i přes všechny zmíněné negativní vlivy hospodářsky poměrně stabilní a obecná životní úroveň byla spíše vzrůstná. Zejména v porovnání se sousedními státy, vyrostlými na základech R-U. 

K prudkému poklesu životní úrovně dochází až během a po období druhé světové války, přičemž působících faktorů bylo povícero. Z podstatných je dlužno zmínit už masivní znárodňováníprostřednictvím Benešových dekretů, dále vliv Košického vládního programu, politická deformita daná vznikem Národní fronty politických stran (pouze socialistických s vyloučením jakékoliv pravice). Bez vlivu zde samozřejmě nebylo ani to, že ačkoliv „žhavá válka“ naším územím víceméně neprošla a škody způsobené bombardováním jak západních, tak východních spojenců byly spíše bezvýznamné, uplatnil se zde, stejně jako po první světové válce, jednak vliv počínající emigrace, opět padlí a ranění ve válce, mrtví z vyhlazovacích táborů, nemalou měrou pod vlivem Sovětského svazu i přechod od tradičního lehkého průmyslu na zestátněné těžké strojírenství a hutnictví a nemalou měrou i likvidace lehkého průmyslu za přispění demontáže celých výrobních jednotek a jejich převezení (údajně jako válečná reparace nebo kořist) na území Sovětského svazu.

Musíme ještě jednou připomenout, že první masivní znárodnění bylo provedeno hned po válce pod vlajkou Košického vládního programu na základě dekretů prezidenta republiky, socialisty Edvarda Beneše v roce 1945 (když pominu i všechna znárodnění hned po vyhlášení Československé republiky). Kromě konfiskace majetku etnických Němců se jednalo se o rozsáhlé a jednorázově provedené znárodnění (konfiskaci) dolů, velkých průmyslových podniků (v zásadě nad 500 zaměstnanců), podniků potravinářského průmyslu, akciových bank a soukromých pojišťoven. Ještě předtím byla zestátněna výroba a distribuce filmu.

U německého a maďarského státu a osob německé a maďarské národnosti a také u kolaborantů bylo provedeno bez náhrady (tj. de facto to byla konfiskace). Je třeba ovšem také poznamenat že krom těch konfiskací měly být majitelé znárodněných firem a podniků majetkově odškodněni ve formě peněžní anebo cenných papírů, ale k tomuto vyrovnání ve skutečnosti nikdy nedošlo.

Později byla komunisty tato likvidace podstaty hospodářství slavena 28. října jako Den znárodnění. Následné únorové převzetí moci komunisty a dobytí toho, co ještě po Benešovi zůstalo soukromého, se tradičně nazývalo jako historická krádež, ačkoliv popravdě řečeno, Gottwald ve skutečnosti už spíše jen paběrkoval.

Samozřejmě, nesmíme zapomenout na státní krach v roce 1953 (kterému se pouze eufemisticky říkalo měnová reforma). Jen na okraj je třeba poznamenat, že už jedna „malá“ měnová reforma proběhla v roce 1945. Ale i přes tyto masivní krádeže majetku po pouhých osmi letech od konce války a po pěti letech komunistického řízení země stát upadl prakticky na pokraj bankrotu. Politicko-ideologické zásahy do hospodářství a snahy o centrální řízení ekonomiky už po pěti letech hospodářství zcela zničily a vytvořily neobyčejný státní dluh. Nadto ještě sedm let po válce nadále přežíval přídělový lístkový systém, který už byl v okolních státech dávno zrušen.

Poslední bašta kapitálu, která ještě nebyla zcela dobyta, byl osobní finanční kapitál. Ten podlehl právě v roce 1953 při měnové reformě, kdy byly buď zcela, nebo z velké části zkonfiskovány majetky peněžní, včetně úspor a to i důchodových, vyplacené náhrady za dosud vyvlastněný majetek, aj. Možná přesněji bychom měli říkat, že ve skutečnosti byla v roce 1953 měna zrušena a zavedena měna nová, velmi tvrdě devalvovaná. (Ostatně ta reforma byla připravena již za života Klementa Gottwalda a od ledna 1953 už diskriminované skupiny obyvatel nesměly nakupovat na vázaném trhu, kde byly ceny ještě přijatelné.)

Mimochodem: rádo se zdůrazňuje a vyčítá, jaký darebák byl prezident Antonín Zápotocký, který ještě v pátek v rozhlasu ubezpečoval veřejnost, že státní měna je pevná a žádná měnová reforma nebude — ačkoliv si o ní cvrlikali i vrabci na střeše (už v sobotu, 30. května byly obchody zcela prázdné) — ovšem je třeba vzít v úvahu, že žádný, opravdu žádný státní zaměstnanec by si nikdy a v žádné době nedovolil dopředu říct veřejně, že měnovou reformu spustí, protože by tím jen způsobil run (nejen) na banky.

A ještě za druhé je třeba říci, že dělníkům, zejména v Plzni, se měnová reforma pramálo líbila a ostře se proti znehodnocení měny ohradili. Až do té míry, že proti demonstracím a nepokojům na své soudruhy komunistická strana povolala nejen policii, ale i armádu, členy Pohraniční stráže, Lidových milic a StB. A symptomatické je také to, že již tehdejší komunistické odbory, místo aby se postavily na stranu dělníků, tak naopak proti nim ostře vystupovaly, protože nepodporovali stranickou linii KSČ (dokonce drze požadovali nové volby). Údajný organizátor těchto spontánních protestů byl exemplárně odsouzen a popraven.

Tabulka 1
Ceny zboží v obchodech po měnové reformě:
Druh zboží Nové peníze Staré peníze
Chléb 1 kg 2,8 140
Mouka 1 kg 5 250
Cukr 1 kg 14 700
Hovězí maso 1 kg 20 1000
Vepřové maso 1 kg 30 1500
Máslo 1 kg 44 2200
Vejce 1 ks 1,5 75
Mléko 1 litr 2 100
Pánský oblek 500 25000
Pánská košile 70 3500
Zimník 630 31500
Dámský plášť 620 31000
Benzín 1 litr 6 300

Občané byli měnovou reformou zcela ožebračeni — státní podniky, které stály před krachem, byly rázem oddluženy. Ministr financí Jaroslav Kabeš označil reformu za „nástroj třídního boje“, západní tisk za „velkou peněžní loupež“. Peníze byly měněny v širokém rozpětí od 5:1 až do poměru 50:1. Na změny cenových relací vybraného zboží (1:50) se můžete podívat v tabulce 1.

V důsledku výše zmíněného (a včetně února 1948) byla hospodářská situace po druhé světové válce tristní. Ačkoliv KSČ ve volbách roku 1946 proklamovala plnou podporu živnostníkům a slibovala, že k žádné násilné kolektivizaci v zemědělství nedojde, v letech 1949–1952 došlo k téměř úplné likvidaci živností: v roce 1947 existovalo 409 815 živností. Z 230 000 řemeslných živností bylo 34 % samostatných vlastníků bez zaměstnanců a 66 % se dvěma zaměstnanci. V roce 1953 existovalo už jen asi 80 000 živností a jejich počet dále prudce klesal. Pokud jde o zemědělství, pak po válce získalo při další etapě pozemkové reformy zemědělskou půdu více než 300 000 bezzemků. Ovšem v letech 1948–1953 proběhla totální kolektivizace. Bylo zlikvidováno na 250 000 samostatných zemědělců a nahradilo je 8000 Jednotných zemědělských družstev. Soukromé podnikání zde bylo do dvaceti let v podstatě zcela vymýceno a to až zcela do krajnosti (paradoxně i Slovensko bylo poněkud tolerantnější oproti Čechám). V žádném jiném socialistickém satelitu Sovětského svazu nedošlo k tak plošné likvidaci.

Ale nechme pro teď měnovou reformu měnovou reformou a v příštím dílu se podíváme, jak se hospodářství pod vedením strany a vlády vyvíjelo dále.

[ad#pp-clanek-ctverec]

ZAVLADSKY
Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (9 votes, average: 4,78 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky